Divide et impera aneb Kdo vlastně rozhoduje o českých školách?

Obrátil se na mne jeden z kolegů ředitelů, který navíc právě ukončuje studia na naší katedře, se svým problémem. Hodlal s manželkou vyřešit vlastní bytovou situaci koupí nemovitosti a vydal se do české banky s nadějí, že jako člověk uprostřed své odborné dráhy, na vrcholu pracovních i lidských sil, působící v našem oboru po celý svůj dosavadní život, nebude i vzhledem ke svému příjmu mít problém s hypotečním příslibem. Samozřejmě se držel při zemi, člověk ze školství nemívá přemrštěné požadavky, mluvme třeba o koupi malého domku či bytu. Tedy běžná věc, běžná situace, do níž se u nás dostávají tisíce lidí.

Vše probíhalo hladce do té doby, než referentka zjistila, že jako (mám na jazyku slova o srovnání podmínek ředitele jako zaměstnavatele a učitele jako zaměstnance, nevyrovnaný zákoník práce a jistý výsměch člověku, který za celý chod školy zodpovídá, ale budu se držet zkrátka). V bance se rozsvítilo pomyslné červené světélko, a hypotéka byla zamítnuta. Pan ředitel se nenechal odradit a zkusil svoje štěstí za hranicemi, v Německu, což je v příhraničních oblastech údajně často používaná cesta - jsme přeci v jedné Evropě. Ovšem i pro německou banku byla termínovaná pracovní smlouva základní překážkou k získání hypotéky či úvěru. Co teď? Podepsat sám se sebou neurčitou pracovní smlouvu na nějaký drobný úvazek či vystavit nepravdivé potvrzení o pracovním poměru? To je jistě cesta do pekla.

Strávil jsem proto minulý týden poměrně dosti času komunikací s bankami. S některými jako potenciální zájemce o úvěr či hypotéku, s některými jako vedoucí katedry zabývající se převážně vzděláváním ředitelů škol. Chtěl jsem vždy jednoznačnou odpověď na jednoznačnou otázku – 4 nebo 6 let (přitom někteří ředitelé dostali od svých zřizovatelů jmenování pouze na dva roky). Písemnou odpověď mi nedal nikdo, častá byla slova o tom, že se vše řeší individuálně, záleží na výši požadované částky a dalších běžných okolnostech. Avšak mezi řádky (a jak se dnes módně říká mimo kameru) mi bylo naznačeno, že tato cesta není průchozí. Byly to největší bankovní ústavy v naší republice se silným zázemím, které by mohly mít pochopení pro danou situaci.

Uvědomuji si na druhé straně, že v dynamické společnosti není úplně běžné, aby člověk získal pracovní smlouvu na dobu neurčitou, v mnoha odvětvích je to iluzorní vzhledem k turbulentnímu vývoji. Banky u nás bohužel velice často brání rozvoji podnikání a jejich úvěrové podmínky jsou výhodné zejména pro ně. To je často slýchaný povzdech. Bankovní specialisté neradi přiznávají, že na hypotéku či úvěr dosáhne méně lidí, než bychom předpokládali, ačkoli jsme zahlcováni reklamami tvrdícími pravý opak. Nebude to tedy pouze problém ředitelů škol, ale mne v tuto chvíli zajímají pouze oni, nelze spasit celý svět naráz.

má tedy na rozdíl od svých pedagogů jmenování na dobu určitou. Je kdykoli odvolatelný, a tím pádem může být ze dne na den bez práce, přitom sám o výměně nepříliš dobře pracujícího učitele nesmí ani uvažovat. Napadlo někoho, jak se může měnit situace ve školách?

Probůh – nepíši o černobílé situaci a vím o množství (opravdu) vynikajících lidí, kteří se letos dali ředitelskou cestou, i o těch, kteří obhájili svoje místo. Stejně tak spolupracujeme s řadou moudrých zřizovatelů, ale ti skutečně vyčnívají z řady a je na nich vidět zájem o školy a ono pověstné hýčkání. Jde mi o to, společného názoru, na němž jsem sám ochoten participovat. Jde nyní o víc než o dílčí normativy, které jednotlivé ředitele či různé typy škol rozdělují. Jako bývalý učitel dějepisu nemohu nevylovit z paměti pověstné Machiavelliho „rozděl a panuj“. Vždy se touto zásadou řídili ti, kteří chtěli ovládat, manipulovat a dirigovat. Pokud se jim podařilo postavit lidi navzájem proti sobě, měli to jednodušší; v historii bychom našli bezpočet příkladů. Není to někdy záměr sil ovládajících naše školy a jejich jednotlivé ředitele? Není to někdy záměr, že se jejich podmínky liší o pár korun a oni tedy nepůjdou spolu?

Česká školní inspekce v těchto dnech zveřejnila Souhrnné poznatky ČŠI z průběhu a výsledků konkurzů na ředitele ve školním roce 2011/2012. Do konkurzů se přihlásilo celkem 6 376 uchazečů, o práci ředitele školy tedy není velký zájem. Nechám na zvídavém čtenáři, ať si zjistí třeba přímo ze stránek ČŠI počet pedagogických pracovníků regionálního školství a porovná s uvedeným číslem. Nejčastěji to ovšem byl (44,4 % konkurzů), převážně stávající ředitel. Z hlediska škol byla situace následující – konkurzy byly vyhlášeny na téměř 30 % veřejných škol, relativně nejvíc konkurzů vyhlásily ve své působnosti kraje, asi pro polovinu subjektů. Zřizovatelé v různé míře zvolili obě možnosti stanovené zákonem, konkurz či prodloužení pracovního poměru. K obměně ředitelů působících ve funkci déle než 6 let došlo ve více než jedné třetině veřejných škol. Vše to Zpráva udává nejednotný postup zřizovatelů a velké rozdíly mezi regiony – podle mne jde o další potvrzení a

Jedním ze smyslů bylo vrátit do škol sebevědomí. Sebevědomí učitelů vyučujících děti a sebevědomí ředitelů škol, kapitánů lodí. Samozřejmě spojenou s pokorou, skromností a pracovitostí. Bez sebevědomého ředitele, který má vytvořeny vhodné podmínky, který má pravomoci, který má odpovědnost, který má také adekvátní platové ocenění a samozřejmě přesně nastavené požadavky na jeho práci, si na reformu budeme stále jen hrát. Znovu připomínám svoje myšlenky o možném využívání ředitelů, pomoci mladým, vyhoření a potřebě skládat účty. Ovšem naprosto jiným způsobem, než to vidíme okolo sebe. Jeden politik mi podrážděně pravil, že i on je volen na konkrétní období. Škola však není politická strana a podbízení se voličům gulášem, sociálními dávkami či zbytečným plaveckým areálem si není s pedagogickým procesem ani vzdáleně podobné.

Situace je mnohem horší, než se zdá na první pohled. Praxe některých zřizovatelů a lehkost, s níž házejí přes palubu zkušené pedagogy, je neuvěřitelná. Když není volná jiná trafika, obrátí se pozornost i na školu. Že by suplika paní kněžně známá z Jiráskovy Lucerny byla stále platná?