Vize, vztahy a sociální prostředí: Klíč k úspěšnému školnímu týmu

Díky projektům a tomu, čím se zabývám, mám možnost nahlédnout pod ruce vám, ředitelům, a být někdy oporou, někdy vrbou a někdy pošťouchnutím k tomu, abyste udělali potřebné změny ve vaší škole. Potkávám skutečné osobnosti, ženy a muže na svých místech, díky kterým mnoho českých škol funguje velmi dobře, učitelé v nich jsou spokojení, mají ve vedení školy oporu a dokážou společně pro školu zajistit zajímavé programy i projekty, protože jim to dává smysl, udělat každý den o kousek navíc, než je nezbytně nutné. Na listopadovém setkání se exponenciálně navýšil potenciál toho, čeho může dosáhnout jednotlivec, a ukázalo se, jak vy o českém školství a budoucnosti škol a ředitelování uvažujete. Někteří prošlapáváte cestu novým přístupům skrze vaši vizi, někteří válčíte na regionálních frontách, někteří jdete svou cestou a snažíte se jít po ní dobře a zodpovědně.

Velmi moudrá mi přišla výzva a inspirace k hledání řešení problémů místo naříkání si – např. ředitel Mgr. Pavel Kerekeš z Gymnázia Příbor: „Přišli jsme s konceptem vychovávat žáky, abychom měli učitele v oborech, kde je jich nedostatek, např. pro přírodní vědy.“ Myslím, že pro mnohé je odrazovým můstkem ke změně pochopení, že musejí začít pracovat s týmem těch, kdo chtějí, a ne nutně s celou sborovnou – příkladem může být ředitel Mgr. Filip Worm, v jehož škole takto začali pracovat na obnově po povodních: „Měli jsme ve škole vodu, když opadla, zbyl tým.“

Přemýšlel jsem, co je za vaši školu. Je to bezesporu právě vize, směr, jemuž věříte, smysl, jenž vás žene dopředu, dodává sílu a přitahuje následovníky, kteří vám tu káru pomáhají táhnout dál ve světě, který se nám mění pod rukama.

K tématu vize jsme se už dostali v jednom z předchozích článků, a tak bych téma rád rozšířil z pohledu toho, jak vaši vizi „uhnízdit“ ve školním týmu a vytvořit vhodné prostředí pro to, aby nezůstala jen větou napsanou kdesi v deskách nebo na nástěnce, ale aby žila, spojovala váš tým a podporovala to, co ve škole děláte a kam směřujete. To, o čem zde chci psát, jsou vztahy. Respektive: . Jak pracovat s lidmi, aby si vzájemně pomáhali. Jak vytvořit takové klima, na které budou naši lidé v týmu hrdí a v němž naše vize zakoření a poroste.

Skutečnost, zda máme na pracovišti dobré klima, je do značné míry závislá na tom, nakolik jsou uspokojeny naše vrcholně lidské potřeby. Pokud se nám podaří tyto potřeby každého z týmu uspokojovat, lidé nemají potřebu si na úkor někoho jiného zvedat nebo pomlouvat. Prostě se cítí být jisti v tom, co dělají, a jsou nakloněni spolupráci se snahou budovat vztahy.

Dan Pink říká, že tyto základní potřeby jsou:

Rád bych k tomu připojil pojem . Lidé, kteří prožívají sebeúctu, mají silný pocit lásky a sounáležitosti. Zažívají pocit, že jsou hodnotní, což znamená, že mají pocit odvahy k nedokonalosti, tolik potřebný soucit, laskavost k sobě a ostatním. A s vědomím, že jsou takto dostateční, jsou sami sebou.

Jak to vypadá, když prostředí není nastaveno zdravě a vládne v něm tzv. ? Sociální nepohodu známe všichni, a to v situacích, kdy jsme ve stresu a máme pocit ohrožení. Když jsme v ohrožení, tak začínají fungovat naše nejstarší pudy a emoce. A právě v tuto chvíli se náš mozek zaměřuje na sociální vztahy s lidmi kolem nás.

Začneme vylučovat kortizol, který patří mezi stresové hormony. Průšvih je, že kortizol se nám vyplavuje do těla z podstatně méně závažných důvodů, než bychom si mysleli. Posuďte sami z několika příkladů: Někdo mi něco vytkl a rozzlobil se na mě. Někdo mě pomlouvá. Šéf se mnou chce mluvit. Šéf se mnou nechce mluvit. Udělal jsem chybu a čekám trest. Vědomě nebo podvědomě mezi sebou s kolegy soutěžíme a porovnáváme se. Mám mnoho práce, takže si nestačím odpočinout. Mé názory nejsou brány vážně atd. V tomto stresovém stavu má řešení vztahů vždy nejvyšší prioritu a odčerpává značnou část naší pozornosti a energie na řešení situace. Postupuje od pocitu nesouladu přes strategie jako boj – útěk – zneviditelnění se až k dalším opakujícím se konfliktům, které kolečko znovu a znovu roztáčejí. Okolí nás začíná považovat za nespokojence, šťouru, někoho, kdo se izoluje od ostatních, a naše vzájemné vztahy se zhoršují.

A zde je jádro pudla. Abychom se mohli soustředit na práci, kreativně tvořit, abychom měli potřebu přispívat ke společnému dílu, potřebujeme mít kolem sebe dobré vztahy. , protože je to v naší biologické a antropologické historii. Díky skupině totiž dokážeme věci, na které bychom sami nestačili, a zažíváme tolik potřebný pocit někam patřit.

Co tedy můžeme udělat proto, abychom ve svém týmu, ve své škole dokázali vytvořit takové sociální prostředí, které v nás vzbuzuje pohodu? Je důležité pracovat na následujících : sociální bezpečí, respekt, férovost (charakternost, spravedlnost), autonomie a budování silných emočních vztahů.

V podstatě to není nic objevného, že? Spíše na tyto principy nějak zapomínáme. Přesto je důležité si uvědomit, že mají pro náš mozek stejnou důležitost jako základní životní potřeby. Pokud chcete budovat takové prostředí, kde budou skvělé vztahy a kde zavládne sociální pohoda, přizvěte k naplňování vize, tvorbě hodnot a prostředí své kolegy. Je zásadní, aby se na tvorbě podílel opravdu každý a nevytvářel je ředitel sám. Jak na to, na to se podíváme třeba zase příště.

Na závěr už jen jedno ohlédnutí. Přišel jsem nedávno do jedné školy. Bylo ráno a učitelé se zrovna scházeli. Co mě překvapilo, bylo to, že postupně se většina z nich objala. Přirozeně, jako když se potkají přátelé po nějaké době. Bylo na tom vidět, že se mají rádi. Že se rádi vidí. A to se setkávají každý den! Jak je to možné? Není to trapné? Na co si to sakra hrajou? Jist si tím být nemohu, strávil jsem s nimi pouze jeden den, ale myslím si, že si na nic nehráli. Prostě nechodí do práce jen kvůli tomu, že mají teplé místečko, kde berou peníze za vykonanou práci. Chodí do práce kvůli „tlupě“ lidí, se kterou se snaží dělat smysluplné věci. Nevezmou mezi sebe kohokoliv. Jen ten s nimi zůstane, kdo má podobné hodnoty. Přeji vám mnoho štěstí ve vaší práci s lidmi. Potřebují vás.