Kdy jsou zodpovědní dospělí, kdy děti

Právo je třeba respektovat. Umožňuje stabilitu společnosti, a pokud je dodržováno, dává občanům pocit jistoty. Právo nicméně neumí a patrně ani nemá ambice zachytit veškerou složitost života, takže bez přihlédnutí k okolnostem může být mechanickým uplatněním někdy ve skutečnosti i nespravedlivé. Navíc v krátké odpovědi rovněž nelze rozebrat všechny eventuality a detaily složité otázky.

Co mi jde jako psychologovi v tomto případě hlavou? U dítěte v určitém věku musíme předpokládat určitou osobní vyspělost. Věk přitom nehraje jedinou roli, ale pro hrubou orientaci je dostačující. Promítá se to i do nejrůznějších činností, u kterých rozhodujeme, zda je necháme provést dítě samostatně, pod dohledem, nebo mu je zatím nesvěříme vůbec. Zatímco dítě v první třídě nenecháme jít dnes do školy samotné, u osmáka bychom byli pokládáni za nezdravě a přehnaně pečující rodiče. Předškoláka asi nenecháme krájet chleba nožem samotného, zatímco když se při stejném krájení řízne patnáctiletý mladý muž, neobviňujeme rodiče ze zanedbání dohledu. Samozřejmě ne všechny děti jsou na stejné úrovni vyspělosti ve stejném věku. Existují nepochybně velké rozdíly i v dalších okolnostech (např. rodinné normy, předchozí trénink). Pokud se něco stane, věk dítěte představuje podstatné kritérium pro posouzení dohledu a samostatnosti. I právní řád je tak konsenzuálně nastaven – občanku dostávají děti v patnácti bez toho, že by někdo přezkoumával psychickou způsobilost, pít alkohol mohou od osmnácti.

Škola je edukační instituce. Sdělí (domluví) podmínky spolupráce a je na rodičích a podle vyspělosti i na dětech, aby je naplňovali. Do školy se např. nenosí zbraně, alkohol, cigarety, drogy, zvířata apod. Byla by absurdní představa, aby učitel každé ráno prohlížel dětem tašky a prováděl osobní prohlídku, jestli nemají zakázané předměty. Menším dětem je třeba s naplňováním pravidel pomáhat, protože se je teprve učí, u starších předpokládáme, že si je osvojily. Totéž pochopitelně platí pro školu v přírodě. Pokud dítě překročí stanovené pravidlo, musí počítat s nepříznivými následky. Na úrovni základní školy jsou tyto následky veskrze symbolické, bez většího dopadu. Totéž ovšem platí i pro rodiče, kteří jsou za své dítě odpovědní neustále – byť u nich mohou být dopady při zanedbání péče citelnější.

Učitel musí na děti dohlížet, ale nemůže celý den a noc hlídkovat ve dveřích ubytovacího zařízení. Jestli se některé dítě neočekávaně rozhodne, že odejde, tak mu v tom nelze běžnými prostředky dohledu zabránit.

Škola v přírodě svádí k volnějšímu přístupu. I dítě očekává volnější režim, proto si s sebou bere knížku, společenskou hru, možná i hudební nástroj. Proč ne tedy také alkohol či cigarety? Je mimo dohled rodičů – chce vyzkoušet zakázané ovoce. V hluboké minulosti jsme rovněž vezli na školní lyžařský zájezd placatku becherovky a někdo měl láhev myslivce. Učitelé na to nepřišli a my jsme naštěstí neudělali žádný průšvih. Kdyby na to přišli, tak bychom asi dostali ředitelskou důtku, doma na zadek a bylo by vymalováno. Představa, že učitel odpovídá za to, že mentálně nepostižené dítě poruší existující a všeobecně známá (i dopředu oznámená) pravidla, byla tehdy nemyslitelná. A věřím, že stejný způsob uvažování musí platit i dnes.

Někdo dívce alkohol dal nebo prodal. Pokud to snad byli rodiče, tak se jedná o ohrožení mravní výchovy. Totéž ovšem platí pro prodejce. Víme, že u nás nepředstavuje pro děti žádný velký problém alkohol nebo cigarety zakoupit. Zde je tedy prapůvodní odpovědnost. A jestli stát (policie) není s to vymoci naplnění tohoto zákazu, neměl by zodpovědnost přehrávat na někoho jiného. Možná však jen dívka vzala alkohol z rodinných zásob.

Z psychologického hlediska bych podpořil vinu paní učitelky, pouze kdyby dívka utekla přes den a paní učitelka to zjistila až za tři čtyři hodiny nebo kdyby ihned po stanovené večerce šla sama okamžitě spát a nechala dětem volný prostor pro nejrůznější alotria. Nebo třeba kdyby se dívka opila a učitelka vůbec nijak nereagovala. V ostatních případech bych paní učitelku z psychologického hlediska nevinil. I když chápu, že právo musí všechno nejdřív důkladně prozkoumat a teprve pak může rozhodnout. Věřím však, že závěry budou stejné jako moje. Kdyby tomu tak nebylo, tak by pro učitele bylo lepší, aby nikam s dětmi mimo vyučovací hodiny nechodili a nejezdili. A já bych takovému právu nerozuměl.