Děti se smějí rády a hodně. Leckdy se smějí tak, že se až zalykají. Výjimečně už ani dál nemohou a neustávající smích je natolik vyčerpá, že přejde v rozmrzelost, či dokonce pláč. Občas ani dobře netušíme, čemu se vlastně smějí, nebo nám dospělým situace k smíchu ani moc nepřijde. Když děti nějaký humor pochopí nebo jim něco připadá hodně legrační, mají tendenci opakovat to donekonečna. Dokonce i někým odsuzované šimrání a lechtání samy žádají opakovat, protože jim je příjemné. Pochopitelně pouze když jde o blízkého člověka, ke kterému mají důvěru a který jim lechtání nevnucuje silou. Jejich „ještě, ještě“ známe snad všichni.
Humor
PhDr.
Václav
Mertin
Dětský psycholog
Dětský humor je přinejmenším zpočátku prvoplánový, a tedy velmi jednoduchý. Někdo zakopne a spadne se zmrzlinou do bazénu, polije se, hodí druhému dort se šlehačkou na obličej, pejsek se točí dokola… Děti reagují na to, co je vidět, slyšet, co se děje. Vycházejí z toho, s čím mají zkušenosti, a najednou je to neobvykle jinak. Může se také jednat o nějaké zvláštní, zkomolené, a pro ně tím pádem velmi humorné slovo. Vzpomínám, že naše děti se vydržely smát skoro celý výlet slovu „humrlec“, které si předtím vytvořily. Jeho vyslovení i po nějaké době znamenalo nekončící výbuchy smíchu. Smály se tak, že ani my rodiče jsme se nemohli nesmát. Ještě dnes po desítkách let si tuto situaci radostně všichni vybavujeme. Znám