V následujícím textu bych rád čtenářům nabídl alespoň krátký vhled do problematiky zavádění inkluzivního vzdělávání. Asi by bylo možné vystačit pouze s mimoprávními argumenty – přičemž tímto nenarážím ani tak na iracionální a paušální odmítnutí inkluzivního vzdělávání, ale spíš na morální hodnoty založené na úctě k jednotlivci a jeho důstojnosti vyplývající z tradic evropského náboženství1) a filozofie2). Tento článek je však zaměřen na právní argumenty. I když bez obecného zakotvení důstojnosti jednotlivce (zakotvené již na úrovni ústavního práva) se ani tak neobejdu.
Inkluzivní vzdělávání
Mgr. Ing.
Václav
Podhorský
Ph.D.
advokatni
koncipient
, Felix a spol. advokatni kancelařÚvod
Téma inkluzivního vzdělávání je nejen v tuzemském prostředí hojně diskutováno, přičemž zejména zastánci inkluze často vznášejí argumenty jejího lidskoprávního zakotvení, vynucení mezinárodními lidskoprávními smlouvami i rozsudky mezinárodních soudů. Že taková debata není pouze akademickou, dokládá i několik dále zmíněných soudních rozhodnutí – včetně rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále též „Ústavní soud“) nebo Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“).
Základní pojmy a právní zakotvení inkluze ve vzdělávání
Budu-li se dále zabývat i právem na inkluzivní vzdělávání, bude tím myšleno subjektivní individuální vertikálně působící základní lidské právo. Toto právo tak není charakterizováno jen jako závazek státu strpět inkluzivní vzdělávání, ale jde především o závazek státu aktivně zajistit konkrétním adresátům práva možnost jejich inkluzivní vzdělávání.
Pro účely definice je také nezbytné přijmout rozdělení na žáky běžné a žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (obdobně jako např. u definice rasové diskriminace je třeba přijmout minimálně vnější odlišnost jedinců).
Jsem si vědom jisté ideové problematičnosti takového rozlišování, která se může zdát v konfliktu s konceptem jedinečnosti každého žáka jakožto podstaty inkluze (ve vzdělávání). Pro vymezení inkluzivního vzdělávání ve vztahu k exkluzivnímu (tj. modelu opačnému, oddělenému) se nelze vyhnout odlišení žáků se speciálními vzdělávacími potřebami od žáků „běžných“ (bez speciálních vzdělávacích potřeb).3) Uvedené rozlišování, resp. vydělení žáků se speciálními vzdělávacími potřebami jako subjektů nadaných zvláštními právy, má zároveň oporu i v legislativě (zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání – školský zákon, vč. jeho prováděcích předpisů).
Taktéž bude v zájmu přehlednosti textu používáno jako obecné označení žáků a žákyň (stejně jako v platné legislativě) označení „žák“.
Na úvod je nezbytné vymezit samotný pojem „inkluzivní vzdělávání“ a alespoň stručně popsat jeho rozdíl nejen oproti segregovanému vzdělávání, ale i oproti integraci ve vzdělávání. Ačkoli je často inkluze a integrace směšována(a mnohdy to vypadá, že si ani mluvčí neuvědomují, že by měli rozlišovat inkluzi a integraci), odborná pedagogická literatura tyto pojmy velmi důsledně rozlišuje.
V rámci obecné
inkluze ve společnosti
dochází dle teoretických předpokladů k maximálnímu možnému využití individuálních talentů všech jedinců ve společnosti. Inkluze zároveň představuje optimální naplnění ideje přirozených lidských práv, která je základní determinantou liberálně demokratické společnosti. Inkluze ve vzdělávání vychází z předpokladu všeobecné výhodnosti pro všechny zúčastněné, a to včetně rovnovážného rozvoje běžných žáků a jejich přirozené výchovy v rámci principů tolerantní občanské společnosti jako všeobecného společenského optima výhodného pro všechny.Standardně je
inkluze ve vzdělávání
(nebo též inkluzivní vzdělávání) definována jako model výuky, v jehož rámci jsou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami vzděláváni v běžných školách a jsou přitom začleněni do běžné