Létající ředitel beze strachu

Jak pozná učitel, že svou práci vykonává dobře? Je to jednoduché: Vezme si zpětnou vazbu od svých žáků. Proč je to v českých školách jev tak řídký? Protože mnoho učitelůk tomu postrádá dovednosti, odvahu nebo nepokládá názor žáků za důležitý. Analogicky u škol: Pokud chceme vědět, jak si jako škola u žáků vedeme, není nic jednoduššího než se jich správně zeptat. Klíčová je ovšem myšlenka, co znamená v tomto případě slovo “. V zásadě má ředitel tři možnosti: použít nějakou externí organizaci, postarat se o provedení sám nebo nedělat nic. Je to stejné jako volba o vymalování bytu. Jestliže nám ho vymaluje někdo jiný, je to drahé, nic se nenaučíme, a nakonec stejně nemusíme být spokojeni. Pokud to neudělá nikdo, budeme bydlet v ošklivém bytě. Ale když sebereme odvahu, máme výsledek ve svých rukách, uděláme si to na míru, určitě se něco naučíme a získáme zkušenosti.

To, že dostaneme zpětnou vazbu na klíč, neznamená, že bude kvalitní. I nástroje od profesionálů obsahují zásadní chyby. V nástroji Mapa školy od SCIO byly k nalezení otázky typu: „Je v této škole celkově příjemné prostředí a atmosféra?“, což je typická dvouhlavňová (a tedy chybně položená) otázka. Ptá se na dvě rozdílné věci a vyžaduje jednu odpověď. Ale ještě hůře, žák se má vyjádřit i k výrokům typu:„U nás ve škole je dobrá nabídka kroužků (dostatečné množství, atraktivní zaměření, dobrá úroveň vedoucích atd.)“ takto: „rozhodně souhlasím / spíše souhlasím / spíše nesouhlasím / rozhodně nesouhlasím“. Co má žák zatrhnout, když je kroužků velké množství, ale žádný z nich ho nezajímá? Jak má posoudit dobrou úroveň vedoucích, když zná jen jednoho – a ten je průměrně dobrý? Co když chodí na dva kroužky a jeden vedoucí kroužku je skvělý a druhý je despota? Takových nesmyslných výroků je v Mapě školy spousta. Výsledky pak nedávají žádný smysl a nevypovídají o ničem. Včetně základních chyb, jako je nesymetrická škála („ne, nikdy / ano, ale jenom občas / ano, často“). Když jsem hovořil s pracovnicí SCIO, řekla mi, že „i kdyby“ tam chyby byly, nemohou je odstranit, protože by přišli o možnost srovnávání s předchozími výsledky.

A jsme u jednoho z největších neduhů českého školství: Stále se jen něco srovnává. Žáci mezi sebou, školy mezi sebou, výsledky mezi sebou. A proč vlastně? Cožpak někdo u nás umí s těmito rozdíly pracovat? Existuje nějaký důvod, aby se žáci a školy mezi sebou srovnávali? Pedagogicky to rozhodně smysl nedává.

Abychom se vyhnuli výrokům, které nedávají smysl, nebo výsledkům, které zobecňují, stačí použít zdravý rozuma o tvorbě nástroje se poučit. Co budu třeba dělat s výsledky, které mi zhodnotí kvalitu „učitel matematiky“, když mám ve škole učitele matematiky čtyři? Když jsem v jedné škole stál před úkolem vzít si od žáků zpětnou vazbu, neschovával se jsem za obecné a nicneříkající výsledky. Každý žák dostal papír, který rozdělil do čtyř stejných okýnek a anonymně vyplnil. Do jednoho napsal vše, co se mu ve škole líbí. Do druhého, co se mu nelíbí, co by chtěl zlepšit. Ve třetím přisoudil pedagogům dané školy tři medaile: zlatou, stříbrnou a bronzovou (s uvedením důvodů). A ve čtvrtém rozdával zase dvěma učitelům žlutou a červenou kartu s vysvětlením proč. Žlutá karta znamená „vzpamatuje se“ a červená „odejdi z naší školy“. Výsledky byly jasné, konkrétní, průkazné a adresné. Žádné křivky a otázky na deset věcí najednou. Ale vracíme se k začátku textu: Realizovat takové šetření a následně pracovat s výsledky chce odvahu. Kdo z ředitelů ji má? Pro některé je možná lepší raději nevědět. Bohužel.