Napadlo vás, jak je práce ředitele podobná činnosti letce ve větroni? Zdálo by se, že stačí ovládat celkem jednoduché řízení letounu, ale opak je pravdou. Nelze radostně a bezpečně létat bez poznatků z meteorologie, kartografie, fyziky i aerodynamiky, zdravovědy a lidské fyziologie, technologie výroby i techniky a mechaniky obecně, psychologie… Stejné je to u ředitele školy. Není to jen školní byrokrat, správce budov, dozorce práce nebo motivátor týmu. Je tu i mnoho dalšího a na některé aspekty chci upřít svou pozornost.
Všichni jako učitelé známe ty scény, kdy se rozezní školní rozhlas, zdroj poučení a zábavy pro žáky i pedagogy. Někdy to znamená zdržení v hodině pět, jindy i dvanáct minut. Žáci se u toho nudí nebo sdělené informace náležitě komentují. V každém případě se musí s činností začít od nuly a ztracenou dílnou atmosféru zase budovat. Osobně mám se školním rozhlasem spojené i dojemné prazážitky. Pamatuji se na ty chvíle jako žák základky. Když byl poslední den školy, nechal pan ředitel zahrát deváťákům píseň Karla Gotta.
Buď sbohem brácho z dětských let, byl's lepší v počtech a já zas lépe čet'… Svět byl fajn, svět byl náš, léta prázdnin, slunce, pláž, pryč je smích školních tříd, teď už musím něčím být.
Ano, bylo to dojímavé, naši deváťáci odcházeli pryč, bůhvíkam. A nakonec i my jsme „museli něčím být“, ovšem škola nás na to měla připravit něčím praktičtějším než poslechem Mistrovy písně. Tehdy se to nestalo, škoda.Školní rozhlas je věcí tradice. Viz hlášení z filmu Obecná škola: „Kdo z rodičů chce vidět Idiota, nechť se staví v ředitelně“. Hudební publicista Lubomír Dorůžka popsal příběh studenta, který se v totalitních letech na gymnáziu ve Zlíně „naboural“ do školního rozhlasu a namísto proslovu ministra k prvnímu školnímu dni pustil řádnou dávku rock and rollu. Školní rozhlas rozhodně vytvářel nezapomenutelné okamžiky našich životů. Jako například v jisté velké střední škole technického směru. Žáci měli slíbený stolní fotbal na školní chodbě, na který se už hodně těšili. Dokonce sami vymysleli způsob střídání tříd, rozplánovali turnaje… Když v tom se stala taková nepěkná věc na toaletě, která vedla k jejímu ucpání a nákladům za opravu. Načež se ve školním rozhlase ozval rozčilený vzkaz ředitele žákům, kteří si údajně tím činem na záchodech „spláchli fotbal do hajzlu“. Vlastně skoro doslova. Na tohle nikdy nezapomenete.
Nebudu se nyní zamýšlet nad různými signály znázorňujícími přestávku, včetně systémů, které pouští v těchto chvílích popové songy. Uvažuji nad tím, zda a kdy má do školního rozhlasu mluvit ředitel školy. Aby všechny varoval před tím, aby neolizovali železné zábradlí nebo namrzlé kliky dveří? Ne. Aby hlásil úspěchy florbalového týmu, úspěchy v recitační soutěži nebo matematické olympiádě? Také ne. Snad aby vyhlašoval zákaz používání mobilních telefonů nebo informace o školním plesu? Má snad vítat žáky ve škole první školní den nebo je oblažovat motivačními citáty? To už vůbec ne. Není mnohem lepší ukázat se ve třídě, kde chci něco opravdu důležitého říct? A pokud to není důležité, na co to hlásat po celé škole?
Rozhlas byl v době svého vzestupu považován za rychlýa efektivní způsob sdělování informací velkému počtu žáků,a proto ve školách přetrvává dodnes. Ale to bylo ještě v době páry! Jak to, že rozhlas nemají high-tech firmy nebo univerzity? Nepotřebují, aby se informace rozšířily mezi všechny, velmi efektivně a rychle? Potřebují a mají své způsoby. Na co tedy dnes školní rozhlas je? Napadá mě jeden jediný důvod: školní rádio. Vysílání, které připraví sami žáci. Buď v trvalé redakci, která sbírá podněty, nebo ve střídajících se třídních týmech. A školní rozhlas je dobrou základnou před tím, než přejdou na „vyšší level“, kterým je internetové vysílání. Práce se školním rádiem navíc naplňuje některé očekávané výstupy, realizuje mnohé cíle mediální výchovy a vede k prohloubení mediální gramotnosti. Takže, drahé kolegyně ředitelky a milí kolegové ředitelé, využívejte školní rozhlas k té opravdové vzdělávací činnosti. Konec hlášení.