Školní poradenské pracoviště

V české společnosti stále existují rozdíly v postavení žen a mužů, přičemž tradiční rozdělení jejich rolí je stále patrné. Tyto rozdíly se promítají i do školního prostředí, kde se objevují v různých oblastech vzdělávání a fungování škol.

Metodiky Respekt, Rozmanitost, Rovnost, Resilience (RRRR), byly navrženy pro učitele základních a středních škol s cílem rozvíjet socio-emoční dovednosti žáků a jejich pozitivní vztahy.

Kamil Kopecký a René Szotkowski z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého připravili přílohu 7 Metodického doporučení k primární prevenci rizikového chování, která je zaměřená na kyberšikanu. Metodické doporučení MŠMT vymezuje klíčové pojmy, začleňuje prevenci do školních programů a popisuje roli pedagogů i institucí v systému prevence.

Kniha Hackni své ADHD od Jesseho J. Andersona (Portál, 2025, 144 s.) představuje praktického průvodce pro dospělé jedince s ADHD, kteří hledají strategie pro lepší zvládání každodenních výzev. Autor se zaměřuje na poskytnutí užitečných nástrojů a technik pro efektivní řízení života s ADHD a přináší empatický pohled na tuto neurodivergenci.

Kniha „Vím si rady s nadáním“ (autorka Judy Galbraith, ilustrace Nancy Meyers, v angl. originále „The Survival Guide for Gifted Kids“) je nejen průvodcem pro děti s mimořádným nadáním, ale také užitečným zdrojem informací pro jejich rodiče a pedagogy. Autorka má dlouholetou zkušenost s prací s nadanými dětmi a v této knize se zaměřuje na porozumění jejich specifickým potřebám.

Martina Koplová se jako expertka věnuje tématu včasného záchytu ohrožených dětí, mezioborové spolupráci a case managementu v jejich podpoře. Spolutvořila Kartu KID, kterou doporučuje všem, kdo pracují s dětmi.

Článek vznikl na základě rozhovoru s adoptivní maminkou o jejím synovi a jeho reálných zkušenostech ze školního prostředí a byl doplněn expertními názory odborníků Dobré rodiny, organizace věnující se náhradním rodinám po celé ČR.

Artefiletika ve školní praxi může výrazně obohatit proces výchovy a vzdělávání. Jedná se o reflexivní, tvořivé a zážitkové pojetí práce ve výtvarné výchově. Díky prožitku z tvorby se můžeme mnohému naučit, porozumět lépe lidem kolem nás i sobě samému. Techniky práce lze využít s kýmkoliv s cílem rozvoje jeho osobnosti. Tím se artefiletika liší od arteterapie, která využívá výtvarný projev k redukci obtíží. U žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, například u těch s mentálním postižením, je to skvělý způsob, jak posilovat jejich deficity v různých oblastech života.

V předchozích dvou vydáních Školního poradenství v praxi1) jsme se věnovali tématům duševního zdraví, návykových látek a spánku. V tomto článku navážeme tématem digitálních technologií. Výsledky zde prezentované pocházejí ze sběrů dat, které proběhly v listopadu a v prosinci v letech 2023 a 2024. Anonymní dotazníkové šetření je realizováno na druhém stupni základních škol a na středních školách v Praze, výsledný datový soubor po vyčištění čítal 10 097 respondentů v roce 2023 a 10 238 respondentů v roce 2024.

„Škola nás ničí, a tak na ni nechceme pořád myslet. Prostě mi přijde, že v téhle generaci jsme všichni trošičku v depresích. Je to vidět na internetu, je to vidět všude. A oni do nás jenom rejou s úkolama, že musíme mít docházku, že musíme mít testy, že se musíme jenom učit, ale my na takové věci nemáme čas. My si chceme užít ten život, chodíme ven a pak nestíháme učení, protože nechceme mít v hlavě pořád tu školu.“ /Matylda, 7. třída /

Troufám si tvrdit, že největší problémy ADHD jsou v určitém věkovém období spojené s učením a s docházkou do školy, protože především základní škola má většinou poměrně striktní požadavky na výkon, vyžaduje jejich naplnění od všech žáků v předepsaném čase a navíc je hromadná, tedy individuální přístup zatím příliš nenaplňuje. Navíc škola bývá monotónně vyčerpávající. Zatímco venku divokost a roztěkanost i nesoustředění nebývají tak nápadné a vlastně s výjimkou organizovaných činností ani nemusejí působit žádné velké problémy, ve škole je tomu jinak. Dokonce i o přestávkách, kdy se množství dětí volně a uvolněně pohybuje na poměrně malém prostoru, výrazně zvyšují pravděpodobnost kolize.

Sporným bodem ve spolupráci škol a orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) je názor škol, že tento vztah je jednostranný, protože OSPOD odmítá informovat školu o tom, zda s dítětem, resp. rodinou, pracuje a jakým způsobem, a to i na přímý dotaz školy. OSPOD má ale zákonem natolik přísně stanovenou povinnost mlčenlivosti, že jiný postup není možný.

Nechráněný sex, sexting, grooming nebo sexuální nátlak – rizikové sexuální chování dospívajících se může projevovat různými způsoby, ať už v reálném světě, nebo online. Tyto projevy představují nejen zdravotní, ale i psychická a sociální rizika, a právě proto je nutné, aby jim školy věnovaly pozornost. Jak tato témata uchopit a jak v prevenci postupovat, shrnuje metodický materiál zpracovaný kolektivem autorů z Univerzity Palackého. Na 15 stranách nabízí praktické návody, které pedagogům umožní efektivně pracovat s tímto citlivým tématem ve školním prostředí.

Na redakci našeho časopisu se čtenáři obracejí s návrhy témat z oblasti rizikového chování, kterým by bylo vhodné se více věnovat. Někdy je tento zájem vyvolán jednorázovou dramaticky vyhrocenou situací, která má ohlas ve veřejném prostoru a médiích, ač ji zatím nevidíme zachycenou v řeči statistik výzkumných šetření. Jindy se problém odehrává mimo větší zájem veřejnosti, ale je právě statistikami zachycen a je mnoha pomáhajícím profesionálům pravidelnou náplní jejich preventivních, poradenských a terapeutických služeb. Do této druhé skupiny dle našeho názoru patří také rizikové herní chování dětí a mladých lidí v online prostředí. V článku bychom rádi ukázali, proč se jedná o problém a jakého je rozsahu. Možné postupy řešení budou obsahem navazujícího článku.

Pracovníci školních poradenských pracovišť i pedagogové mohou využít podpůrné nástroje, které jsou bezplatně k dispozici v programu Stop násilí1) Diakonie ČCE.

V našem časopise jsme se již věnovali představení preventivních programů, které se neodehrávají klasicky ve školní třídě, ale zaměřují se na práci s rodinou či rodiči. Jedním z těchto programu je ChildTalks+, jenž je zaměřen na podporu dětí, jejichž rodiče žijí s duševním onemocněním (tzv. COPMI). S autorkou metodiky Karin van Doesum jsme si povídali o potřebách těchto dětí a jejich rodičů a o zkušenostech s podporou duševního zdraví v Holandsku.

Jak rozvíjet čtenářskou gramotnost žáků, to je otázka, kterou si jistě klade mnoho pedagogů. Čtenáři tohoto článku zde najdou zkušenosti z mé konkrétní praxe speciální pedagožky. Popisuji v něm, jaké publikace jsem využívala v hodinách speciálně pedagogické praxe a proč. Podobně uvádím i publikace, které jsem doporučovala rodičům na domácí práci, ať už šlo o trénink techniky čtení, nebo o posilování porozumění textu.

Nevynucené opouštění osmiletých gymnázií, resp. přechod na jejich čtyřletou variantu není jev, se kterým by se učitelé, rodiče a žáci obraceli na Linku pro rodinu a školu 116 000 denně. Co ho činí pozoruhodným je fakt, že rodiče i učitelé jsou vysvětlením svých dětí, resp. žáků obvykle zaskočeni a častokrát přiznávají, že to pro ně není relevantní důvod pro přestup. Účelem tohoto článku tedy je podívat se jednak na důvody, které k tomu studenty vedou, a jednak na možnosti, jak takovým přestupům předcházet.

Ztráta blízké osoby je jednou z nejvíce traumatizujících událostí, které mohou člověka v životě potkat. Pro žáky základní školy je tato zkušenost obzvlášť těžká, neboť se se ztrátou vyrovnávají ve věku, kdy se teprve učí poznávat svět a sami sebe. V minulém čísle časopisu1) jsem si dovolila uveřejnit tři z případů ztráty blízké osoby u školou povinných žáků, se kterými jsem se během své praxe setkala.

Duševní zdraví dětí a jeho podpora ve školním prostředí je stále aktuálnějším tématem. Výzkumy ukazují, že negativní zkušenosti v dětství mají významný dopad na psychické zdraví a vzdělávací dráhu žáků. Ať už se jedná o zkušenosti spojené s rodinným prostředím, např. násilí či rozpad rodiny, nebo o celospolečenské krize (pandemie, válka). Jaká opatření mohou přinést pozitivní změnu a jaký je jejich přínos pro školství?