PhDr. Václav Mertin

Učitelé jsou pro rodiče snadno dostupní odborníci na vzdělání a výchovu dětí. Proto se na ně občas obracejí i s otázkami, které nesouvisejí bezprostředně s edukací a s výsledky jejich dítěte ve škole. Některé se mohou týkat např. sourozeneckých vztahů, jejich co nejvhodnějšího rozvíjení, optimálního školního začlenění pro případ, že existuje možnost volby.

Čas od času se setkáme s příklady, co nepatřičného, hloupého, či dokonce ošklivého řekli a udělali učitelé nebo rodiče. A určitě mnohé z toho je pravda. Nechme stranou skutečné hulváty a nevychovance v obou kategoriích a na druhé straně spektra jedince, co zdramatizují i opravdu zcela nevinnou banalitu, kterou mají navíc z druhé ruky. Kde spatřuji zdroje podobných přešlapů?

Pro vzdělávací část školního působení máme k dispozici všelijaké didaktiky, metodiky i předmětové komise, vychytávky, pomůcky, zamýšlíme se nad tím, jak to udělat, aby se všichni žáci naučili co nejvíc. Vždyť to je přece hlavní poslání školy! Jenže na to, aby se děti ve škole chovaly tak, aby se mohly a chtěly co nejlépe učit, aby snad dokonce byly v pohodě, aby se učitel mohl plně a v přiměřeném klidu věnovat výuce, však máme velmi jednoduché postupy.

Tak se prý i výzkumně ukázalo, že objímání utěší, uklidní, zlepší náladu – nabízí totiž mnohem silnější příjemné podněty, než představují i nejvlídnější slova. Objetí je totiž veskrze přátelský a intenzivní akt. Pravda, je i docela intimní. Dochází při něm k narušení bezpečné osobní zóny – proto by se mělo vždy uskutečňovat s oboustranným souhlasem. Na druhé straně objetí či jiné fyzické zadržení při výchově dítěte také lépe a účinněji než slova zabrání někdy v pokračování nežádoucí činnosti. Ač to tak nevypadá, i v tomto případě pokládám objetí za nejvíce přátelský akt. Byť v tomto druhém případě nelze souhlas druhé strany očekávat.

Troufám si tvrdit, že největší problémy ADHD jsou v určitém věkovém období spojené s učením a s docházkou do školy, protože především základní škola má většinou poměrně striktní požadavky na výkon, vyžaduje jejich naplnění od všech žáků v předepsaném čase a navíc je hromadná, tedy individuální přístup zatím příliš nenaplňuje. Navíc škola bývá monotónně vyčerpávající. Zatímco venku divokost a roztěkanost i nesoustředění nebývají tak nápadné a vlastně s výjimkou organizovaných činností ani nemusejí působit žádné velké problémy, ve škole je tomu jinak. Dokonce i o přestávkách, kdy se množství dětí volně a uvolněně pohybuje na poměrně malém prostoru, výrazně zvyšují pravděpodobnost kolize.

Společnost se neustále vyvíjí. S fyzickým ubližováním, vlastně s jakýmikoli fyzickými tresty u dětí, si patrně dříve či později formálně a snad i fakticky poradíme. Přestože zatím stále ještě podstatná část veřejnosti obhajuje jejich vhodnost, byť jistě zejména v útlém věku a ve velmi mírné podobě. Zásadní překážku jejich odstraňování ze života spatřují v tom, že dospělí nevědí, čím účinným je po přestupku dítěte nahradit. Věřím, že osvěta jim nabídne vhodnější způsoby, byť poněkud pracnější i náročnější na přemýšlení.

Děti se smějí rády a hodně. Leckdy se smějí tak, že se až zalykají. Výjimečně už ani dál nemohou a neustávající smích je natolik vyčerpá, že přejde v rozmrzelost, či dokonce pláč. Občas ani dobře netušíme, čemu se vlastně smějí, nebo nám dospělým situace k smíchu ani moc nepřijde. Když děti nějaký humor pochopí nebo jim něco připadá hodně legrační, mají tendenci opakovat to donekonečna. Dokonce i někým odsuzované šimrání a lechtání samy žádají opakovat, protože jim je příjemné. Pochopitelně pouze když jde o blízkého člověka, ke kterému mají důvěru a který jim lechtání nevnucuje silou. Jejich „ještě, ještě“ známe snad všichni.

Je logické, že při edukaci dětí je třeba zohledňovat nemalé množství okolností. Zdravotní, psychické, sociální, společenské… Všechny ovlivňují jejich vývoj a rozvoj, přednosti i nedostatky, trvalé problémy i aktuální rozpoložení. Ale také s nimi souvisejí i vhodné edukační přístupy.

Dnešní rodiče jsou v péči o děti mnohem opatrnější, úzkostlivější, než tomu bylo v předcházejících generacích, všeobecně se o ně více starají, více na ně dohlížejí… A totéž platí i pro školu a pro učitele. A ať si říká, kdo chce, co chce, přes všechnu kritiku a varování tomu nebude jinak ani v budoucnosti. Takže pak si stěžujeme, že děti jsou dnes i proto málo zdatné, nedostatečně odolné, nic nevydrží, trpí množstvím úzkostí a strachů. Navíc jsou málo samostatné. A nelze vyloučit, že souvislosti vidíme přesně a správně.

My na jedné straně alespoň verbálně uznáváme obrovské individuální rozdíly mezi dětmi, nemůžeme totiž jinak, protože je vidíme a zažíváme na vlastní kůži. Na straně druhé ve škole všem vnucujeme hromadnou výuku a prakticky stejné kurikulum rozdělené po postupných ročnících i jednotné hodnocení jejich výkonnosti. Máme na to jednu univerzální stupnici a libujeme si, jak je to přehledné a všichni tomu rozumějí. Děti, rodiče i učitelé. I úřady.

Psychologie i pedagogika časem zobecňují své konkrétní poznatky. Na základě empirických poznatků pak stanovují určité obecněji platné edukační zásady i pravidla, vhodné postupy diagnostiky i intervence, výuky i výchovy.

„Psychologové a speciální pedagogové v pedagogicko-psychologických poradnách mohou projevy komplikovaného sociálního zázemí romských dětí mylně interpretovat jako mentální postižení,“ uvádí v monitorovací zprávě o naplňování práva na rovné zacházení veřejný ochránce práv.1)

K diagnostice pedagogických a psychologických problémů v oblasti školství využíváme zdravotnickou klasifikaci Světové zdravotnické organizace. Stále u nás platí Mezinárodní klasifikace nemocí v 10. úpravě z roku 1993 (MKN10). Od roku 2022 je v platnosti ICD11 (u nás MKN11) s pětiletým přechodným obdobím, během něhož je třeba anglickou verzi přeložit a postupně implementovat do tuzemské zdravotnické praxe. Zcela určitě nás mimo zdravotnictví nikdo nemůže nutit, abychom změny, které přináší, akceptovali, a jistě se dlouho domluvíme i s dosud a léta používanými termíny. Novou terminologii bychom však měli alespoň znát, abychom rozuměli, když ji bude někdo používat. Je totiž pravděpodobné, že přinejmenším lékaři (pojišťovny) ji používat budou.

Zdravé děti jsou a byly i dříve živé, aktivní, někdy až nadměrně aktivní. Občas mluví nahlas, nezřídka ovšem přímo povykují, výskají, křičí, piští, dokonce hulákají. A ještě u toho poskakují, lítají sem a tam jako neřízené střely. A nejednají tak jako my pouze proto, že máme zlost, jsme naštvaní a rozčilení, nebo když vyhrajeme milion, ale většinou z obyčejné radosti ze života, z dobrého pocitu, že žijí, že jsou spokojené. A jindy naopak proto, že něco nevyšlo podle jejich přání. Podobné způsoby chování bychom měli u dětí připouštět – nechovají tak schválně, aby nás naštvaly. Jen dávají najevo svým způsobem tolik žádoucí a v životě potřebné emoce.

Už léta máme přinejmenším verbální ambici snižovat existující velké vzdělávací rozdíly mezi dětmi pocházejícími z různého rodinného prostředí. Moc se nám to však v České republice nedaří. Naopak se zdá, že systém ve skutečnosti podporuje zvyšování těchto rozdílů. My je zjednodušeně připisujeme zejména předčasné segregaci. A zřejmě věříme, že když zrušíme speciální školy a víceletá gymnázia, možná i soukromé základní školy, snad i zakážeme domácí vzdělávání a odklady školní docházky i opakování ročníku a všechny děti bez větší výjimky se budou přinejmenším do patnácti let vzdělávat pohromadě, tak dojde k výraznému posunu, a tedy všeobecnému zlepšení, a to nejen vzdělávacích výsledků.

Pro učitele je nepochybně důležité, jak se dítě projevuje dnes. Ale v duchu si určitě alespoň občas položí otázku, jaký bude jeho další osud, k jakému vzdělání směřuje, jak se zapojí do dospělého života. A říká si, které poznatky dítě využije, které fakticky obohatí jeho soukromý i profesní život. Jistě bude stále vyučovat všechno a všechny děti, jen možná u některého, zejména ve vyšších ročnících, nad některou neznalostí vnitřně mávne rukou, zatímco u jiného bude výrazněji trvat na doučení a lepším výkonu, protože předpokládá další, náročnější studium. Rozumný učitel dělá předpovědi velmi opatrně, ale dělá si je. Zejména když má letité zkušenosti.

Před desítkami let vznikly pedagogicko-psychologické poradny, aby pomáhaly učitelům i rodičům řešit náročnější vzdělávací i výchovné problémy dětí. Postupně také přebraly agendy školní zralosti, přeřazování do zvláštních a pomocných škol, specializovaných tříd. Důležitou součást jejich činnosti tvořilo i poradenství pro volbu povolání.

PhDr. Jaroslav Šturma, zakladatel a dlouholetý ředitel Dětského centra Paprsek, dlouholetý předseda Českomoravské psychologické společnosti, vyučující na katedře psychologie FF UK, člen rady Konta Bariéry, člen Papežské akademie pro život, letitý člen Štužlamatu (společenství Šturma, Žlab, Matějček), dětský psycholog, soudní znalec, nositel řady tuzemských i zahraničních ocenění (asi posledním je zatím Stříbrná medaile předsedy Senátu PČR). Respektovaný odborník, vždy přátelský a ochotný pomoci, slušný a skromný člověk. Když jsem před pár roky při jednom jeho jubileu přišel prosit za katedru psychologie na pražský magistrát o pomoc s uspořádáním semináře, ochotně zapůjčili největší sál a přidali i finanční obnos s dovětkem, že si pana doktora Šturmy velmi váží. A plný sál signalizoval, že nejen oni. Ale dosti superlativů, život má vždy více stránek. Jeho Alma mater mu nedokázala po desítkách let věrných externích služeb nejen poděkovat, ale ani osobně sdělit, že už o jeho další setkávání se studenty nestojí. To je však jen zanedbatelný šrám, který nikterak neovlivnil jeho pozitivní životní nastavení.

Musíme připustit, že dnešní děti jsou v mnoha ohledech vyspělejší, než byly dřívější generace. O spoustě záležitostí mají hojné informace a podle své individuální vyspělosti s nimi pracují. I dospělí se s nimi baví o věcech, které dříve byly určeny až mnohem starším a o kterých děti ani neměly vědět, a už vůbec k nim vyslovovat názor. V dnešním výrazně liberálnějším výchovném přístupu oproti dřívějším generacím se děti snaží prosadit vlastní přání, požadavky, představy. A my jim k tomu vytváříme i větší prostor.

Některá témata ve školství se občas z nějakých důvodů vynoří a pak zase na dlouhou dobu zcela zmizí. Podle mého přesvědčení se to bohužel týká i témat, která jsou docela důležitá pro další rozvoj vzdělávání a o kterých by se rozhodně mělo diskutovat.