Pedagogický proces

Emoce jsou nedílnou součástí lidského života. Ovlivňují naše myšlení, chování i schopnost učit se. Přesto mnoho dětí na základní škole své emoce příliš dobře nezná a nerozumí jim. Neumí je pojmenovat, regulovat ani sdílet. Tento deficit může vést k horší psychické pohodě, problémům v chování a snížené schopnosti zvládat školní nároky. Pro učitele je proto klíčové chápat význam emocí a aktivně podporovat jejich rozvoj u žáků.

Podle studií bylo v České republice terčem sexuálního obtěžování 20 % dětí. V Moderní sebeobraně nás toto číslo nenechává chladnými. Proto jsme vyvinuli programy pro děti a dospívající, kde je interaktivní formou učíme, jak se za sebe postavit, když se stanou terčem obtěžování, jak se bránit a také jak a kde se s něčím takovým svěřit. Se základními principy, které může dětem předávat každý, vás seznámím v tomto článku.

Každý další rok v kariéře učitelky na základní škole se mi potvrzuje, že často vůbec netuším, čím moji žáci právě žijí, co řeší a co je trápí. O zhoršujícím se duševním zdraví a chybějící motivaci dětí ostatně hovoří nejeden výzkum. Když jsem poprvé viděla snímek Neporazitelní, bylo mi jasné, že témata, která v něm zaznívají – odhodlání, překonávání překážek, znovunalezení naděje a chuti do života –, mají potenciál oslovit i školní prostředí. Společně s kolegyní jsme proto vytvořily metodiku a sadu materiálů, které stačí vytisknout, a rovnou s nimi můžete vyrazit mezi žáky!

Učí dějepis, češtinu a občanku na ZŠ Kunratice a věří, že škola má být místem bezpečí, důvěry a objevování. Žáky vede k tomu, aby hledali souvislosti, kladli otázky a zažívali své „aha momenty“, kdy se minulost nebo složitá látka promění v živou zkušenost. Jeho přístup stojí na respektu a partnerském vztahu – protože, jak říká, když dáte dětem důvěru, ony ji většinou vrátí. A když k tomu přidáte i čtyřnohého parťáka Lojzíka, vzniká prostředí, kde se učení stává radostí. Finalista ceny Global Teacher Prize Ondřej Nejedlý otevřeně mluví o tom, co mu dodává energii, proč sdílení mezi učiteli považuje za klíčové a v čem vidí největší výzvy současné školy.

Zrodily se z praxe, nadšení a touhy ukázat, že číst může každý. Svým tempem, bez stresu a s radostí. Program Molekuly čtení, za nímž stojí trojice žen, grafička Michaela Strešková, pedagožka Kateřina Špronglová a kurátorka dětské literatury Tereza Booth, přináší do českých škol metodu úrovňového čtení. Díky ní děti objevují kouzlo čtení, dává jim pocit úspěchu i chuť pustit se do další knížky. O tom, jak Molekuly vznikly, proč si děti knížky zamilovávají a jak se daří spolupracovat se školami i rodiči, jsme si povídali s Kateřinou Špronglovou.

V minulém díle jsme si ukázali, jak otevřeně a bezpečně mluvit v týmech o obavách i nadějích spojených se změnou. Právě sdílené porozumění a týmová práce jsou základem toho, aby změna neproběhla jen „na papíře“, ale promítla se i do výuky. V tomto díle se podíváme, co pro nás jako učitele znamená rozhodnutí školy, kdy přejde na nový ŠVP – a proč bychom to měli vědět co nejdříve.

Vzhledem k tomu, že jsme snad až na ojedinělé výjimky definitivně přijali fakt, že škola je edukační instituce, tedy že vzdělává i vychovává, a velmi pozvolna a nepříliš ochotně přijímáme, že vzdělává jednotlivce, a ne nediferencovanou masu žáků po jednotlivých ročnících, je třeba se znovu zamýšlet nad jejími obsahy i pedagogickými přístupy.

Když člověk zakládá novou školu, musí se chtě nechtě začít zabývat tím, co jsou nejdůležitější věci, na kterých ji chce stavět. Čím začít a kde položit základy, na které se jako sněhová koule může nabalit mnoho dalších skvělých věcí. Když jsme před pěti lety zakládali Gymnázium Paměti národa, vytyčili jsme si spoustu cílů a ambiciózní vizi. Mnoho věcí u nás už funguje bezproblémově, některé fungují částečně a na jiné teprve přijde čas. Už od začátku nám ale přišlo mimořádně důležité propojovat kompetenční učení s hodnotovým ukotvením.

Ve druhé polovině sedmdesátých let změnil punk hudební svět. Nebyla to jen muzika, ale kulturní a sociální fenomén, který otřásl zaběhlými pravidly a inspiroval k odvaze dělat věci jinak. Stejné principy přenáší Aprobace PUNK do světa vzdělávání.

Na starosti má pět škol na Šumpersku. Jezdí za nimi, naslouchá a společně s vedením hledá nové cesty práce za katedrou i ve sborovně. Alena Vokurková je jednou z průvodkyň, které podporují školy v rozvoji. Na Šumpersku a Zábřežsku aktuálně působí osm průvodců – všichni jsou součástí Centra podpory vzdělávání, jež tu letos začalo fungovat díky spolupráci Nadačního fondu Eduzměna s Místními akčními skupinami Horní Pomoraví a Šumperský venkov.

Pět let, jeden region, spolupráce se šedesátkou škol, desítkami ředitelek a ředitelů, starostek a starostů a stovkami učitelů. To je pilotní projekt nadačního fondu Eduzměna na Kutnohorsku, který svým rozsahem a množstvím investovaných prostředků i odborných kapacit zatím nemá v Česku obdobu. Stačí pět let na proměnu vzdělávání v jednom regionu? Tuto otázku si položil publicista Tomáš Feřtek, který v knize Mapa změny popisuje, jak se Eduzměně dařilo, kde narazila a jak mohou získané zkušenosti ovlivnit české školství jako celek.

Kvalitní a dostupné předškolní vzdělávání je jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak snižovat vzdělávací nerovnosti a posilovat ekonomickou návratnost investic do vzdělávání. Děti, které chodí do školky déle, dosahují lepších studijních výsledků a mají větší šanci uspět bez ohledu na rodinné zázemí. Největší přínos tak mají školky pro znevýhodněné děti.

Jakými vlastnostmi, dovednostmi, chováním a jednáním vrůstá do dospělé společnosti dítě, které je ve škole dlouhodobě neúspěšné, někdy je i vyčleňované ze společných aktivit (třeba proto, že se ho spolužáci bojí, protože je agresivní, nebo že se něčím nepříjemně liší), či je dokonce fakticky zcela izolované?

Jak bývalí ředitelé hodnotí své působení poté, co ze své funkce odešli? Můj výzkum ukazuje, že se jejich reflexe pohybuje mezi hrdostí na dosažené výsledky, vědomím vlastních chyb i kritickým pohledem na podmínky, v nichž práci vykonávali. Třetí (a pro tuto chvíli poslední) článek věnovaný odcházejícím ředitelům přibližuje hlavní témata, která se v jejich zkušenostech opakují, a nabízí podněty pro současné ředitele i zřizovatele.

Děti jsou se světem financí konfrontovány už v předškolním věku. Proto je důležité pomáhat jim vytvářet si zdravý vztah k penězům co nejdříve. Příklady z běžného života jsou dobrým základem pro výuku finanční gramotnosti už na prvním stupni základní školy. Od chápání hodnoty peněž se v průběhu základního a středního vzdělávání žáci postupně dostávají k hlubší orientaci ve světě financí a k vytváření zdravých návyků při hospodaření s penězi.

Projekt Intergenerational Education in the Czech-Slovak Context realizovaný s podporou programu Erasmus+ a Domu zahraniční spolupráce (DZS) přináší inspiraci pro školy, které chtějí do výuky dějepisu začlenit mezigenerační dialog a multiperspektivní přístup k moderním dějinám. Projekt spojil české a slovenské pedagogy, vytvořil didaktickou online platformu a zapojil žáky i seniory do společného učení prostřednictvím orální historie. O cílech projektu, jeho přínosech a dopadech na školní praxi hovoří Dominika Kopčiková, koordinátorka projektu a vedoucí vzdělávání organizace Paměť národa.

V předchozím díle jsme se zaměřili na to, jak vytvořit ve škole prostředí pro otevřené sdílení a facilitovaná setkání týmů nad tématem změny ŠVP. Vedoucí pracovníci dostali doporučení, jak bezpečně rozhýbat diskusi a jak podpořit strukturované hledání nápadů a zkušeností učitelů. Teď nastává chvíle, kdy je potřeba s těmito výstupy dále pracovat. Pro vedení školy začíná fáze, která spojuje rozhodovací kompetenci s respektem k týmovému procesu: Jaké podněty ze školního terénu převést do konkrétních kroků? Co lze plánovat hned a co ještě vyžaduje přípravu? Jak celý proces uchopit tak, aby změna nebyla jednorázová, ale dlouhodobě udržitelná?

Týmy se v čase vyvíjejí velmi podobně jako lidé. Lidé procházejí dětstvím, dospíváním, ranou dospělostí, zralou dospělostí a stářím. Dětství je spojeno se závislostí na druhých. Dospívání obvykle provází období konfliktů. Raná dospělost vyžaduje hodně času věnovaného budování důvěryhodných vztahů a přípravě na profesní život. Ve zralé dospělosti lidé tráví významnou část času prací a ve stáří se obvykle od pracovních povinností postupně odpoutávají. Výzkumy ukázaly, že i týmy procházejí obdobími závislosti, konfliktu, důvěry a strukturování, práce a následného uvolnění. Vývoj skupiny a vývoj člověka mají tedy mnoho společného.

Klára Vraštilová pracovala jako poradkyně v oblasti komunikace na zahraniční misi v Africe. Nejen mateřství ji však přivedlo k rozhodnutí změnit kariéru. Svou cestu k učitelské profesi i zkušenosti s programem Učitel naživo+ popisuje v následujícím rozhovoru.

Štěpánka Černá z 6. základní školy Cheb svou profesní dráhu prvně směřovala do zdravotnictví, ale nakonec se rozhodla pro školství – a udělala dobře. Na říjnové konferenci Škola jako místo setkávání zaznělo její jméno coby jméno vítězky prvního ročníku soutěže Ředitel/ka budoucnosti v kategorii základních škol. Proč? Právě pod jejím vedením se totiž vize školy „Společně se učíme, společně rosteme, společně uspějeme“ proměnila v žitou realitu. Spolu se svým týmem vytvořila prostředí, kde se nikdo nebojí zaklepat na dveře ředitelny, kde každý dostane příležitost a kde jsou inovace samozřejmostí. Díky své ochotě sdílet navíc paní ředitelka inspiruje nejen školu, ale celé Chebsko.