Zákon o uznávání výsledků dalšího vzdělávání a jeho vliv na českou vzdělávací soustavu – 3. část
V předchozím pokračování našeho seriálu byly vysvětleny ty části zákona č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a o změně některých zákonů (dále jen zákon o uznávání výsledků dalšího vzdělávání), které nastavují systém kvalifikací a podmínky autorizace osob ověřujících a uznávajících výsledky dalšího vzdělávání.
V dnešním pokračování se budeme věnovat dalším podmínkám nezbytným pro uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Připomínáme, že rozbor jednotlivých částí zákona je prováděn s ohledem na potřeby řízení a organizace vzdělávání v rámci stávající vzdělávací soustavy. Určující je tedy hledisko využitelnosti ustanovení tohoto zákona školami a školskými zařízeními jako potenciálními organizátory procesů ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání.
Hodnocení dosažené odborné způsobilosti (§ 17)
Hodnocení dosažené dílčí kvalifikace má spočívat v ověření, zda si žadatel osvojil příslušné znalosti nebo dovednosti. Toto ověření se provede zkouškou, při které dojde k posouzení, zda jsou odborné způsobilosti žadatele srovnatelné s požadavky stanovenými v hodnotícím standardu.
Podmínky, které musí splňovat uchazeč o konání zkoušky, jsou velmi jednoduché – zletilost a dosažení alespoň základů vzdělání (tj. absolvování alespoň vzdělávacího programu základní školy speciální (dříve pomocné školy). Státní příslušnost uchazeče nehraje žádnou roli. Odborné způsobilosti si tak může nechat zhodnotit v podstatě každý, tzn. že zde není předpokladem účast na formálním vzdělávání. Požadované odborné způsobilosti tedy nemusí být dosaženo ve škole nebo v kursech dalšího vzdělávání (rekvalifikaci), ale také praxí nebo vlastním studiem apod. Zkoušku lze skládat pouze v rámci těch kvalifikací, které jsou vymezeny v Národní soustavě kvalifikací, tzn. v těch případech, kdy je pro danou kvalifikaci stanoven kvalifikační a hodnotící standard a jmenována alespoň jedna autorizovaná osoba (nebo příslušný počet odpovídající počtu členů zkušební komise).
Formálními podmínkami pro konání zkoušky jsou jen podání přihlášky na předepsaném tiskopise (ten bude ke stažení na webových stránkách MŠMT) a zaplacení předepsané úhrady. Přihlášku podá uchazeč přímo autorizované osobě, kterou si vybere ze seznamu vedeném v rámci Národní soustavy kvalifikací (viz předchozí pokračování seriálu).
Za provedení zkoušky náleží autorizované osobě úhrada. Výši úhrady stanoví Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhláškou vydanou na základě zmocnění v § 25 odst. 5. Finanční prostředky vybrané školou, která získala autorizaci k provádění hodnocení dosažené odborné způsobilosti tak budou součástí příjmů této školy. Úhrada je splatná nejpozději sedm dní před termínem konání zkoušky, lze se však dohodnout i na pozdějším termínu.
Zákon stanoví autorizovaným osobám procesní lhůty: do 21 dnů ode dne doručení přihlášky musí autorizovaná osoba zaslat uchazeči pozvánku ke složení zkoušky. Současně zašle kopii pozvánky autorizujícímu orgánu (tj. zpravidla ministerstvu – viz předchozí pokračování seriálu). Lhůtu pro vykonání zkoušky stanoví zákon nejdříve 21 dnů ode dne odeslání pozvánky. Přitom se mohou uchazeč a autorizovaná osoba dohodnout na dřívějším termínu vykonání zkoušky a to na základě žádosti uchazeče. Zákon ukládá autorizované osobě takový postup, aby určený termín pro vykonání zkoušky vyhovoval uchazeči – vyžaduje se dohoda s uchazečem. Termín však musí být stanoven nejpozději do šesti týdnů od doručení pozvánky.
Průběh zkoušky (§ 18 – 20)
Zkouška bude probíhat před autorizovanou osobou nebo v případě vybraných náročnějších kvalifikací, stanovených v Národní soustavě kvalifikací, před zkušební komisí složenou ze dvou nebo tří autorizovaných osob. Zkoušejícím je buď autorizovaná fyzická osoba nebo autorizovaný zástupce právnické osoby. V případě, že autorizovanou osobou je např. škola, je zkoušejícím ten ze zaměstnanců školy, který byl uveden jako autorizovaný zástupce při žádosti školy o autorizaci (viz předchozí pokračování seriálu).
V případech, kdy bude Národní soustava kvalifikací vyžadovat zkoušku před zkušební komisí, mohou členy této komise tvořit např. i zaměstnanci téže školy, pokud je každý z nich autorizovaným zástupcem pro ověřovanou dílčí kvalifikaci. Pokud autorizovaná osoba nebude disponovat potřebným počtem autorizovaných zástupců k sestavení zkušební komise, musí tvořit komisi autorizovaní zástupci jiných autorizovaných osob nebo přímo fyzické autorizované osoby. Lze tedy očekávat (a doporučit) vzájemnou spolupráci odborných škol při sestavování zkušebních komisí podobně, jako spolupracují školy při sestavování komisí k závěrečným a maturitním zkouškám. Odpovědnost za sestavení zkušební komise dává zákon té autorizované osobě (např. škole), které byla doručena přihláška uchazeče ke zkoušce.
Uchazeč zkoušejícímu prokazuje svoji totožnost a ve stanovených případech také zdravotní způsobilost pro výkon příslušné pracovní činnosti.
Zkoušky jsou veřejné (obdobně jako například u závěrečné nebo maturitní zkoušky), může při nich být tedy přítomen každý, kdo má zájem. Výjimku z tohoto pravidla tvoří tradičně případy, kdy to nedovolují hygienické nebo bezpečnostní důvody. Lze očekávat, že tuto možnost budou zejména využívat zástupci autorizujících orgánů ke kontrole průběhu zkoušek a ke zvýšení objektivity zkoušek.
Základní podmínkou regulérnosti zkoušky je, že zkouška musí probíhat podle příslušného hodnotícího standardu, hodnocení musí být objektivní a odpovídat nárokům stanoveným hodnotícím standardem. Za dodržení těchto kritérií odpovídá zkoušející. Případné pochybení proti těmto zásadám je důvodem k odebrání autorizace zástupci a popř. samotné autorizované osobě.
Formu zkoušky stanoví u jednotlivých dílčích kvalifikací hodnotící standard. Lze tedy očekávat, že u některých pracovních činností bude zkouška velmi jednoduchá (např. ústní) a v jiných případech bude znamenat kombinaci ústní, písemné a praktické formy. Stejně tak bude vymezena hodnotícím standardem doba přípravy na zkoušku nebo její jednotlivé části a doba stanovená pro vykonání zkoušky nebo jejích jednotlivých částí.
Také pro oznámení výsledků zkoušky stanoví zákon procesní lhůty. K zaslání nebo předání písemné informace o výsledku zkoušky má autorizovaná osoba 5 dnů po vykonání zkoušky nebo její poslední části. Stejnou lhůtu má také na předání nebo zaslání osvědčení o vykonané zkoušce. Další lhůtou je termín pro odeslání předepsaných dokladů autorizujícímu orgánu – k tomu musí dojít do jednoho měsíce od vykonání zkoušky. Tuto lhůtu může zkrátit sám autorizující orgán, pokud přezkoumává průběh a výsledky zkoušky.
Podobně jako v případě závěrečných nebo maturitních zkoušek připouští zákon možnost přezkoumání průběhu a výsledků zkoušek. Podmínky a průběh takového přezkumu stanoví § 20.
Dokladem potvrzujícím úspěšné vykonání zkoušky a získání dílčí kvalifikace je osvědčení. Náležitostmi osvědčení budou podle § 19 takové podrobnosti, aby byla zejména zřejmá dosažená dílčí kvalifikace, jejíž obsah je zveřejněn způsobem umožňujícím dálkový přístup v Národní soustavě kvalifikací. Toto je především důležité pro zaměstnavatele, kteří budou chtít uznávat tento typ osvědčení. Mohou si snadným způsobem projít odborné způsobilosti, které získal držitel osvědčení. Údaje na osvědčení budou také nezbytné pro posouzení dosažené dílčí kvalifikace ředitelem školy v systému počátečního vzdělávání v případech, kdy uchazeč bude takto dosažených dílčích kvalifikací chtít využít k získání úplné kvalifikace. Osvědčení svojí povahou rozšiřuje okruh oficiálních dokumentů (veřejných listin) vydávaných (a popř. ověřovaných) školou, pokud je škola autorizovanou osobu.
Uznávání výsledků dalšího vzdělávání v systému počátečního vzdělávání (§ 21 a 27)
Základním principem zákona je jednak možnost zhodnotit dosažené dílčí kvalifikace na trhu práce, ale také dosáhnout srovnatelného vzdělání využitím výsledků dílčích kvalifikací. Dosažené dílčí kvalifikace podle tohoto zákona budou uznatelné ředitelem školy za podmínek stanovených školským zákonem. Dílčí kvalifikace tak bude možné skládat do úplné kvalifikace a tím povedou k získání stupně vzdělání bez nezbytného absolvování celého vzdělávacího programu školy, která poskytuje stupeň vzdělání. Na toto klíčové ustanovení zákona navazuje novela těch ustanovení školského zákona, která mají právě umožnit dosáhnout stupně vzdělání (absolvováním např. závěrečné nebo maturitní zkoušky), aniž by jim musela předcházet školní docházka – samozřejmě za předpokladu, že uchazeč řádně doloží dosažení všech stanovených dílčích kvalifikací podle tohoto zákona.
Změna školského zákona, kterou přináší část třetí tohoto zákona, se netýká jen oblasti uznávání výsledků dalšího vzdělávání. V této části si ale všimneme právě jen těch změn, které umožňují toto uznávání. Ostatním zásahům do školského zákona se budeme věnovat až v závěru našeho seriálu.
Ustanovení § 27 zákona mj. vkládá do zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), nové paragrafy, kterými vytváří jistou návaznost školského zákona právě na tento zákon o uznávání výsledků dalšího vzdělávání. K tomuto rozšíření dochází v části deváté školského zákona, která nese nový název „Další vzdělávání ve školách“. Konkrétně za § 113 jsou vloženy §§ 113a – 113c:
Ustanovení § 113a upravuje podmínky pro uznávání dalšího vzdělání pro přijetí do vyššího ročníku vzdělávání. Podle něj osvědčení o získání dílčí kvalifikace, vydané podle zvláštního právního předpisu (tedy právě podle zákona č. 179/2006 Sb.), se pro účely § 63 považuje za doklad o předchozím vzdělávání. Připomeňme, že ustanovení § 63 zahrnuje podmínky pro přijímání do vyššího ročníku vzdělávání ve střední škole. Podle něj ředitel školy může uchazeče přijmout do vyššího než prvního ročníku vzdělávání ve střední škole. V rámci přijímacího řízení může ředitel školy po posouzení dokladů uchazeče o předchozím vzdělávání stanovit jako podmínku přijetí vykonání zkoušky, určit její obsah, termín, formu a kritéria hodnocení, a to v souladu s rámcovým vzdělávacím programem příslušného oboru vzdělání. Dosud tedy bylo možné rozhodnout o přijetí do vyššího ročníku středního vzdělávání jen na základě dokladů o předchozím vzdělání (vysvědčení). Důsledkem uvedené novely je osvědčení o získání dílčí kvalifikace dokladem, který má povahu dokladu o předchozím vzdělání a ředitel školy je může vzít jako podklad ke svému rozhodnutí podle § 63 školského zákona.
Ustanovení § 113b upravuje podmínky pro uznání částečného vzdělání v průběhu vzdělávání a to tak, že osvědčení o získání dílčí kvalifikace, vydané podle zvláštního právního předpisu (tedy opět podle zákona č. 179/2006 Sb.), se pro účely § 70 považuje za doklad o částečném vzdělání žáka. Ustanovení § 70 školského zákona upravuje podmínky pro uznávání dosaženého vzdělání. Podle něj ředitel školy uzná ucelené dosažené vzdělání žáka, pokud je doloženo dokladem o tomto vzdělání nebo jiným prokazatelným způsobem. Částečné vzdělání žáka může ředitel školy uznat, pokud je doloženo dokladem o tomto vzdělání nebo jiným prokazatelným způsobem a od doby jeho dosažení neuplynulo více než 10 let nebo pokud žák znalosti z tohoto vzdělání prokáže při zkoušce stanovené ředitelem školy. Uzná-li ředitel školy dosažené vzdělání žáka, uvolní žáka z vyučování a hodnocení v rozsahu uznaného vzdělání. Opět tedy osvědčení o získání dílčí kvalifikace je dokladem, který má povahu dokladu o předchozím částečném vzdělání a ředitel školy je může vzít jako podklad ke svému rozhodnutí podle § 70 školského zákona.
Za zcela zásadní lze považovat ustanovení nového § 113c školského zákona, podle kterého se upravují podmínky pro vykonání závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky nebo absolutoria v konzervatoři. Podle tohoto ustanovení platí, že osoba s alespoň základním vzděláním, která získala dílčí kvalifikace potvrzující ve svém souhrnu získání všech odborných způsobilostí stanovených podle Národní soustavy kvalifikací k řádnému výkonu všech pracovních činností vykonávaných v rámci určitého povolání, může, i bez předchozího vzdělávání ve střední škole nebo konzervatoři a bez předchozího úspěšného vykonání zkoušek ze všech předmětů či jiných ucelených částí učiva stanovených rámcovým a školním vzdělávacím programem příslušného oboru vzdělání za všechny ročníky vzdělávání, získat stupeň vzdělání úspěšným vykonáním závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky nebo absolutoria v konzervatoři v odpovídajícím oboru vzdělání.
Jestliže tedy uchazeč získá formou výše popsaných zkoušek u autorizovaných osob všech dílčích kvalifikací, jež bude nutné získat k dosažení plné kvalifikace (znovu připomeňme, že vzájemné vazby dílčích a úplných kvalifikací stanoví Národní soustava kvalifikací), bude moci rovnou absolvovat závěrečnou nebo maturitní zkoušku a popř. absolutorium na konzervatoři, aniž by předtím musel absolvovat vzdělávání v příslušné škole. Jestliže uchazeč podá na určité škole žádost o vykonání takové závěrečné nebo maturitní zkoušky, ředitel této školy musí uchazeči vykonání závěrečné zkoušky nebo maturity umožnit, pokud ovšem škola poskytuje stupeň vzdělání v odpovídajícím oboru. Okolnost, že uchazeč není (a nikdy nebyl) žákem této školy, nehraje žádnou roli. Termín zkoušky stanoví ředitel školy. Zákon stanoví, že podmínky pro vykonání zkoušky jsou pro uchazeče obdobné, jako kdyby byl žákem školy. U škol soukromých a církevních může ředitel školy podmínit konání zkoušky zaplacením úplaty.
Zákon výslovně stanoví, že tato úprava se bude týkat pouze případů, kdy se nebude jednat o uznání pro účely vzdělávání regulovaného (např. z hlediska obsahu a rozsahu) zvláštními právními předpisy pro výkon regulovaných povolání. Uváděný postup se rovněž nebude vztahovat na zdravotnické obory vzdělání.
Souvislosti se správním řádem (§ 25)
Zákon výslovně stanoví, že postup upravený v § 4 až 8, 17 až 19 a 23 není postupem, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. Tím je určeno, že takto nastavené postupy v rámci uznávání výsledků dalšího vzdělání nejsou správním řízením ve smyslu § 9 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podobně je působnost správního řádu výslovně vyjmuta při rozhodování podle § 20, tj. při přezkoumávání průběhu a výsledků zkoušky.
Naopak je výslovně vztažena působnost správního řádu na podmínky doručování písemností podle § 17 až 20.
Z uvedeného plyne, že autorizované osoby nevydávají v souvislosti s tímto zákonem rozhodnutí ve správním řízení. Obecně však lze vztáhnout na jednotlivé úkony autorizovaných osob (jsou-li jimi veřejné školy) ta ustanovení správního řádu, která stanoví základní zásady činnosti správních orgánů (§ 2 – 8 správního řádu). To vyplývá mj. z ustanovení § 154 správního řádu, který předjímá postup správních orgánů při vydávání vyjádření, osvědčení a sdělení.
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. srpna 2007. Je tedy necelý jeden rok na přípravu k jeho aplikaci. Ovšem v některých částech zákon již nabyl účinnosti dnem vyhlášení. Jde o ustanovení části první, hlavy I a II (tj. § 1 – 8), dále § 22 písm. a), § 23, 24 a 25 odst. 1. V těchto částech jde o ustanovení, která mají pomoci připravit Národní soustavu kvalifikací, ustavení autorizujících orgánů atd., aby mohl zákon v průběhu příštího roku platit.
Kromě toho již je ode dne vyhlášení účinná část třetí v bodech 5 až 23, tj. novela těch částí školského zákona, které se bezprostředně netýkají uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Totéž platí o části čtvrté a části osmé, které přinášejí změny zákona o pedagogických pracovnících a zákona o poskytování dotací soukromým školám. Právě těmto změnám budeme věnovat příští pokračování našeho