PhDr. Václav Mertin

Jsme poněkud alergičtí na práva dětí. Málokdy opomeneme podotknout, že dnešní děti mají práv hodně, dost dobře se většinu z nich snaží uplatnit a využít, ale s naplňováním povinností mají značné potíže. Přesto bych si dovolil zavést a propagovat ještě jedno další právo dětí, které bychom měli zajistit a naplnit v podstatné míře my blízcí dospělí. Samotné děti jeho uskutečnění tentokrát určitě vymáhat nebudou, protože o něm nevědí, a i kdyby, tak by stejně netušily, jak je pro jejich život důležité. Samy si navíc naplnění této potřeby skutečně zařídit nedokážou.

Doporučujeme dětem vytvářet si představy o budoucnosti. A posléze se ty, které pokládáme za vhodné, snažíme posilovat. Předpokládáme totiž, že přání dítěte něco dokázat, získat, někam se dostat, splnit si sen ho může motivovat k větší aktivitě i zvýšenému úsilí. Jen výjimečně však jde o cíle hodně vzdálené, s ohledem na věk se zaměřujeme na cíle podstatně bližší.

Po letech relativního klidu a snad i poměrné hojnosti je naše současná přítomnost poněkud komplikovanější a cítíme asi i výraznější obavy z budoucnosti. Vážné trhliny dostává představa světa, ve kterém je všeho neustále víc a současně je vše lepší, jsme stále bohatší, máme víc a víc možností rozvoje, pokrok vnímáme jako kontinuální, příliš se neobáváme o bezpečnost vlastní i dětí. Není třeba sýčkovat, ale dnes vyhlížíme budoucnost zdrženlivěji. Přestože nepochybně věříme, že bude zase lépe, měli bychom pro zlepšení také sami něco aktivně dělat.

Asistenti, školní psychologové, výchovní poradci, metodici prevence, speciální a sociální pedagogové mohou představovat nemalou pomoc učitelům při edukaci dětí. A vlastně jejich přítomnost ve škole je jedním důležitým podpůrným argumentem při naplňování integrace dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v českém vzdělávacím systému.

Všeobecně si přejeme, aby naše děti byly přiměřeně odvážné, statečné a současně rozvážné a ve správné situaci aby byly zároveň i předvídavé a obezřetné. K tomu, aby byly co nejvíce samostatné, dokázaly se samy rozhodnout, ale zase ne moc, tedy pouze tehdy a tam, kde my dospělí uznáme potřebu samostatnosti, a nejlépe v míře, kterou povolíme.

Některé děti kolem vstupu do prvního ročníku základní školy vždycky vyslovovaly špatně. A nikdy jich nebylo úplně málo. Zčásti jde o záležitost individuálního vývoje, a tedy i odlišného tempa zrání, takže při osvojování řeči a jazyka v dětské populaci jsou přirozeně značné rozdíly. Podstatný díl problému však jde jednoznačně na vrub prostředí, tedy především rodiny.

Ve třídě i ve škole existuje množství kolizních situací, které učitel musí řešit. A také se s nimi skutečně vhodněji či méně vhodně vypořádává. K řešení některých náročných však nemá pověření, dostatek pedagogických či jiných dovedností (není ani psychoterapeut, ani lékař nebo policista), jindy k dobrému řešení nemá vhodné podmínky. Nemůže se např. potřebnému žákovi věnovat při hodině častěji a delší čas skutečně individuálně, protože ve třídě je dalších 25 dětí a prostor má obvykle ohraničený koncem hodiny.

Opět jsme vyzýváni k diskusi nad plánovanými změnami ve školství. Jenže základní problém všech těchto diskusí tkví v tom, že málokdy je možné setkat se s konkrétními reakcemi na podněty z míst, na kterých se rozhoduje. A hlavně: vrcholoví aktéři si stejně říkají pořád dokola totéž, co obsáhnou jejich znalosti, s čím jsou dlouhou dobu identifikováni, s čím přišli původně, protože to přece nemá chybu, nebo dokonce to, co je zrovna napadne.

Učitelé patří na pracovním trhu mezi žádané skupiny. Pochopitelně nejen v samotném školství: Ti, kteří se rozhodnou ze školství odejít nebo do něho po studiu ani nenastoupí, rozhodně nemíří na úřad práce. Jsou tedy pokládáni za vcelku dobře vzdělané a v praxi použitelné. Když nejdou učit, uplatní se v rozmanitých oblastech, které pregraduálně nestudovali, a tedy na ně nemohou být ani speciálně připraveni. Mají totiž slušné všeobecné vzdělání, které dovoluje větší flexibilitu v zaměstnání. Uvádím to proto, že praxe života ukazuje, jak to se vzděláním učitelů je v realitě.

Ve stávající organizaci základní školy nemá svobodné individuální rozhodování žáků či učitelů příliš velké místo. A ani nemůže mít. Obtížně si zatím představuji, jak by ve škole, kde je 500 nebo i 1 000 žáků, docházelo k promíchávání či dokonce „rozbití“ ročníků, třídních kolektivů, naplánovaného rozvrhu. Vše zde musí mít řád, přesnou pravidelnost, návaznosti. To by se musel radikálně změnit systém školního vzdělávání, což čeká zřejmě na nějakého nového Jana Amose.

V příspěvku se budu o motivaci zajímat především ve vztahu k učení. Bez vnitřního puzení, snahy, úsilí, vidiny naplnění cíle, tedy bez vnitřní motivace, je veškeré učení dítěte nanejvýš poloviční. Současně je pro učitele i pro rodiče mnohem namáhavější, protože musí překonávat nezájem, laxnost, rychlejší únavu, někdy až odpor dítěte. Obtížnější je v tomto případě učení i pro samotné dítě – značnou část jeho aktuální mentální kapacity zabírají myšlenky jako „Proč to mám dělat?“, „Mě to nebaví“, „Nechci se učit, chci si raději hrát“…

Radana Bartůňková, roz. Lencová (2. 11. 1975 – 16. 8. 2023) PhDr. Václav Mertin Dětský psycholog Když se přibližně téměř před patnácti roky objevilo ve veřejném prostoru nespojité písmo...

Stěžujeme si na chování dětí. Přitom hledáme obvykle důvody přestupků v samotných dětech, leč v některých případech je skutečný zdroj v nás dospělých a my nepříznivé jednání dětí ovlivňujeme, posilujeme, někdy dokonce sami vyvoláváme svým nevhodným výchovným přístupem i nepřiměřenými výchovnými zásahy či podmínkami. Pak dítě např. neúmyslně vyprovokujeme ke skutečně nepřijatelnému chování, které následně podle práva spravedlivě potrestáme jako drzost a nevychovanost.

Střední školy už nějakou dobu standardně pořádají dny otevřených dveří. Někdy proto, aby nalákaly více uchazečů, předvedly jim i jejich rodičům, jak je škola moderní a pěkná, učitelé vlídní, laskaví, vstřícní, studenti spokojení i jakou mají budoucí studenti perspektivu během studia (např. zahraniční pobyty, rozmanité stáže) a po absolutoriu. Tam, kde je velký převis zájemců, jde škole nepochybně o to, aby všechny maximálně přesně a autenticky informovala o podmínkách a požadavcích a současně aby dobrý obrázek školy dále podpořila. Jedná se tedy vždy i o investici do budoucnosti. Setkání také jistě může dopředu odradit uchazeče, kteří by se hlásili nerealisticky.

Škola dítě učí a připravuje je pro život. Dnešní příprava je ve srovnání s minulostí stále delší. Zatímco před sto lety představovala u nás obecná škola vzdělání pro všechny, měšťanka pro část, vysoká škola pro 3 %, dnes se pozvolna blížíme stavu, kdy střední všeobecné vzdělání zasáhne celou populaci a alespoň na bakalářský stupeň vysoké školy dosahuje už dnes také řádově víc studentů.

Jsou tací mezi námi, kteří tvrdí, že dětem ve všem ustupujeme, snižujeme nároky ve všech oblastech vzdělání i života, naopak jim jen maximálně vycházíme vstříc v jejich požadavcích, snažíme se naplnit jejich práva. V celém tom jejich nicnedělání je navíc neustále omlouváme, nedáváme jim objektivní, tedy zejména negativní zpětnou vazbu, dokonce je nedoporučujeme srovnávat, známkovat a dávat pětky, takže v dospělosti z nich nic pořádného nebude. Všechno jen budou chtít dostávat a nic nebudou dávat. Budou se orientovat na snadné a rychlé „zisky“, zatímco my dobře víme, že k výsledkům vede zpravidla dlouhodobá a namáhavá práce. A případná pozitivní náhoda je jen třešnička na dortu, která přijde nebo taky ne. Spoléhat na ni nelze.

Někdy vymýšlíme odborně sofistikované výchovné postupy, a dokonce programy podporující rozvoj v různých oblastech už u nejmenších dětí, aby se ukázalo, že pro řešení většiny běžných situací i pro rozvoj naprosté většiny životních dovedností stačí z naší strany poměrně málo. A čím jsou děti mladší, tím mohou být naše postupy jednodušší, takže máme šanci je zvládnout všichni.

Ke zdůvodnění ani k oprávněné kritice špatné situace v přijímání zejména na nedostatečně kapacitně dimenzované všeobecné střední školy bychom neměli používat odborně zastaralé a dnešní úrovni poznání neodpovídající argumenty. Tím ve skutečnosti dochází k další podpoře dlouhodobě nevhodného postupu státu i samosprávy.

Co máme a můžeme udělat pro ty, kteří neuspěli u jarního termínu maturit, nebo pro ty, kteří dokonce poslední ročník střední školy musejí opakovat? Jak jim máme efektivněji pomáhat? Případně co mají dělat oni sami?

S velikou nadsázkou si někdy říkám, kolik adeptů na Nobelovu cenu za psychologii či pedagogiku možná chodí mezi námi v českém školství zatím nepoznáno. Z čeho vyvozuji, že takoví jsou? Existují skutečně věrohodná a výzkumy opakovaně podpořená data, která by měla ovlivňovat naše pedagogické působení na dítě, a v řadě případů tomu tak doopravdy i je. Jenže někteří učitelé programově postupují výrazně odlišně.