Létající ředitel v cizích botách

Realizoval jsem před lety v jisté škole projekt, který měl revidovat a „zrekonstruovat“ rodičovské třídní schůzky. Jejich úroveň totiž byla nízká a v podstatě kopírovala model, kterému říkám „schůze ROH“. Skoro nic se na tom za ta desetiletí nezměnilo ani formou, ani nadšením účastníků. O tom ale jindy. To, co mě udivilo, byla slepota, se kterou paní ředitelka a všichni učitelé chodili školou, a neviděli to, co návštěvníky z řad rodičů nutně musí upoutat. Bohužel negativně.

V den třídní schůzky jsem prošel školu a spatřil kbelík s hadrem na chodbě v místech, kde určitě nezdobil. Papíry na nástěnkách nebyly dobře přišpendlené a vlály do prostoru, některé tam držely jen jedním špendlíkem a vírou. Špendlíky zato nechyběly na nástěnkách jiných, těch s fotografiemi žáků při sportovní soutěži, kde zpodobňovaly nosy a další části těla a vytvářely na jejich hlavách antény. Na různých motivačních nápisech na stěnách chyběla písmena a vznikala zde opravdu novátorská slova. Koše ve třídách byly nevynesené, v lavicích zůstaly poházené papíry, sešity, zbytky jídla a jejich obaly. Na nejdůležitější nástěnce, hned proti vchodu do školy, tedy příchozím na očích, se nepropagovala škola sama, ale visel zde plakát nějakého tanečního náboru. Tohle vše a ještě řadu jiných, více či méně znepokojivých věcí oči místních pedagogů už asi neviděly.

Neškodí proto občas použít techniku, v sociologii nazývanou „cizinec“. Nazujte se cizích bot, milé paní ředitelky a vážení pánové ředitelé, a projděte se v nich po škole. Dívejte se kolem sebe očima cizince, který není ničím zaslepen, ovlivněn tradicí či udolán rutinou. Každou věc, kterou uvidíte, hodnoťte, jako byste ji viděli poprvé. Co říká o škole, o kvalitě vzdělávání a o vaší práci? Můžete si nazout i boty žáka: Jak se mu líbí jeho škola? O tom, proč žáci chodí tak neradi do českých škol je sice jiná diskuse, ale prostředí školy a třídv tom také hraje svoji úlohu.

Pobavila mě ukázka zmíněné slepoty, která nebyla sice nějak závažná nebo důležitá, ale jako ilustrace dobře poslouží. Jak je v současnosti dobrým zvykem, v jisté škole se rozhodli dát do chodby skříně s knihami. Žáci, kteří chtějí, si tak mohou knihu jednoduše vypůjčit nebo v ní listovat o přestávce. Ale kde knihy vzít? Kromě nákupů a darů přišly na řadu přebytky v domácích knihovnách pedagogů. Zejména z tohoto zdroje se objevily i publikace, které by v rukou žáka prvního stupně mohly udělat pěkný zmatek v jeho hlavě. TřebaEd McBain, Patrick Quentin – drsné explicitní popisy násilí, míst činu, sexu apod. A co bylo horší: Stohy té nejhorší „červené knihovny“, tak špatně napsané, že neposlouží ani jako zdroj recese. Školní knihovnička není odkladiště škvárů, které doma nechceme, ale pokračování vzdělávání, byť neformální cestou. Jako pedagogové bychom mohli stát za každou knihou, kterou tam mohou žáci nalézt.

Pozorný průzkum školy je zkrátka nezastupitelný. Nikdo ho za ředitele školy neudělá. Jedna třídní učitelka na druhém stupni měla ve třídě obrovskou nástěnku „Zažili jsme o prázdninách“, na které ovšem byla jen jedna pohlednice. Nápad dobrý, realizace špatná. Žáci neměli zájem o nástěnku z vlastních prázdninových cest a zážitků. Ale tento smutný pomník z prázdnin byl v oné třídě celý školní rok. Až do září. Samozřejmě ne výhradně proto, že ředitel školy tuto třídu nenavštívil, jak je školní rok dlouhý, ale jeden z důvodů to jistě byl. Tak schválně, milé paní ředitelky a vážení pánové ředitelé, vytvořte si jednoduchou tabulku a znamenejte si,v jaké třídě jste byli a kdy.