Napadlo vás, jak je práce ředitele podobná činnosti letce ve větroni? Zdálo by se, že stačí ovládat celkem jednoduché řízení letounu, ale opak je pravdou. Nelze radostně a bezpečně létat bez poznatků z meteorologie, kartografie, fyziky i aerodynamiky, zdravovědy a lidské fyziologie, technologie výroby i techniky a mechaniky obecně, psychologie… Stejné je to u ředitele školy. Není to jen školní byrokrat, správce budov, dozorce práce nebo motivátor týmu. Je tu i mnoho dalšího a na některé aspekty chci upřít svou pozornost.
Ředitel či ředitelka – budu používat první název pro obojí možnost, jak je obvyklé – jsou řídící pracovníci. Tento všeobecný název vystihuje jejich pravomoc řídit, nařizovat, rozkazovat, panovat, ale i delegovat a vlastně i připouštět nějakou míru demokracie ve svém řízení. Někdy to ale vypadá, jako kdyby školní vladař vypouštěl dekrety, aniž by je kdokoliv viděl a promýšlel předtím, než dopadnou na hlavy pedagogů, nepedagogů a žáků. Ti pak ani nevědí, jaké jádro problému tyto rozkazy řeší, anebo zhruba důvody znají, ale žasnou nad řešením. Například ředitel jedné velké, ale opravdu obrovské školy omdléval z nákladů na topení. Takže náhle a nečekaně ve školním rozhlase zakázal jiné než krátkodobé větránía v případě porušení zákazu ohlásil pokutu pět tisíc korun. Platit budou třídy nebo učitelé, zkrátka viník! Chvályhodná motivace tedy vedla ke směšnému rozhodnutí, ze kterého měli žáci legraci celou topnou sezónu. Nejedna učitelka, která nechtěla sdílet nelibé pachy v této převážně chlapecké škole, si vyslechla mnoho rádoby vtipných bonmotů od svých svěřenců. Donekonečna se řešilo, co je to „krátkodobé větrání“. Mělo to celé ve výsledku nějaký efekt? Ano i ne: pokutu sice nikdo nedostal, ale učitelé si připadali jako nesvéprávní pitomečci, na které ona hrozba pokutou padá jako Damoklův meč. Žáci z toho sice měli švandu, ale zase: na problém to pověsilo výstražný fábor. Nemohu se zbavit pocitu, že to šlo udělat chytřeji než tímto represivním „dekretem“.
Možná někomu připadá přemrštěné přirovnat ředitele k nějakému vladaři. V čem je rozdíl? Nu, ředitel nevelí škole věčně, jsou tu přece rekonkurzy. A to se ještě mnozí ředitelé tváří ublíženě, že musí i po letech čelit nějakému skládání účtu ze své práce. Jiní ředitelé ale věc pořešili přímo královsky. V jistém nejmenovaném městě na soutoku Labe a Orlice si ředitelé vymohli konec této pro ně nepříjemné praxe. Na co se zabývat novelou vyhlášky o náležitostech konkurzního řízení a nějakou konkurzní komisí, když nemusíme vůbec konkurzní řízení konat? Místo toho se tu odehrává představení s názvem „bilanční rozhovor“. Samozřejmě bez konkurentů, bez komise, bez významu. Připravme se tedy na to, že v Hradci Králové budou ředitelé na svém vladařském stolci – pardon, chtěl jsem napsat ředitelské židli – rovnou umírat. Možná se tu bude funkce ředitele i dědit z otce na synaa podobně a vlastnictví veřejných škol bude přecházet v rodinách jako grunt.
Ředitel školy ale žádným vladařem není. Škola mu nepatří, není to jeho firma a není to ani jeho vlastnictví jako kus lesa. Vidím to v podstatě stejně jako práci ve třídě. Učitel tam má s žáky nějaká pravidla. Aby zajistil, že to nebudou jen jeho hlouposti, nařízené žákům „seshora“, měl by je se žáky projednat. Měl by jim naslouchat. Potřebuje přece, aby pravidla zvnitřnili, aby posoudili a uznali jejich užitek a přínos. A nakonec seznali, že právě tohle pomůže, že se věci zlepší. Každé rozhodnutí by mělo projít oponenturou těch, kterých se týká. Učitelů nebo žáků nebo všech. Od čeho je školní parlament? Od čeho opravdu jsou porady pedagogického sboru? Slovo „porada“ přece pochází ze slova „rada“. Je jisté, že ne všichni učitelé ve škole táhnou za jeden provaz. Ne každý podporuje filozofii školy, ne každý má na srdci její blaho. Ale vždy by měl ředitel stavět na zdravém jádru školy, které mu napoví: tohle je přestřelené, takhle to nepůjde,s tímhle za tebou stojíme a tohle navrhujeme takto zlepšit. Ve vzdělávání platí, že to, na čem pracujeme společně, je to nejkvalitnější. Ne tedy dekretovat, ale kooperovat!