Učitelská stávka jako symptom českého školství

Chtěl bych tu popsat jinou věc, něco, co mě ve veřejné diskusi nemile překvapuje. A to reakce zejména laické populace, mnohdy rodičů či prarodičů dětí, které tihle učitelé učí. Pominu jejich základní neznalost prostředí (ale v lidech bují pocit, že vědí, jak to ve škole chodí, protože v ní svého času byl každý), pominu fakt, že tito lidé učiteli nejsou a nikdy nebyli (ale mají tetu, bratrance, švagra či jinou známou, která učí), stejně jako pominu irelevantní argumenty s prázdninami.

Zaráží mě způsob uvažování neučitelů, kterým stávka za zvyšování platů vadí a reagují: „Nelíbí se ti učit, jdi k pásu dělat dvanáctihodinové směny.“ Jako by nebylo nic jiného, žádná další možnost. Jen učení nebo pás. Chápu, že tím chce pisatel vyjádřit náročnost směny u pásu a zdánlivou snadnost profese učitelské, ale čiší z toho nenávist a současně kardinální nevědomost.

Vlastně jsem něco podobného zažil i v okruhu svých známých. Když občas zmíním, že uvažuji o tom, že bych se pracovně přemístil do zahraničí, například do Londýna, tak téměř unisono reakce zní: „A co tam budeš dělat? Obracet burgery v Mekáči?!“ Tak my se vzájemně podporujeme. Takto my tu věříme ve schopnosti druhého.

A když už jsme u toho Londýna. Jakkoliv může být zdvořilost hraná, pozdrav hello darling, který v obchodech není výjimkou, na mě určitě působí příjemněji než jestli něco chceš, nauč se česky, což nezřídka slýchávám v supermarketech nejen v centru Prahy.

Ale zpět k diskusím, které v období kolem stávky divoce narůstaly. Abychom nezůstali jen u frází obecného charakteru, podívejme se, co konkrétně v mediálním prostoru zaznívalo: Učitelé budou mít furt málo, ale už dnes jsou přeplacení, Berete si děti jako rukojmí, Ať stávkují, ale v sobotu, kdo si má stále brát dovolenou na jejich volna. Zde by si rodiče měli hlavně uvědomit, že učitelé nejsou zaměstnanci hlídací agentury, kteří jsou jim kdykoliv k dispozici.

Jednu poznámku ke stávce jako takové si však neodpustím. Její organizace, kterou měl na starosti Českomoravský odborový svaz pracovníků školství (ČMOS), byla bohužel čirý amatérismus. I proto byla stávka v konečném důsledku spíše debaklem, jakkoliv organizátoři tvrdí opak. Školství není celospolečenské téma, rodiče jsou spokojení, na změnu tak není tlak. A na uvědomělé rodiče si ještě budeme muset počkat.

Chaos do stávky vnesl i spolek Pedagogická komora, který si ji přivlastnil s tím, že požaduje zvýšení platů o 15 %, výrazné změny v nastavení inkluzivního vzdělávání či projednání jakéhosi svého otevřeného dopisu vládou.

Diskuse v pedagogické bublině se vyhrocovaly také. Učitelé, kteří se stávky neúčastnili, či experti na vzdělávací politiku jsou posíláni na , kde si mají vyzkoušet učit a zažít ten pravý adrenalin a poznat realitu. Znamená to, že jsou odborná učiliště odkladištěm studentů, kteří nemají zájem se vzdělávat? Takto učitelé k učňům přistupují?

Říká se tomu také Golem efekt, tedy negativní očekávání a hodnocení. Opakem je Pygmalion efekt, kdy jsou očekávány věci pozitivní, což souvisí i s růstovým nastavením mysli.

Učitelé by měli vědět, jakým způsobem jejich žáci přemýšlejí, jak to ovlivňuje jejich učení, a i to, že mohou přístup žáků k učení změnit.

K tomu níže v krátkosti o studii s názvem od Roberta Rosenthala a Lenore Jacobson (1968).

V 18 třídách základní školy dostali žáci test studijních předpokladů. Dvojice Rosenthal/Jacobson následně informovala učitele, že 20 % žáků má vysoký potenciál a je u nich očekáváno další velké zlepšení. Co učitelé nevěděli, bylo, že tito studenti byli vybráni náhodně bez jakékoliv spojitosti s proběhlým testem.

O osm měsíců později výzkumníci test zopakovali. Výsledkem bylo, že ze skupiny náhodně vybraných studentů se zlepšilo 47 %, zatímco jen 18 % těch, o kterých učitelé dopředu neměli žádné (pozitivní) informace. Co to znamená? Učitelé k vybraným studentům přistupovali jinak, pozitivně a podpůrně, a zvyšovali tak jejich motivaci a sebedůvěru.

Pokud tedy ke svým žákům učitelé přistupují s přesvědčením, že toho moc nezvládnou, mohou mít tendenci učit je jednoduché věci. Dávají přednost drilu, diktování poznámek, zadávání jednoduchých úkolů a celkově se spokojí s prostými odpověďmi.

Tradiční role školy se změnila. Vzdělávání už dávno neprobíhá pouze v budově školy, ale i při návštěvě galerie či výstavy, v lese anebo kdekoliv online. Na to musejí reagovat jak učitelé, tak rodiče. Škola by měla být místem setkávání a rodiče by ji neměli navštěvovat jen během třídních schůzek nebo když se jejich dítě dostane do problémů. Školy se musejí rodičům otevřít i proto, aby rodiče pochopili, že učitelé jsou profesionálové, kteří na sobě neustále pracují a průběžně se dále vzdělávají. A učitelé by měli rodiče vnímat jako partnery, se kterými mohou spolupracovat nejen při řešení potíží.