Katův šleh

Ve svém základním významu se uvedené cut-off skóre skutečně blíží katovu seknutí, s nímž definitivně a hlavně nevratně řeší situaci jednou provždy. Gymnazisté vlevo, učni vpravo, bílí vlevo, barevní vpravo, zdraví vlevo, postižení vpravo – a propos, doktor Mengele dnes nepřijde? Nebylo třeba mnoho dat (díky Davidu Grégrovi a dalším výzkumníkům), aby byly hejtmanům předloženy skutečně objektivní argumenty, že jejich návrhy omezit vzdělávací možnosti části mladých lidí by škodily celé společnosti (a paradoxně právě krajům, odkud tyto návrhy přišly).

Začal jsem o věci více přemýšlet ve chvíli, kdy do debat vstupovali učitelé a ředitelé škol, jejichž názory znám – přitom právě oni se začali ptát, co je na cut-off skóre špatného. Najednou zkušení pedagogové ze zajímavých škol, mnohdy jasně zaměření na společné vzdělávání, začali argumentovat prokazatelně se snižující úrovní žáků v matematice, vývojem maturitního výstupu v češtině či malými znalostmi žáků v jiných oblastech, což jim brání zaujmout kritické stanovisko k nějakému problému. Právě proto, že se nejednalo o učitele zpátečnické či neochotné přemýšlet o individuálním přístupu k dětem, jsem o tom přemýšlel sám a hledal možnou příčinu.

Podle mne ti se skórem souhlasící či váhající pedagogové v terénu nechtějí kohokoli omezovat ve vzdělávací cestě, snižovat možnosti či zavírat vrátka na celý život, to, věřím, nechtějí ani hejtmani. To by bylo krátkozraké a máme výmluvná data argumentující nebezpečím cesty nejméně vzdělaných lidí na úřady práce a do populistických facebookových skupin. Stejně tak máme data o recyklaci životních cest lidí ze sociálně málo podnětného prostředí a složité cestě ke vzdělání u těch dětí, které neměly vzdělané rodiče, vlastní psací stolek, knihovničku či vzpomínky na množství návštěv koncertů, výstav či památek se svými nejbližšími.

Jádro pudla tedy bude někde jinde. Vracím se ke svým kořenům učitele českého jazyka a nacházím je v sémantickém významu slov, okolo nichž se točí ona rozvířená katovská debata. Obě strany diskutují o přístupu ke vzdělání, o možnostech studovat, o spravedlivosti ve vzdělávání. Jenže možnost studovat neznamená automatické závěrečné vysvědčení. Možnost studovat neznamená odstranění požadavků, hranic a nepodkročitelných latěk (a to vůbec nemám na mysli problémy dyslektika usilujícího o studium fyziky).

Možnost studovat totiž neznamená, že přestává být důležitá píle, úsilí, cílevědomost i vůle si něco (zábavu) odříci pro pozdější úspěch a benefit (rychlé připomenutí tzv. marshmallow testu, ukazujícího, že děti schopné odolat pokušení měly později lepší studijní výsledky). V tu chvíli jsem začal chápat ty nevěřící Tomáše, ty pochybující učitele i ředitele, kteří pouze zdánlivě stáli proti zájmu dětí. Měli a mají totiž oprávněné obavy, zdali pro samé výjimky, ústupky a přivírání očí nerezignujeme na kvalitu.

Je dobré umožnit co nejširšímu spektru populace studovat, je dobré podporovat všeobecné vzdělávání, je dobré posilovat celkovou vzdělanostní úroveň společnosti bez ohledu na módní krátkodobé trendy či představy zaměstnavatelů. Tím lépe budou lidé připraveni na nejistou budoucnost, tím lépe budou schopni se přizpůsobovat změnám a učit se celý život. Budoucnost není předvídatelná a každý, kdo v minulosti nabízel jednoduchá a líbivá řešení, přivedl stádo na okraj propasti.

Umožnění studia ale nezakládá automatický nárok na jeho ukončení. Očekávatelně budou vždy takoví, kteří se nebudou chtít vzdělávat, nebudou v této činnosti vidět smysl, nebudou ochotni na sobě pracovat. Bylo by dobré, aby jich ubývalo, a samozřejmě jim musí být vzdělávání umožněno někdy později, mají na to celý život. Představa, že 100 % žáků uspěje u maturitní zkoušky, popř. 100 % studentů uspěje u státních závěrečných zkoušek, je naivní. Nejen naivní, ale ve své podstatě nebezpečná, protože znejisťuje pedagogický terén, učitele a ředitele školy, cože se to po nich vlastně chce.

Nejistá společnost očekává potom jednoduchá, líbivá řešení a ochotně na ně naskakuje (a jsme znovu u těch populistických politiků). Doporučím na závěr před pár dny přečtený vánoční dárek od Erika Taberyho Opuštěná společnost, knihu vhodnou pro pomalé a přemýšlivé čtení s tužkou v ruce. Budete se najednou (nejen) na katovské skóre dívat jinýma očima.