Ad Příběh jedné inovace ve vzdělávání učitelů

Zaznívá-li stále četněji pojem „ “ a je tím myšleno Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, bude možná odbornou i méně zasvěcenou veřejnost zajímat, co to znamená.

Do doby, než byl v r. 2016 novelou zákona o vysokých školách zřízen Národní akreditační úřad pro vysoké školství (dále jen „NAÚ“), plnila fakticky roli tohoto „regulátora“ Akreditační komise zřízená podle zákona o vysokých školách(i po letech je stále přístupný její web www.akreditacnikomise.cz) – to ona vydávala odborná posouzení, akreditace udílelo ministerstvo. Od roku 2016 se tyto role změnily. Podle toho, zda vysoká škola má práva z institucionální akreditace studijní program akreditovat sama, nebo tato práva nemá, ministerstvo jako „regulátor“ buďto vydává povolení jako předpoklad k akreditaci studijního programu vysokou školou, nebo vydává stanovisko, jež pak vysoká škola, která nemá práva z institucionální akreditace, předkládá spolu s kompletní žádostí o akreditaci studijního programu NAÚ. Protože tedy po vzniku NAÚ již nebylo představitelné, že by i ten nahrazoval „regulátorské“ povinnosti MŠMT, připravilo MŠMT ve spolupráci s NAÚ , jejichž absolvováním se získává odborná kvalifikace . Kromě hledisek podle Rámcových požadavků se MŠMT při posuzování navrhovaných studijních programů snaží brát vždy zřetel i na zájmy ředitelů, řadových absolventů nebo uchazečů o studium připravující k práci pedagogického pracovníka – a s nimi je MŠMT díky rozsáhlé konzultační činnosti vůči těmto skupinám velmi dobře srozuměno. V praxi proto MŠMT vede vysoké školy kupříkladuk zdánlivé samozřejmosti pojmenovat studijní programy tak, aby bylo všem jasné, k výkonu jaké regulované činnosti je budoucí absolvent připravován. Vede také vysoké školyk tomu, aby leckdy znovu zvažovaly uplatnitelnost absolventů připravovaných studijních programů v podmínkách regionálního školství.

Když se vrátím k příběhu prof. Spilkové, spojují se mi proběhlé interní diskuse s tím, co je aktuální v souvislosti s posledním vládním návrhem novely zákona o pedagogických pracovnících. Ten navrhl umožnit získat odbornou kvalifikaci učitele všeobecně-vzdělávacích předmětů absolventům jakýchkoli magisterských studijních programů, doplní-li si studium učitelství (typicky formou programu celoživotního vzdělávání na vysoké škole). V podstatě se dá říci model 5 let + 2 roky. Tytéž dva roky měl trvat magisterský studijní program, který měl navazovat na „oborové“ bakalářské studijní programy, leckdy jen volně související s všeobecně-vzdělávacími předměty. Naskakuje mi pak vzápětí možná ještě závažnější otázka, nakolik bylo již historické rozhodnutí strukturovat učitelskou přípravu do studia bakalářského a pak navazujícího magisterského vhodné.

Když jsme se dostali k tématu studia učitelství v programu celoživotního vzdělávání, tzv. (dále jen „DPS“), musím z vlastní přímé zkušenosti na MŠMT říci, že při akreditacích těchto programů na MŠMT rozhodně „neprochází všechno“. Zatímco u programů průběžného vzdělávání bývá po jednání akreditační komise odhadem cca polovina programů žadatelům vracenas výzvou k úpravám, návrhy DPS jsou vraceny s nedostatky téměř vždy. MŠMT dává přednost tomu, aby žadatel upravil svou již předloženou žádost, než aby byly žádosti zamítány a opakovaně předkládány. Důležitost postavení DPSv systému cest k získání odborné kvalifikace učitele si MŠMT velmi dobře uvědomuje. V polovině roku 2020 proto vůbec poprvé vydalo standard tohoto druhu studia – byl výsledkem systematické činnosti, do níž se zapojily i samy vysoké školy. A vládní návrh novely zákona o pedagogických pracovnících pak jako jeden z hlavních cílů novelizace zahrnul to, aby MŠMT mohlo začít uskutečňování těchto studií učitelství systematicky kontrolovat a vlastně i koncepčně řídit. Je to jediná forma přípravy budoucích učitelů, na niž státu zůstal přímý vliv.