Konec mýtům! Naučte se jíst zdravě i bez nesmyslných diet

To není tak úplně pravda. Než si mě někdo všimnul, trvalo to mnohem déle než u profilů, které tančí na TikToku nebo dělají zábavná videa nebo módu. Já jsem sledující nabírala postupně a žila jsem v domnění, že skupina lidí, kterou to bude zajímat, nebude nikdy příliš velká, protože se zaměřuji na vzdělávání. Ale když jsem vydala knížku, začali mi přibývat lidé více než předtím - když jsem vydávala knížku, měla jsem asi třicet tisíc followerů, teď jich mám skoro osmdesát. Myslím, že tomu hodně pomohlo, že ta knížka je k dostání úplně všude, v jakémkoliv knihkupectví v Aši, v Plzni, kdekoliv. Takže si ji může koupit i ten, kdo mě nezná. A to je výhoda oproti kuchařkám a knížkám, které si vydávají bloggeři sami a prodávají je pouze ve svých e-shopech - k nim se nedostanou lidé, kteří se jen podívají do knížky a zaujme je. Ale určitě mi Instagram a sociální sítě pomohly, aby si mě lidé všimli, aby to, co říkám, poslouchali. Bez toho by mě neznal vůbec nikdo. A dělala bych úplně jinou práci. Chtěla jsem na sítě, kde lidé tráví spoustu času jen zábavou, propašovat vzdělávání, aby mělo nějaký smysl, že tam lidé mrhají svým časem.

Myslím si, že kdybych někomu chtěla dát návod, jak to udělat, tak to nebude fungovat. Podle mě dlouhodobě funguje být sám sebou, takový, jaký člověk je, být čestný a na nic si nehrát. To se mi vždycky vyplatilo. Jako odborník mám nějakou kredibilitu a snažím se lidi nezklamat, takže třeba nevezmu spolupráci, která je sice za lákavé, hezké peníze, ale úplně mi nesedí, nejsem si třeba tím produktem stoprocentně jistá z hlediska složení nebo z hlediska marketingu té firmy. Být zodpovědný a čestný a přemýšlet o tom s ohledem na sledující se vyplatí. I když třeba člověk nebude mít takové výdělky, jako kdyby bral všechno, co mu nabídnou. A samozřejmě je velmi důležitá i forma, jakou to člověk podává. Neagresivní, nenásilná, zábavná, vizuálně lákavá. To si myslím, že dává dohromady skupinu lidí, kteří se chtějí vzdělávat. Jiní sledují vizuální obsah, který dělám, a zároveň tam přibývá skupina lidí, kteří podle mě chtějí vařit. Takže jsem si vlastně to publikum slepila z různých skupin lidí, protože dělám různé věci.

Absolutně ne. Jednak proto, že jsem introvert a nemám moc ráda komunikaci s cizími lidmi. V tom je pro mě Instragram výhodný - ty lidi nevidím, takže mám pocit, že jsem tam sama. Ale každý, kdo mě potkal a oslovil na ulici, tak ví, že vždycky zrudnu jak ředkvička a nevím, co bych měla říct. A jednak proto, že jsem si nikdy nepředstavovala, že budu dělat i výživu. Mnohem více jsem se zaměřovala na technologie a na hygienu, na označování potravin. Udělala jsem si kurzy na všechny systémy kvality a kontroly a chtěla jsem chodit do podniků a dělat kontrolora kvality. Chtěla jsem jim říkat: „Tady nemůžete mít tu žárovku nad hrncem, co kdyby vám tam něco spadlo.“ Chtěla jsem kontrolovat hygienu - otevřené léky tady nesmí být, tohle musí být označené a tak podobně. Takže jsem chtěla dělat toho nepříjemného člověka, který chodí na kontroly a kterého všichni nesnáší. To byla má vize. Nakonec jsem se dostala do práce, kde jsem začala sestavovat chemické přístroje do laboratoří na konkrétní analýzy, sestavovala jsem třeba přístroje na kontrolu plastů do aut pro Škodovku, pro Panasonic, přístroje do různých nemocnic, na kriminálku a podobně. Odtamtud jsem potom odešla, začala jsem pracovat v médiích a už mezitím jsem psala blog a dělala Instagram. Takže jsem z toho teď trošku vyskočila a vlastně už si ani nejsem jistá, jestli bych se mohla vrátit.

Ano, ale nebyl to můj plán. Já se vždycky snažím - ono to souvisí i s vaší první otázkou - dělat to, co dělám, jak nejlépe mohu. A ono to vždycky člověka někam posune.

Je to pro mne nesmírná výhoda a čerpám z toho moc. Kdybych věděla, že budu dělat tuhle práci, tak bych chodila víc na přednášky, víc bych dávala pozor, neluštila bych si sudoku ve chvíli, kdy mě ta přednáška nebavila - měla jsem samozřejmě i spoustu zemědělských přednášek. Dnes se dotýkám i zemědělských témat a musím si kvůli tomu spoustu věcí dostudovávat, protože vím, že jsme je probírali, ale už si je nepamatuji. Takže ze studia čerpám hodně. Mám základy, ty se nemění. A každá vysoká škola, nebo minimálně ta naše, člověka naučí kriticky myslet a studovat odbornou literaturu. Je nesmírně důležité umět číst studie, orientovat se ve zdrojích, poznat, které z nich jsou kvalitní, a umět si je najít. Protože výživa se samozřejmě vyvíjí, není to uzavřené téma, nemůžeme čerpat z dvacet let starých zdrojů. To někteří šarlatáni na Instragramu rádi prezentují, že vzdělání nemá smysl, protože všichni čerpáme ze starých dat. To není pravda. Ale musíme být schopni si ta nová data nalézt - jsou nové diety, nové výživové postupy, nové potraviny. Ze studia tedy čerpám moc, bez toho bych to vůbec nemohla dělat.

Určitě. A hlavně si myslím, že je velmi důležité to lidem říkat, protože z extrémně drahých surovin umí uvařit luxusní jídlo každý. Lidé mají trochu pocit, i z fotek na Instagramu, kde je často všechno pompézní a bombastické, různé nazdobené věci, že bez toho to nejde. Že zdravá a vyvážená strava se neobejde bez toho, abych měla k snídani grapefruit, k obědu tuňákový steak a ke každému jídlu avokádo. Někdy tak zaměňují to, co je zdravé, s tím, co je trendy. Protože ty věci, které se objevují na Instagramu, jsou často v tu konkrétní dobu v trendu. A lidé z toho začnou mít pocit, že bez toho zdravě jíst nelze. Já se právě naopak snažím ukázat, že bez toho zdravě jíst jde. Že i člověk, který bydlí v malém městě 20 km od Plzně, kde je jen obyčejný supermarket a žádné speciální prodejny, si může nakoupit a normálně se najíst. Udělat si normální, hezké a zdravé jídlo.

Správná dieta je vyvážený a pestrý jídelníček. Ale asi nikdo nemůžeme říct, že to budeme dodržovat na sto procent, to ani nejde. I já si dám po obědě ke kávě koláč nebo se občas zastavím v deset večer pro hamburger, protože už nechci vařit a jdu z práce pozdě. Záleží samozřejmě na tom, jak moc občas to je. Pokud chce člověk držet dietu ve smyslu redukovat hmotnost, tak nedává smysl si říct: „Budu držet melounovou dietu“ nebo „Budu držet tuhle dietu, kterou jsem si našla v časopise“. Smysl dává podívat se na svůj současný jídelníček a udělat v něm změny, které mi pomohou buď snížit množství energie, nebo množství přidaného cukru nebo třeba tuku. Nedává smysl držet dva týdny nějakou dietu, zhubnout do plavek, jet do Itálie a tam si užít to, že jsem trochu zhubla. Redukce hmotnosti by měla být dlouhodobá a měla by být udržitelná. Proto by se měly dělat změny ve stávajícím jídelníčku, ne se rozhodnout, že od zítřka budu jíst úplně jinak.

Jako „výjimečně“ můžeme brát třeba jednou týdně. Ale samozřejmě pokud si výjimečně dám slaninu, výjimečně si dám bůček, výjimečně si dám čokoládu a výjimečně si dám dort, tak to už je každý den něco. Teoreticky - pokud člověk drží redukční dietu - by to mělo být jednou týdně. Pokud člověk nedrží redukční dietu a jde mu jen o to, aby si váhu udržel, tak to pak vždy záleží na tom, jaký má pohyb a kolik ho má, jakou má práci, jestli je to zaměstnání sedavé nebo fyzicky, pohybově náročné, jakou má konstituci, kolik má svalové hmoty a podobně. Pak nelze říct, že pro všechny je to jednou týdně. Ale v rámci redukčních diet to jednou týdně platí. Také vždycky říkám, že je důležité vědět, které potraviny se mají jíst více a častěji a které potraviny by se měly jíst méně často. Nerozdělovat to tedy tak úplně na „zdravé“ a „nezdravé“. A pokud se ty potraviny, které by se měly jíst méně často (třeba zmíněný dort, zmrzlina, koláč ke kávě, bůček k obědu), objevují v jídelníčku v opravdu menším množství než ostatní potraviny, jako jsou luštěniny, zelenina, ovoce, žitné pečivo, mléčné výrobky, tak je to v pořádku. Pokud ale potraviny, které by se neměly jíst příliš často, v jídelníčku převažují, pak už to v pořádku není.

Ano, pokud nemá sobotu večer každý den, tak je to v pořádku.

V létě si dávám poměrně často, tedy více než jednou týdně, zmrzlinu, protože v teplém počasí je to pro mě ideální dezert. A mám strašně ráda kynuté těsto, takže kynuté koláčky, různé doma pečené bublaniny, bábovky a tak. A dávám si to mnohem raději než nějakou sušenku nebo čokoládovou tyčinku, to prakticky nejím. Mnohem raději si dám domácí koláč nebo buchtu.

Chipsy moc domů nekupujeme, oříšky používám prakticky jenom do pečení nebo si v rámci snídaně dám lžičku ořechového másla nebo ořechového krému. Ale občas si dám hranolky, hamburger, občas se najím z fastfoodu nebo si dám pizzu a nemám pocit, že bych „hřešila“. Ale snažím se, abych takhle zakončila den nebo si dala oběd ve fastfoodu maximálně jednou za dva týdny. Když třeba někam jedeme a není zbytí, musím se najíst třeba v McDrive, tak si to dopřeji, ale nedělám to každý den.

V době, kdy jsem měla anorexii, jsem se tímto neživila a ani jsem o výživě nic moc nevěděla, zrovna jsem začínala studovat. Takže jsem na tom byla stejně jako všechny holky a všichni kluci, kteří si teď poruchou příjmu potravy procházejí. Bylo to samozřejmě těžké a trvalo to dlouho, protože nejde jen o to zaléčit tělo fyzicky a vyživit ho, ale důležité je i vyléčit psychiku. V mozku se musí vytvořit nové synapse, nová propojení o zdravém jídle, člověk si musí vytvořit úplně nové stravovací návyky. Nestačí začít trochu víc jíst a přibrat na nějakou zdravou hmotnost, tím to nekončí. Pokud si člověk v nervové soustavě nevytvoří nové spoje, které se týkají stravování a správných stravovacích návyků, tak se z toho nikdy nevyléčí. Přesně z toho vzniká pak mýtus, že se z toho člověk nikdy nedostane. Dostane, ale léčba musí proběhnout správně a musí proběhnout kompletně. A je to běh na dlouhou trať. Vzhledem ke studiu, vzhledem k znalostem, které jsem získala, a vzhledem k práci, kterou teď dělám, míře, v jaké se jídlu věnuji, bych musela trpět nějakou sebedestrukční poruchou, kdybych se teď vyživovala, stravovala špatně, nebo vůbec. To by bylo, jako kdyby si chirurg sám lámal nohy.

Nesouviselo to s tím, že bych se víc chtěla věnovat výživě. Ale samozřejmě mám větší pochopení pro lidi s poruchou příjmu potravy, rozumím jim víc než člověk, který to nezažil. A také je pravda, že i na Instragramu se zaměřuji více na příspěvky týkající se správného vztahu k jídlu. Víc si všímám, když influencerky, blogerky nebo různé modelky říkají úplné nesmysly o svém přístupu k jídlu, rozdělují jídlo na „zdravé“ a „nezdravé“, přičemž „zdravé“ je všechno, co má nula kalorií, a „nezdravé“ je všechno ostatní. Ale nebylo to tak, že bych se kvůli tomu začala věnovat výživě.

Jestli nakupuji jen v hipsterském obchodě na Vinohradech a od farmářů? Ne. Cestu na farmářské trhy a nákupy tam mám ráda, je to taková moje víkendová turistika. A stejně jako všichni mám pocit, že když si donesu ten farmářský koš domů, tak že jsem zabezpečila rodinu skvělým jídlem, lokálním, od farmáře. A mám z toho radost. Ale nemám problém nakoupit ve večerce nebo v supermarketu jakékoliv značky. Rozumím složení a vím, jak se ty potraviny vyrábějí, protože to je část mojí práce, znát všechny technologie, a také jsem v řadě těch firem byla, takže nemám problém vybrat si z potravin, které na trhu jsou. Ale ovlivňuje to můj život velmi, protože se doma samozřejmě snažím prostírat tak, aby bylo všechno vyvážené, aby v žádném chodu nechyběly bílkoviny, komplexní sacharidy. Ráno, když si dáváme jen jogurt a nějaké vločky a ovoce, říkám svému příteli: „Počítej s tím, že budeš potřebovat svačinu, za chvíli budeš mít hlad. Skládám to jídlo tak, aby bylo vyvážené a plnohodnotné a aby nás dostatečně zasytilo. Anebo když si dám koláč, tak už vím, že si ten den nedám zmrzlinu, protože už by to bylo moc. Zdravý přístup k jídlu je i o tom, že by si člověk sice neměl odpírat, ale měl by znát tu zdravou míru, kdy už je něčeho příliš.

Pokud se díváte na zadní stranu obalu, do tabulky složení a nutričních hodnot, tak se na to spolehnout můžete. Pokud se díváte na přední stranu obalu, tak ta sice také nesmí být chybná, ale často je napsaná trochu zavádějícím způsobem, takže na spotřebitele pak může daná potravina působit jinak, než jaká ve skutečnosti je. A máte pravdu, že spousta lidí tomu složení nerozumí. Je tam spousta cizích slov, a když si třeba vyhledá ta „éčka“, tak je tu řada společností, které se snaží edukovat, ale nejde se podle nich řídit - polovina „éček“ je podle nich smrtících a nebezpečných. Je třeba si uvědomit, že potravinářská aditiva, která se v současnosti používají, jsou schválená Evropskou unií, prošla spoustou testů, spoustou studií a testují se i opakovaně. Ať už to jsou náhradní sladidla, barviva, nebo konzervanty. Je stanoveno bezpečné množství, v jakém se v určitých potravinách smějí používat, a tím se musí výrobce řídit. Takže jako spotřebitelé bychom se neměli bát toho, že je konzervant v hořčici, hořčice kvůli tomu není jedovatá. Hořčice je trvanlivá potravina, to jako spotřebitelé chceme, a právě díky konzervantu je bezpečná. Žádný konzervant, ani ve větším množství, není tak nebezpečný, jako jsou třeba toxiny produkované plísněmi, ty jsou karcinogenní i ve velmi malém množství. A právě před nimi nás konzervanty chrání.

Pokud bychom „éčka“ nepoužívali, museli bychom ze supermarketů odstranit tři čtvrtiny potravin, nabídka by byla ve srovnání se současnou desetiprocentní. Myslím si, že je důležité číst složení potravin, abychom si za své peníze nekoupili něco, co nechceme, třeba vodu s cukrem a trochou pomerančové šťávy místo pomerančové šťávy, ale zbytečně se nebát toho, že je to složení dlouhé a je v něm mnoho cizích názvů. Lidé pak zbytečně démonizují to, co by démonizovat nemuseli. I rostlinný nápoj, třeba Alpro, má extrémně dlouhé složení, ale spousta z těch názvů jsou vitamíny. Vitamíny a minerální látky se musí přidávat, protože lidé, kteří nepijí kravské mléko, je potřebují. Není to tedy vždycky tak, že každá potravina s dlouhým složením je špatná nebo že každá potravina se složením, kterému úplně nerozumím, je chemický koktejl a výrobci se nás jí snaží zabít. A také je třeba si uvědomit, že řada „éček“, třeba barviv, je přírodního původu. Když bude naše strava pestrá a vyvážená, jídelníček bude bohatý, budeme konzumovat dostatečné množství zeleniny, mléčných výrobků, obilovin a těch primárních potravin, ze kterých si vaříme nebo připravujeme jídlo, a když omezíme pochutiny, sladkosti, limonády a polotovary, tak v jídelničku tolik „éček“ mít nebudeme. Vyskytují se totiž hlavně v trvanlivých potravinách, kterých ale tímto způsobem zase tolik nesníme.

Protože je normální, o normálním jídle. Je to knížka, kterou si může přečíst každý. Snažila jsem se napsat ji tak, aby jí rozuměl patnáctiletý kluk, ale aby si ji mohla přečíst i moje babička, a aby z toho oba něco měli, aby si v ní každý našel něco, co ho zajímá. Chtěla jsem, aby to byla učebnice, která je napsaná zábavně. Samotné mi to přijde neskutečné, že se najde tolik lidí, kteří „zchroustají“ učebnici ve svém volnu, a s chutí. To je ten největší úspěch. Myslím si, že důležité je to, že je normální - žádná jídla nedémonizuje, neříká, že svět je plný toxinů, naopak lidi trochu uklidňuje. V dnešním světě je všechno přehnané a mnozí jenom pro svůj zisk straší lidi tím, že máme nekvalitní jídlo, přestože máme nejbezpečnější jídlo, jaké jsme kdy v historii měli.

Ano, uklidnit, ale hlavně dát základní informace o jídle a stravování, které by měl mít opravdu každý. Mělo by se to učit i na školách, ale neučí se. Proto se jmenuje Jediná kniha o jídle, kterou potřebujete. Také jsem chtěla otestovat, jestli toto téma vůbec bude lidi zajímat, taková knížka na trhu nebyla.

První knížka obsahuje základ, který by měl znát opravdu každý. Druhá se bude jmenovat Výživná kniha o jídle, což znamená, že bude ještě výživnější. Zároveň tam bude i výživa, to já si nikdy neodpustím: jak si správně vybrat ve změti produktů na trhu, jak funguje jídlo v našem těle, kolik bude mít vitamínů potom, co ho sním, a podobně. Budou tam i informace o správném skladování, hygieně, proč se jídlo kazí, proč se jablka v obchodech voskují. Bude tam rozsáhlá kapitola o aditivech - hodně lidí si stěžovalo, že v první knížce byla jen letem světem. Druhá knížka se tedy bude zabývat cestou jídla z obchodu k nám do kuchyně. Tím, jak s ním pracujeme v kuchyni, co se děje při skladování, jak jídlo správně zpracovat, a také o tom, co se děje, když smícháme různé věci. Pečení a vaření je chemie, funguje vlastně stejně jako chemický pokus v laboratoři. Chtěla bych, aby kniha i pomohla lidem ušetřit peníze tím, že budou potraviny lépe skladovat, budou s nimi lépe pracovat, lépe vařit. Třeba se jim už nestane, že by museli vyhodit koláč proto, že se nepovedl.

Nechtěla jsem napsat druhý díl, chtěla jsem napsat něco výživnějšího pro lidi, které jídlo zajímá a které první kniha bavila. Sice bude dvakrát silnější než ta první a také trochu odbornější, takže ji „nepřelouskají“ za jeden večer, ale doufám, že i tak bude zábavná. Mým cílem je, aby ji přečetli s chutí, nenudili se u ní a neměli pocit, že je někdo poučuje a vzdělává.

Určitě ne. Kdyby mě lidé neznali z Instragramu, tak bych určitě nevydala knížku, protože by mě vydavatelství neoslovilo. Nikdo by si mě nevšiml. Instagram je rychlá sociální síť, která je v tuto chvíli ještě na svém vrcholu, takže mi umožňuje oslovit ohromné množství lidí, které bych jinak nikdy neoslovila.

Denně mi chodí přes sto zpráv, na které se snažím pravidelně reagovat, i když jsem introvert, nedělám, že neexistuji. Snažím se lidem, kteří mi píší, pomoci, ale bohužel to vždy nejde. Řada otázek se týká jídelníčku při určitých zdravotních obtížích a na to nemohu reagovat jen tak, „od boku“. To dělají šarlatáni, kteří prodávají namnožený jídelníček za patnáct set korun. Já je spíš směřuji na některého ze svých kolegů, kteří se tím zabývají a mohou jim pomoci. Lidé mi pomáhají tvořit obsah - třeba když mi pošlou obal od nějaké potraviny, odpovídám na to hromadně příspěvkem. Knížky vznikají na základě toho, že vím, co lidi zajímá, na co se ptají, co chtějí vědět. To je extrémně důležité. Bez toho bych nikdy nenapsala knížku, která lidi tak zajímá a baví.

Ano, týká se to jak potravin, tak konkrétních příspěvků, které se objeví třeba na nějakém influencerském profilu, nebo třeba když se objeví nějaká šílená dieta na profilu nějaké herečky. Toho mám pak plné zprávy. Pak se snažím odpovědět hromadně ve stories.

Důležité je začít od rodičů. Pokud dětem dáme základ zdravého přístupu k jídlu, budeme znát složení potravin, budeme vědět, co rodině dáváme na talíř, budeme děti učit na neslazené mléčné výrobky, budeme je učit, aby pily převážně vodu, ne limonády, aby pily neslazený čaj, ne slazený. Nebudeme jim zbytečně připravovat kakaový nápoj z Granka, což je ve 100 g 20 g kakaa a 80 g cukru, naučíme je jíst zeleninu, ale zároveň jim nebudeme odpírat sladkosti. Dnes dochází ke dvěma extrémům: jedni jídlo neřeší vůbec a jiní ho zase řeší tolik, že je z toho dítě úplně „zblblé“, a to také není správné. Musíme dítě naučit, že sladkost není místo jídla, že sladkost je „výjimečně“. Samozřejmě přijde období, kdy dítě bude ten základ, který mu takto předáme, ignorovat, třeba v pubertě bude chtít jíst brambůrky a pít limonády, ale k tomu základu z dětství se vždycky snáz vrátí. Pokud dítě naučíme, že některé potraviny se jí více a jiné méně, a naučíme ho, že pravidelně se pohybovat je normální, a uvidí to i u nás, tak ten zdravý základ bude mít a vždycky se k němu bude moct snadno vrátit.

Já jsem v jídelně nikdy nic neodmítala a nemám na žádné jídlo kvůli školní jídelně vyloženě špatné vzpomínky. Snědla jsem prakticky všechno, akorát nemám ráda - a to není kvůli školní jídelně - prorostlé maso. S tím mám problém i teď, kdekoli na návštěvě, v restauraci. Mně vlastně ve školní jídelně chutnalo, ale žila jsem ve společenství dětí, kde to znamenalo být divný, takže jsem radši dělala, že mi moc nechutná, aby se mi ostatní nesmáli. Shodli jsme se na tom i s přítelem, že nám vlastně oběma ve školní jídelně chutnalo. Třeba hrozně ráda vzpomínám na mističky s domácím jogurtem, které nám po obědě dávali. Na ten jsem se vždycky těšila, ten mi chutnal moc.

Ono možná záleží i na servírování, na způsobu, jakým je jídlo nandané na talíř. Protože jsou tam dva limitující faktory - peníze a spotřební koš, to, co musí jídelny splňovat. Že děti musí mít tolikrát v týdnu luštěniny, tolikrát týdně rybu atd. Takže asi jednoduché řešení neexistuje. Ale když jsem o tom přemýšlela, napadlo mě, že větší kusy všeho vypadají na talíři lépe, když se příloha dá až na omáčku, tak to také vypadá lépe. Ale je to těžké. Fotím jídlo, takže vím, že naservírovat hezky třeba omáčku s rýží je opravdu těžké.

Pokud by nápad někdo

Mám ráda minimalismus a přirozenost, aby to jídlo vypadalo tak, jak bych ho šla jíst. Snažím se tam nedávat žádné zdobení, které se nejí. Dobře vypadá cokoli, co má strukturu - když se jídlo posype většími kousky pepře, hrubozrnnou solí nebo bylinkami, i kdyby to měla být jenom na jemno nasekaná petržel. Lépe vypadají větší kusy jídla, i větší kusy brambor. A velmi důležité je nezdobit jídlo nejedlými věcmi, třeba nejedlými, nebo dokonce jedovatými květinami - když vidím u nějakého bloggera hortensii na dortu, tak mi nad tím zůstává rozum stát.

Já to také dělala špatně (smích). Správně jsem se to naučila před půl rokem od kuchaře Martina Kortuse a byla jsem z toho úplně v šoku. Ten návod dělal před lety i Jamie Oliver. Pořád je to i jeden z nejhledanějších českých dotazů na Googlu: jak uvařit vejce na tvrdo.

Hledáte inspiraci také

Hodně. Člověk se musí někde inspirovat. Recept je chemický pokus, recept „od píky“ už nevymyslíte. Můžete dělat obměny, ale jsou určité poměry suchých a tekutých surovin, které, když smícháte špatně, tak se vám to nepovede. Inspiruji se, a to pokud jde o chutě, suroviny i způsoby servírování. Sleduji kuchaře ze Skandinávie, Dánska, mám ráda italskou kuchyni. Hodně se snažím vařit podle klasických receptů od italských babiček, líbí se mi na nich ta jednoduchost, dělají domácí těstoviny a je to hned.