Stres a krize v osobním a pracovním životě učitele

Stres je přirozená a nedílná odpověď organismu na podněty a situace vnějšího i vnitřního prostředí těla. Bylo tomu tak od nepaměti. V době fylogenetického vývoje člověka šlo o mechanismy, které primárně umožňovaly přežít, ulovit, rozmnožit se, vytvořit bezpečí pro mláďata (lidské potomky) atd. V dnešní době se jedná také o přežití, i když z jiného úhlu pohledu; jde spíše o přežití s dopadem na kvalitu našeho života.

Přestože se jedná o primárně vrozené reakce, neznamená to, že s nimi nemůžeme pracovat. - posilovat svoji odolnost, porozumění, vytvářet a osvojovat si dostatečné nástroje k vlastní podpoře.

(eustres) pomáhá zvyšovat náš výkon. V okamžiku konkrétní situace, která je potenciálně nepříjemná, vystupujeme ze své klidové (tzv. komfortní) zóny a překonáváme problém (např. jdeme k zubaři, i když se ho bojíme, jednáme s kolegou, i když máme zcela rozdílné názory na řešení nějaké situace, jsme v konfliktu...). Primárně záleží na motivaci, proč ze své klidové zóny vystupujeme. Co je však důležité, Tento proces se formuje od okamžiku narození. Postupně, , a prožité situace nám tedy následně mohou přinášet méně stresu, naučíme se, že nejsou nebezpečné. Nebo si uvědomíme, co nám v takových chvílích pomáhá zvládat vlastní stresové reakce lidského těla s dopadem na zmenšení psychického a fyzického diskomfortu (např. při nástupu do nového zaměstnání, mezi nové děti, kolegy, systém školy - můžeme se cítit nejistě, v chaosu, nepochopení, nevíme, jaké panují zvyklosti; ptáme se kolegů, vidíme a vnímáme, postupně se adaptujeme, učíme; uklidňujeme se a nacházíme nástroje pro uspokojení svých potřeb - zde se jedná o funkční odpovědi na frustraci).

Získáváním nových zkušeností pracujeme se svou frustrační hranicí. je pomyslná mez, která spouští v lidském organismu reakce typu: „Pozor, děje se něco, co by pro mne mohlo být nebezpečné!“ Následně dochází k aktivizaci neurohumorální reakce našeho těla, což se děje bez vlastního vědomého přičinění. Pro zjednodušení uvedu, že se jedná o reakce . Obě dvě mají za úkol „nadopovat“ a připravit organismus k maximálnímu, zachraňujícímu energetickému výdeji. Energie plyne ven z organismu.

Existuje ještě . Děje se tak např. v okamžicích traumatických událostí (náhlé úmrtí, dopravní nehoda, násilný čin, nepodnětné a traumatizující rodinné prostředí atp.). Zejména si musíme uvědomit, že reakce typu A a B je viditelná, rozeznatelná, zatímco reakce zamrznutí nikoli. Dotyčná zůstane nevenek klidná, ale nastřádaná energie může následně způsobit problém (rozvoj somatického onemocnění, psychické problémy atd.). Uzamčení energie je nevědomý obranný proces, který dotyčné osobě umožní přežít traumatizující okamžik. Zamrznutí si však může dále žít svým vlastním životem a jeho stopa se objeví časem, např. ve zdravotních problémech nebo funkčních poruchách. Pokud dotyčný vyhledá odbornou pomoc, nemusí ihned dojít k identifikaci situace, která zamrznutí způsobila; klient si prostě nevzpomene nebo záležitosti nedá do souvislosti. (V mnohých zahraničních studiích se ukazuje, že vysoké procento únavových syndromů má svůj podklad v traumatické situaci.)

Současné tělové a celostní psychoterapeutické přístupy umějí reakci typu C i po delší době diagnostikovat a léčit.

Při , které mají za úkol připravit tělo na „záchranu“. Například dochází ke změně srdečního rytmu, krev se primárně přesouvá do svalů a mobilizují se energetické zásoby ve svalech, rozšíří se zornice, dech začne být rychlejší a povrchnější atd. Tělo se tedy vlastně připravuje na reakci a mobilizuje síly, které následně vydá (např. otevřu dveře a jdu na zkoušku, na autobusové zastávce vidím někoho podezřelého, utíkám...). Většinu těchto reakcí řídí hormon adrenalin a další sada látek tzv. neurohumorální kategorie.

Protože tato reakce vznikla během vývoje člověka jako druhu a umožnila mu přežít, jsou vrozené reakce zachovány i u dnešního moderního člověka. Jen s tím rozdílem, že neutíká před šavlozubým tygrem, ale mnohdy sám před sebou.

Po fázi aktivace a vyřešení situace dochází k . Sekrece stresových a aktivačních hormonů ustává, tělo, mysl i emoce se usazují zpět do své klidové hladiny. Opadají tělové reakce, přestáváme cítit strach, úzkost a obavy. A to je důležité si uvědomit!

Může být výzvou osvojit si , abychom tělo zbytečně nevystavovali nadměrné zátěži působení stresových hormonů. Opakovaná zkušenost a podpora přinášejí zvyšování adaptace (např. jdu k již známému zubaři, bojím se, ale ne tolik jako při první návštěvě - znám paní doktorku, prostředí, sestřičku, vím, že zubařský zákrok vlastně přežiju a že výkon není tak bolestivý, jako byla má první představa). Pokud posouvám a zvyšuji vlastní frustrační toleranci (trénuji psychickou odolnost), snižuji počet situací, které má psychika vyhodnotí jako nebezpečné.

Při pohledu na žáky můžeme vnímat ilustrační stresovou situaci ve třídě např. před testem, písemkou apod. Můžeme si všímat, jak na ni děti úměrně věku reagují - komu se ji daří zvládat a co pro to dělá a komu ne. A kolik síly a energie pro tyto situace děti potřebují! I zde platí dvojnásob, že děti nasávají jako houba. Dívají se, jak učitel reaguje a co s příslušnou situací dělá - tím více, čím jsou mladší.

Vysoká hladina stresového hormonu kortizolu snižuje možnost logického uvažování. Pokud na žáka „hřímám“: „Mysli, vždyť je to tak logické“, ale on se bojí, nemůže logicky uvažovat, protože mu to v daný okamžik neumožňuje jeho vysoká hladina kortizolu.

Dlouhodobý stres (distres) má obdobné neurohumorální a následné fyziologické reakce jako stres krátkodobý. Metaforicky můžeme přirovnat . Jak asi takové auto po několika dnech, týdnech, měsících vypadá?

Při dlouhodobém stresu vzniká , které dlouho a kontinuálně burcují naši reakci, přestože sedíme v klidu doma na gauči.

Problémy mohou nastávat, pokud . V důsledku dlouhodobého vylučování stresových hormonů může dojít ke zvýšení krevního tlaku a hladiny cholesterolu, poškozování srdečních a mozkových cév, příliš velké žaludeční sekreci (pálení žáhy), poklesu hladiny pohlavních hormonů (nemáme chuť na sex), mozek začne hladovět po glukóze (máme chuť na sladké a změní se naše stravovací návyky, častěji sáhneme po rychlých cukrech než např. po zelenině, která uvolňuje sacharidy pomaleji). Dochází také k celkovému narušení duševní vyrovnanosti, protože vysoká hladina stresových hormonů neumožňuje relaxaci a uvolnění. Tento stav rovněž klade zvýšené nároky na imunitní systém, který se tak může oslabit a nezajistí dostatečnou obranu proti infekcím a chorobám (je-li člověk stresovaný déle než měsíc, zvyšuje se riziko nachlazení na dvojnásobek).

Spouštěčem dlouhodobého stresu může být:

- jen sedíte doma, nikam neutíkáte, s nikým nebojujete. Vysoká hladina stresových hormonů tak opět dlouhodobě ovlivňuje nezdravé fungování těla a může rovněž vést k funkčnímu poškození. Chronický, dlouhodobý stres mohou vyvolávat nejrůznější situace (např. nepochopení, chaos ve vztazích, společenské klima, konflikty a neshody na pracovišti, problémy v osobních vztazích atd.).

Opět se spouští celková dlouhodobá stresová reakce, jen s tím rozdílem, že do hry nevstupuje jeden stresor, ale celý soubor stresorů. Nástup krize je pozvolný nebo okamžitý.

Jako podnět pro vznik krize může sloužit např. úmrtí milované osoby, rozvod, rozchod, onemocnění, dlouhodobá nemoc, konflikty, nepodnětné prostředí, ztráta zaměstnání atd.

Pokusme se krizi vysvětlit pomocí metafory stromu:

Tato metafora ukazuje, že přes viditelný dobrý stav stromu může přijít neplánovaná těžká situace. Velikost poškození záleží nejen na velikosti „úderu“ zvenčí, ale také úměrně souvisí s vnitřním zdravím, sílou a nastavenými ozdravnými mechanismy.

V rámci zvládání krize, jsou pomoc/uzdravení zaměřeny na podporu/ . V případě, že jedinec není schopen zvládat krizi vlastními silami nebo jen s obtížemi, je možné vyhledat profesionální pomoc - krizovou intervenci. (Každý kraj má své krizové centrum a pomoc v něm je klientům poskytována zdarma. Existují i dětská krizová centra.)

Krize má podle Geralda Caplana tyto vývojové fáze:

Na téma krize bychom mohli psát několik samostatných článků. Z tohoto úhlu pohledu můžeme krize dělit do nejrůznějších kategorií. Pedagog by měl být seznámen minimálně s tím, co je vývojová krize, separační krize a krize pramenící ze ztráty.

Bez ohledu na spouštěč je důležité vědět, . Jedná se o velkou výzvu pro současné učitele. Dobrou zprávou je, že prostřednictvím nejrůznějších kurzů a nácviků, které jsou součástí DVPP, může pedagog lépe porozumět sám sobě a tím i dětem, se kterými pracuje. Kurzy mohou být zaměřeny na podporu psychické stability, prevenci syndromu vyhoření či komunikační techniky. Vítanou podporou je bezesporu i supervize. V letadle si kupř. v případě potřeby nasazuje kyslíkovou masku nejprve dospělá osoba, teprve potom přichází na řadu dítě. V učitelském povolání je to stejné. Nejprve já sám, potom mohu lépe .

Příště se budeme věnovat lepšímu pochopení změny chování a komunikačních mechanismů v krizi nebo dlouhodobém stresu. To může kvalitativně ovlivnit pohled na komunikaci s druhými a případně pomoci lépe porozumět a následně pracovat s konfliktními situacemi s dětmi, kolegy a rodiči.

Více na

ZDROJE