Změny v platových předpisech platných pro školy a školská zařízení
2. část - Změny v určování platu a jeho jednotlivých složek.
Dnes přinášíme další pokračování seriálu, který je zaměřen na nejdůležitější změny v oblasti odměňování zaměstnanců ve školství. Připomeňme, že jde o změny vyvolané především přijetím nového zákoníku práce. Dále připomeňme, že z celé rozsáhlé oblasti týkající se odměňování se soustředíme výhradně na úpravy, které ovlivňují odměňování zaměstnanců škol a školských zařízení zřizovaných orgány veřejné správy. Zabýváme se tedy podmínkami, za kterých je zaměstnancům poskytován plat.
Změny v určování platu a jeho jednotlivých složek.
Stejně jako v minulosti jsou konkrétní podmínky pro určení platu stanoveny jednak přímo zákonem (nově však zákoníkem práce, nikoliv již speciálním zákonem o platu) a v příslušných nařízeních vlády. Připomeňme, že úplný přehled platových předpisů, včetně zde zmiňovaných prováděcích nařízení vlády, byl součástí předchozího dílu tohoto seriálu.
1. Určení platu statutárnímu orgánu zaměstnavatele
Ustanovení § 122 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, obsahuje výslovný zákaz použití pravidla „co není zakázáno, je povoleno“, a to formulací: „Plat není možné určit jiným způsobem v jiném složení a jiné výši než stanoví tento zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení.“ Takže - ve shodě s tradičním přístupem legislativy v oblasti odměňování - i nadále není možné na určení výše platu a jeho struktury uplatnit princip smluvní volnosti.
I nový zákoník práce (ZP) obsahuje ustanovení, podle kterého plat statutárnímu orgánu zaměstnavatele (tedy řediteli školy a školského zařízení) určuje ten orgán, který jej do funkce jmenoval. V případě ředitele veřejné školy a školského zařízení tedy určuje tomuto řediteli plat zřizovatel školy a školského zařízení, protože v souladu s ustanovením § 166 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, jmenuje ředitele školy zřizované MŠMT, krajem, obcí a svazkem obcí zřizovatel. Změnou oproti předchozí právní úpravě je to, že stejně se postupuje i v případě zástupce statutárního orgánu, není-li pracovní místo statutárního orgánu zaměstnavatele (ředitele školy) obsazeno (viz § 122 odst. 2 ZP). Cílem této nové úpravy je vyloučení možnosti, aby tito zaměstnanci, kteří vystupují ve všech věcech zaměstnavatele samostatně, rozhodovali o výši vlastních platů.
Uvedená kompetence zřizovatele se vztahuje na veškeré platové náležitosti ředitele školy - tedy i na určení výše jednotlivých složek platu, ale rovněž na zařazení do platové třídy a platového stupně včetně uznání zápočtu předchozí praxe apod. Na druhou stranu není možné vztáhnout tyto kompetence zřizovatele vůči řediteli školy na jinou, než platovou oblast. Zřizovatel tedy není ani náhodou v pozici zaměstnavatele vůči řediteli školy - tím je jednoznačně škola (přesněji právnická osoba), kterou řídí. Není proto možné pravomocí v oblasti platové odůvodnit snahu zřizovatele řídit ředitele školy v jiných, zejména pracovněprávních oblastech, jako je např. určení čerpání dovolené, povolení pracovní cesty apod.
V poslední době se množí případy, kdy někteří zřizovatelé zasahují ředitelům škol např. do jejich rozhodování o struktuře řízení (vnitřní organizační řád) s odůvodněním, že přece stanoví řediteli školy příplatek za vedení, a proto také rozhodují o jeho zařazení do příslušného stupně řízení. K tomuto tématu se ještě vrátíme v rámci výkladu příplatku za vedení (§ 124 ZP), ale již nyní si zdůrazněme, že výše uvedenou kompetenci zřizovatele stanovenou § 122 ZP není možné rozšiřovat mimo platovou oblast, tedy např. právě do oblasti organizace a struktury řízení školy (vnitřní organizační řád).
Při určení platu statutárnímu orgánu zaměstnavatele (ředitel školy) je důležité zmínit ještě jednu změnu, kterou přinesl nový zákoník práce. Podle ustanovení § 123 odst. 3 ZP platí pravidlo, že vedoucí zaměstnanec musí být zařazen do platové třídy podle nejnáročnějších prací, jejichž výkon řídí nebo které sám vykonává. Předchozí právní úprava ale toto pravidlo definovala tak, že vedoucí zaměstnanec se zařadil do platové třídy podle nejnáročnějších prací, jejichž výkon odborně řídí nebo které sám vykonává. Změna spočívá v tom, že z uvedeného pravidla bylo vypuštěno slovo „odborně“. Tato skutečnost má ve školství značný význam.
Příklad:
Učitel je zařazen ve 13. platové třídě proto, že vykonává ve funkci výchovného poradce práce charakterizované v katalogu prací jako specializované metodologické činnosti v oblasti pedagogiky a psychologie, k jejichž výkonu je nezbytné získání specializace stanovené zvláštním právním předpisem. Tehdy většinou platilo, že ředitel školy odborně řídí práci tohoto učitele v ostatních oblastech (odpovídajících nižším platovým třídám), ale ne v této práci nejnáročnější, pokud ovšem sám nedisponuje stejnou specializací - tedy v tomto případě nemá absolvováno předepsané studium pro výchovné poradce. Odborné řízení výchovných poradců škol totiž v souladu s ustanovením vyhl. č. 72/2005 Sb. náleží školským poradenským zařízením. V uvedeném případě tedy řediteli školy 13. platová třída nenáležela. Jestliže ale nyní již zákon nepožaduje odborné řízení prací podřízených zaměstnanců v rámci výše uvedeného pravidla, pak platí, že v tomto případě náleží řediteli 13. platová třída, protože není pochyb, že v nějaké míře řídí i tu práci výchovného poradce, která jej podle katalogu řadí do 13. platové třídy.
Uvedené pravidlo platí pochopitelně obecně pro všechny vedoucí zaměstnance, nejen tedy při určení platové třídy statutárnímu orgánu (řediteli).
I nadále pak platí, že pokud vedoucí zaměstnanec samostatně vykonává náročnější práce, než jsou práce, jejichž výkon řídí, zařadí se do platové třídy odpovídající vykonávané práci.
2. Zařazení zaměstnance do platové třídy
Na tomto místě se nebudeme zabývat základními principy zařazování zaměstnance do platové třídy. Budeme předpokládat, že ty jsou již dostatečně známy a navíc se ve své podstatě nijak nezměnily. Všimneme si však dílčích změn, které do tohoto zažitého systému vneslo nař. č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.
2.1 Kvalifikační předpoklady
Tou nejviditelnější změnou je převedení kvalifikačních předpokladů z katalogu prací (nař. č. 469/2002 Sb.) právě do nového nař. č. 564/2006 Sb. Změnou není jen samotné přemístění tabulky kvalifikačních předpokladů nutných pro zařazení zaměstnance do příslušné platové třídy - i když i tento počin je třeba ocenit, protože systémově tato část skutečně patří spíše do předpisu o platových poměrech než do katalogu prací. Za podstatnější je třeba považovat fakt, že se v řadě platových tříd „zdvojil“ výčet stupňů vzdělání určených jako kvalifikační předpoklad pro zařazení zaměstnance do příslušné platové třídy. Zatímco tedy např. v 6. platové třídě vyžadoval předpis dříve nekompromisně střední vzdělání s maturitní zkouškou, nyní připouští kromě středního vzdělání s maturitní zkouškou také střední vzdělání s výučním listem jako zcela postačující pro zařazení do 6. platové třídy. Podobně je tomu u 9. až 12. platové třídy.
Ve své podstatě existoval tento systém i za předchozího právního stavu, protože při stanovování výjimek z kvalifikačních předpokladů zaváděl platový předpis tzv. „přechodové“ platové třídy, kterými řešil v některých případech nesplnění příslušného stupně vzdělání, pokud zaměstnanec dosáhl alespoň nejblíže nižšího stupně vzdělání. Zde použitý systém „zdvojení“ kvalifikací u jedné platové třídy v podstatě jen zpřehledňuje tento již dříve praktikovaný režim.
Tabulka ukazuje, jak souhrnně vypadá zmíněná soustava kvalifikačních předpokladů.
Tabulka:
Kvalifikační předpoklady vzdělání pro výkon prací v jednotlivých platových třídách
1. platová třída základní vzdělání (základy vzdělání)
2. platová třída základní vzdělání (základy vzdělání)
3. platová třída střední vzdělání
4. platová třída střední vzdělání s výučním listem nebo střední vzdělání
5. platová třída střední vzdělání s výučním listem
6. platová třída střední vzdělání s maturitní zkouškou nebo střední vzdělání s výučním listem
7. platová třída střední vzdělání s maturitní zkouškou
8. platová třída střední vzdělání s maturitní zkouškou
9. platová třída vyšší odborné vzdělání nebo střední vzdělání s maturitní zkouškou
10. platová třída vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu nebo vyšší odborné vzdělání
11. platová třída vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu nebo vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu
12. platová třída vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu nebo vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu
13. platová třída vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu
14. platová třída vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu
15. platová třída vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu
16. platová třída vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu
Zde uvedené kvalifikační předpoklady přiřazují k jednotlivým platovým třídám minimální stupeň vzdělání, který musí absolvovat zaměstnanec, má-li být zařazen do příslušné platové třídy. Kromě tohoto nařízení vlády se však ve školství uplatní ještě zák. č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví kvalifikační předpoklady pedagogických pracovníků nejen stanovením stupně vzdělání, ale také detailní charakteristikou studijního programu, který musí absolvovat pedagog v určité konkrétní profesní pozici. Platový předpis (tedy nař. č. 564/2006 Sb.) sám uvádí, že kvalifikační předpoklady stanovené tímto nařízením vlády nenahrazují kvalifikační předpoklady, které pro výkon stejných prací stanoví zvláštní právní předpis, tedy mj. právě zák. č. 563/2004 Sb. Jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 3 písm. b) nařízení vlády, pro účely zařazení pedagogických pracovníků do platové třídy má přednost zák. č. 563/2004 Sb. před nař. č. 564/2006 Sb.
Na okraj uvedu ještě následující poznámku k problematice kvalifikačních předpokladů. Nový platový předpis používá v nadpisu k § 2 současně dva pojmy z oblasti odborné kvalifikace:
* pojem kvalifikační předpoklady a
* pojem kvalifikační požadavky.
Pojem kvalifikační předpoklady již byl vysvětlen - jde o předpoklad buď k výkonu práce, nebo v tomto případě k zařazení do příslušné platové třídy, který je předepsán právním předpisem (v případě zaměstnanců škol jednak zák. č. 563/2004 Sb. a jednak nař. č. 564/2006 Sb.). Vedle kvalifikačního předpokladu figuruje v nadpisu § 2 ještě pojem kvalifikační požadavek. Tímto pojmem jsou tradičně v pracovním právu myšleny speciální požadavky zaměstnavatele na zaměření nebo obor vzdělání, popř. další požadavky pro výkon některých prací, které vedle existujících kvalifikačních předpokladů (stanovených právním předpisem) může zaměstnavatel stanovit. Obvyklou formou stanovení kvalifikačních požadavků je jejich formulace ve vnitřním předpise vydaném v souladu s § 305 zákoníku práce. Ve školství si lze představit využití této možnosti u některých profesních pozic provozních a správních zaměstnanců. V případě pedagogických pracovníků jsou totiž kvalifikační předpoklady definovány předpisem natolik detailně, že vymezení dalších požadavků zaměstnavatelem postrádá smysl.
Je otázka, proč tento pojem figuruje právě v nadpisu § 2 platového předpisu (nařízení vlády), když formulace z této, ale i z dalších částí předpisu evidentně počítají jen s pojmem kvalifikační předpoklad a nikoli požadavek. Případné použití vlastních kvalifikačních požadavků vymezených zaměstnavatelem pro výkon určitých konkrétních prací nemůže mít žádný vliv na zařazení zaměstnance do platové třídy nebo platového stupně.
A ještě jednu poznámku k tomuto novějšímu pojetí kvalifikačních předpokladů: výše zmíněné „zdvojení“ stupňů vzdělání, které v podstatě zvýhodňují některé zaměstnance oproti předchozímu právnímu stavu, nic nemění na pravidlech pro zařazování do platových stupňů (o nichž pojednáme dále v kap. 3). Uvedený systém kvalifikačních předpokladů lze použít výhradně pro účel zařazení do platových tříd.
Příklad
Učitelka mateřské školy se středním vzděláním s maturitní zkouškou plně vyhovuje podmínce zařazení do 9. platové třídy, nic to nemění na skutečnosti, že jí zaměstnavatel musí provést odpočet dvou roků praxe za nesplnění vyššího odborného vzdělání. To je totiž určeno jako nejnižší stupeň vzdělání, při němž se v rámci zařazení do platového stupně již žádný odpočet neuplatní (viz dále výklad k § 4 odst. 7 nařízení vlády v kap. 3).
2.2 Výjimky z kvalifikačních předpokladů
Kromě jistě známého a rozhodujícího pravidla, že zaměstnavatel zařadí zaměstnance v rámci druhu práce sjednané v pracovní smlouvě do platové třídy, ve které je v katalogu prací zařazena nejnáročnější práce, jejíž výkon zaměstnavatel na zaměstnanci požaduje (§ 3 odst. 1 nařízení vlády), uvádí platový předpis tradiční podmínku, že toto zařazení provede, pokud zaměstnanec splňuje potřebné vzdělání předepsané pro tuto platovou třídu (§ 3 odst. 2 nařízení vlády). To ovšem neznamená, že při nesplnění kvalifikačních předpokladů zařadí zaměstnavatel zaměstnance automaticky do nižší třídy, než by odpovídalo nejnáročnější práci, která je po zaměstnanci požadována. Odstavce 3 a 4 nařízení vlády definují podmínky, za nichž je možné výjimečně zařadit zaměstnance do platové třídy, pro niž nesplňuje kvalifikační předpoklady. A právě v definici těchto výjimek budeme hledat změny oproti předchozímu právnímu stavu.
* Ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) nově vztahuje možnost výjimky na zaměstnance, jejichž zvláštní statut pro zařazování do platových tříd je definován ustanovením § 123 odst. 6 písm. f) zákoníku práce. Podíváme-li se do příslušného ustanovení zákoníku práce, zjistíme, že pro školskou praxi z takto definovaných profesních pozic připadají v úvahu zaměstnanci, kteří vykonávají práce, jejichž úspěšné provádění závisí především na míře talentu (tedy hlavně učitelé odborných předmětů uměleckých škol) a zaměstnanci vykonávající jednoduché obslužné nebo rutinní práce (provozní zaměstnanci v nejnižších platových třídách). To konkrétně znamená, že u takto definovaných profesních skupin není třeba sledovat stupeň vzdělání zaměstnance a lze jej bez problémů zařadit do platové třídy, pro kterou nesplňují předepsané vzdělání.
* Ustanovení § 3 odst. 3 písm. b) výslovně připouští prioritu speciálního právního předpisu určujícího kvalifikační předpoklady před tímto nařízením vlády. Jak již bylo vysvětleno v kap. 2.1, jestliže např. zák. č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících (který je právě takovým speciálním právním předpisem) předepisuje učiteli praktického vyučování střední školy střední vzdělání s maturitní zkouškou jako dostačující stupeň vzdělání (§ 9 odst. 3 písm. c) zák. č. 563/2004 Sb.), pak má takto určený stupeň vzdělání přednost před tím, který je určen pro danou platovou třídu tímto nařízením vlády. Takže zařazení tohoto učitele do 10. platové třídy je zcela v souladu s právním předpisem, přestože jinak nařízení vlády vyžaduje alespoň vyšší odborné vzdělání.
* Ustanovení § 3 odst. 3 písm. c) připouští tradičně zařazení zaměstnance do platové třídy bez příslušného vzdělání poté, co dosáhl určitého věku a současně prokázal dlouhodobou činností v oboru schopnost k výkonu požadované práce i bez odpovídající kvalifikace. Změnou je zvýšení věkové hranice pro využití této výjimky, a to z původních 45 na 50 let věku.
Uvedenou podmínku je možné použít jen pro účely zařazení do platové třídy. Nelze ji automaticky aplikovat jako výjimku např. ze splnění podmínek odborné kvalifikace stanovených pro pedagogické pracovníky zák. č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících. Jestliže tedy zákon o pedagogických pracovnících stanoví v § 32 podmínku, že pedagogický pracovník v případě nesplnění podmínek odborné kvalifikace musí zahájit studium nejpozději do 31. prosince 2009 a po tomto datu již jej nelze pověřit výkonem činnosti pedagogického pracovníka (pokud studium nezahájil), nelze tuto podmínku obejít např. poukazem na to, že je zaměstnanec starší 50 let a dlouhodobou činností v příslušném oboru prokázal schopnost k výkonu požadovaných prací.
To platí i přes to, že novelou zákona o pedagogických pracovnících (novela provedená zák. č. 179/2006 Sb. s účinností od 5. 5. 2006) přibyl stejný věkový limit právě do ustanovení § 32 zákona. Připomeňme, že tato výjimka vztahující se k 50 letům věku pedagoga je jednak spojena s praxí na daném druhu nebo typu školy a školského zařízení v délce alespoň 15 let. Kromě toho musí být uvedený věk zjišťován ne k okamžiku zařazení do platové třídy, ale ke dni nabytí účinnosti zákona o pedagogických pracovnících. Jedná se tedy o dvě zcela rozdílné lhůty, které spolu vůbec nesouvisejí. Ostatně tuto neslučitelnost postupu podle platového předpisu pro účely posuzování splnění kvalifikačního předpokladu znemožňuje samotné ustanovení § 3 odst. 3, které na konci textu celého odstavce formuluje zásadu, že uvedené výjimky je možné použít, jen pokud není takový postup vyloučen podle zvláštního právního předpisu - a následuje odkaz právě na zák. č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících.
* Ustanovení § 3 odst. 3 písm. d) tradičně připouští výjimečné zařazení, pokud zaměstnanec zahájil příslušné studium, kterým si doplní potřebné vzdělání. Nově jsou pouze přidány formulace, které definují podmínku „úspěšného pokračování studia“. Studující zaměstnanec tedy např. nesmí opakovat ročník, přerušit vzdělávání apod.
* Ustanovení § 3 odst. 3 písm. e) umožňuje použít výjimku u zaměstnanců, kteří vykonávají práce převážně manuálního charakteru (např. školník, kuchařka apod.) v následující situaci: dejme tomu, že zaměstnanec vykonává práci zařazenou podle katalogu prací do 7. platové třídy. Zde vyžaduje platový předpis střední vzdělání s maturitní zkouškou. Zde uvedená výjimka umožňuje „nahradit“ chybějící maturitu středním vzděláním s výučním listem, a to v oboru, který zaměstnavatel pokládá za odpovídající pro výkon požadované práce. Uvedený režim není až zas tak nový - existoval i v předchozím platovém předpise. Jen je zvolena jiná forma. Původně musel zaměstnavatel formulovat tuto „náhradu“ stupně vzdělání ve vnitřním (platovém) předpise. Nyní s ní automaticky počítá přímo právní předpis, a to i v případě, že zaměstnavatel ve svém vnitřním předpise žádné zvláštní požadavky např. na obor vyučení zaměstnance nestanoví.
Tradičně obsahuje platový předpis možnost výjimečného zařazení zaměstnance do platové třídy bez odpovídající kvalifikace i v případě, že není splněna žádná z výše uvedených podmínek pro výjimečné zařazení. Předpis výslovně stanoví, že nelze-li obsadit pracovní místo zaměstnancem s potřebným vzděláním, lze zařadit zaměstnance bez kvalifikace do příslušné platové třídy na dobu nejvýše čtyř roků (§ 3 odst. 4 nařízení vlády).
3. Zařazení zaměstnance do platového stupně
Uznání předchozí praxe pro účely stanovení platového stupně provede zaměstnavatel tzv. zápočtem praxe. Při zápočtu doby výkonu práce rozlišuje předpis praxi v oboru a tzv. jinou praxi. Praxí v oboru se rozumí praxe v oboru požadované práce, pro kterou jsou potřebné znalosti stejného nebo obdobného zaměření jako pro výkon požadované práce. Jinou praxí je praxe spočívající ve výkonu takové předchozí práce, která je mimo obor, jenž zahrnuje práci požadovanou v rámci druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě.
Praxe v oboru se zaměstnanci započte plně. Na rozdíl od předchozího právního stavu se již nerozlišuje, zda jde o praxi před dosažením kvalifikačních předpokladů nebo požadavků nebo až po jejich dosažení. Připomeňme, že dříve se praxe v oboru započítávala buď plně (byla-li dosažena po splnění kvalifikačních předpokladů) nebo 4/5 (byla-li dosažena před splněním kvalifikačních předpokladů).
Konkrétně tato změna spočívající v plném zápočtu praxe bez ohledu na kvalifikaci, znamená v řadě případů přepočet dosavadní praxe, a tím i postup v platových stupních u zaměstnanců, kteří nesplňují, resp. nesplňovali kvalifikaci a měli proto dříve nižší zápočet praxe. Že má tato skutečnost dopady do rozpočtu jistě není třeba dodávat-
Stanovení platového stupně ovlivňuje kromě výše uvedených pravidel zápočtu praxe ještě tzv. odpočet praxe, který zaměstnavatel uplatní v případě, kdy zaměstnanec nesplňuje kvalifikační předpoklady podle nař. č. 564/2006 Sb. Vzhledem k množství výjimek, které předpis připouští v pravidlech pro zařazení do platové třídy je na místě zdůraznit, že v případě nesplnění kvalifikačních předpokladů stanovených nař. č. 564/2006 Sb., se uplatní odpočet let praxe vždy, bez ohledu na to, že např. pedagogický pracovník splňuje podmínky odborné kvalifikace stanovené zák. č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících.
Příklad:
Učitelce mateřské školy zařazené v 9. platové třídě s dosaženým středním vzděláním s maturitní zkouškou se odečtou dva roky praxe, přestože z hlediska zákona o pedagogických pracovnících je její kvalifikace dostačující. Tento nástroj je jakýmsi srovnáním podmínek zaměstnanců zařazených ve shodné platové třídě, pokud jde o zohlednění doby, kterou museli věnovat studiem přípravě na povolání.
Systém odpočtů se dá vyjádřit podle následující tabulky:
+----------------------------------------------------------------------+ | platová | kvalifikační | dosažená kvalifikace | odečet | | třída | předpoklad | | let praxe | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 6. - 8. | střední vzdělání | střední vzdělání | 1 | | | s maturitní zkouškou | s výučním listem | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 6. - 8. | střední vzdělání | střední vzdělání | 2 | | | s maturitní zkouškou | | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | | střední vzdělání | základní | | | 6. - 8. | s maturitní zkouškou | vzdělání/základy | 4 | | | | vzdělání | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 9. | vyšší odborné | střední vzdělání | 2 | | | vzdělání | s maturitní zkouškou | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 9. | vyšší odborné | střední vzdělání | 3 | | | vzdělání | s výučním listem | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 9. | vyšší odborné | střední vzdělání | 4 | | | vzdělání | | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | | vyšší odborné | základní | | | 9. | vzdělání | vzdělání/základy | 6 | | | | vzdělání | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 10. | VŠ-bakalářský | vyšší odborné vzdělání | 1 | | | studijní program | | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 10. | VŠ-bakalářský | střední vzdělání | 3 | | | studijní program | s maturitní zkouškou | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 10. | VŠ-bakalářský | střední vzdělání | 4 | | | studijní program | s výučním listem | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 10. | VŠ-bakalářský | střední vzdělání | 5 | | | studijní program | | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | | VŠ-bakalářský | základní | | | 10. | studijní program | vzdělání/základy | 7 | | | | vzdělání | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 11. - | VŠ-magisterský | VŠ-bakalářský studijní | 2 | | 16. | studijní program | program | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 11. - | VŠ-magisterský | vyšší odborné vzdělání | 3 | | 16. | studijní program | | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 11. - | VŠ-magisterský | střední vzdělání | 5 | | 16. | studijní program | s maturitní zkouškou | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 11. - | VŠ-magisterský | střední vzdělání | 6 | | 16. | studijní program | s výučním listem | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 11. - | VŠ-magisterský | střední vzdělání | 7 | | 16. | studijní program | | | |---------+-----------------------+------------------------+-----------| | 11. - | VŠ-magisterský | základní | | | 16. | studijní program | vzdělání/základy | 9 | | | | vzdělání | | +----------------------------------------------------------------------+
Jak je patrné, v systému odpočtů praxe se ve srovnání s předchozím právním stavem nic podstatného nezměnilo. Tento přehled uvádím spíše pro úplnost informace o způsobu zařazování zaměstnance do platového stupně. Nové je pouze to, že nyní je nutné provádět odpočty všem zaměstnancům bez rozdílu (pokud nesplňují požadovaný stupeň vzdělání pro danou platovou třídu). Dříve platný předpis totiž dával výjimku zaměstnancům, kteří setrvávali u téhož zaměstnavatele, a nedocházelo u nich ke změně druhu sjednané práce. Novou povinnost provést všem zaměstnancům zápočet (a tedy i odpočet) praxe znovu k 1. 1. 2007 zavedlo ustanovení § 10 nařízení vlády.
S trochou nadsázky (ale opravdu malou) se dá říci, že nový platový předpis zvýhodnil nekvalifikované (viz odstranění 4/5 při zápočtu praxe) a znevýhodnil plně kvalifikované (uplatnění odpočtu, přestože např. pedagog splňuje kvalifikaci podle zákona o pedagogických pracovnících)
V průběhu trvání pracovního poměru se pro účely platového postupu mezi jednotlivými platovými stupni započítává praxe u současného zaměstnavatele plně, bez ohledu na to, zda zaměstnanec splňuje kvalifikační předpoklady nebo požadavky. Tento princip se ale již neuplatní v situaci, kdy zaměstnavatel obsadí pracovní místo zaměstnancem, který nesplňuje kvalifikační předpoklady nebo požadavky a navíc nemá žádnou započitatelnou předchozí praxi. V takovém případě mu zaměstnavatel určí první platový stupeň (při zápočtu 0), ale jeho další platový postup v rámci trvajícího pracovního poměru neprobíhá stejně, jako u ostatních zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že nelze provést odpočet praxe za nesplnění kvalifikace, setrvá nekvalifikovaný zaměstnanec v prvním platovém stupni po dobu, která odpovídá potřebnému odpočtu praxe (§ 4 odst. 8 nař. č. 564/2006 Sb.). Také tímto zavedením jakési „mínusové“ praxe se liší současná právní úprava od té původní.
4. Určení platového tarifu v rozpětí
Tato část nařízení vlády (§ 6) přináší tradičně výjimku ze zásady, že platový tarif je zaměstnanci stanoven zařazením do platové třídy a určením platového stupně na základě zápočtu praxe. Tato výjimka znamená, že v určených případech je možné uvedený princip nahradit určením platového tarifu v rámci rozpětí stanoveného 1. až 12. platovým stupněm dané platové třídy, a to bez ohledu na skutečný počet let praxe daného zaměstnance.
Podmínkou pro využití tohoto nástroje je stanovení okruhu zaměstnanců, jichž se týká, a pravidel pro jeho použití v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpise.
Okruh zaměstnanců, na něž lze vztáhnout uvedený způsob stanovení tarifního platu, je v případě školských pracovníků dán:
* Zaměstnanci zařazenými do 1. až 5. platové třídy. Změna oproti předchozímu právnímu stavu spočívá v rozšíření počtu platových tříd, u nichž lze takto postupovat, z původních 4 na 5.
* Zaměstnanci vykonávajícími umělecko-pedagogické práce a práce trenéra. V těchto případech lze využít určení tarifního platu v rozpětí i ve vyšších platových třídách.
Připomeňme, že uvedený režim určení platového tarifu v rámci rozpětí je dobrý způsob, jak se vyhnout nutnosti dorovnávání platu do výše minimální mzdy nebo zaručené mzdy.
Způsob využití tohoto nástroje si ukážeme na následujícím příkladu.
Příklad:
Zaměstnankyně vykonává práce uklízečky v 1. platové třídě. V případě, že má např. 6 let praxe by jí při obvyklém způsobu určení platového tarifu náležel platový tarif v 1. platové třídě a 4. platovém stupni, a to ve výši 6 120 Kč. V případě využití ustanovení § 6 může stanovit ředitel školy zaměstnankyni platový tarif v rámci rozpětí, které je tvořeno 1. platovým stupněm (5 460 Kč) a 12. platovým stupněm (8 240 Kč). Bez ohledu na délku dosavadní praxe tedy může dané zaměstnankyni stanovit ředitel školy platový tarif až v této maximální výši. Stanovením platového tarifu v této maximální možné výši v rámci rozpětí tak těsně, ale přece překoná výši minimální mzdy (která činí v současnosti 8 000 Kč).
Příště:
Změny v příplatcích.