Založení a rozjezd školy #1: Proč?

Nejprve se však vypořádejme s jednou námitkou. Ano, žáci soukromých škol tvoří v českém základním školství výraznou menšinu (necelá 2 %). Ano, polovina z celkového počtu žáků těchto škol žije v Praze a Středočeském kraji. Ano, je to malá sociální bublina. Zároveň však nelze přehlížet fakt, že počet škol se soukromým zřizovatelem roste. Podle statistik MŠMT žádala v posledních pěti letech o zápis do rejstříku škol každoročně přibližně padesátka organizací a polovina z nich uspěla.

V souladu s Václavem se nejprve zaměříme na motivaci. Proč se zřizovatelé pouštějí do náročného rozjezdu nového projektu? Proč opouštějí cestu veřejného školství?

První skupinu zřizovatelů tvoří rodiče, kteří hledali a nenalezli školu, do které by se svým dítětem šli s klidným srdcem k zápisu do první třídy. „Má motivace byla čistě sobecká. Založila jsem školu pro své děti. Nemusím se s nikým dohadovat, proč jsou některé věci pro mě důležité a jiné ne. Navíc ji mám přes ulici, což je se čtyřmi dětmi velmi důležité pro rodinnou logistiku. Většinu kroužků dětem domlouvám přímo ve škole, takže nemusíme nikam jezdit,“ potvrzuje Marie Kusáková ze ZŠ Na Dědině v Ostrožské Nové Vsi. A hned dodává, že sama nemá pedagogické ambice: „Od začátku jsem pouze v roli zřizovatele. Mám ředitele a tým pedagogů.“

Ve Frýdku-Místku se zas postupně zformovala skupina rodičů, která tři roky bojovala o zápis do rejstříku škol. „Čtyři rodiče, kteří se znali z gymnázia, byli schopni oslovit další zájemce. Už v září 2016 získali souhlas města i budovu a vstoupili do jednání se Sciem, protože od začátku chtěli někoho, kdo vzdělávání rozumí a kdo dokáže zabezpečit stabilitu školy. V září 2017 jsme otevřeli komunitní školu, která byla nouzovou variantou, než se povede zápis do rejstříku. Od září 2019 máme školu zapsanou v rejstříku,“ popisuje současná ředitelka ScioŠkoly Frýdek-Místek Darina Klimparová, jejíž syn navštěvuje druhou třídu a dcera se do školy chystá napřesrok. Právě vlastní děti byly hlavní hnací silou celé iniciativy: „Nechtěli jsme slevovat ze svých představ. Někteří rodiče starších dětí neuspěli v jiných školách. Obvykle s odkazem na to, že většině rodičů stávající způsob školy vyhovuje.“

Cestu mimo hlavní proud však volí nejen rodiče. Někdy se na ni vydají také učitelé, například Matěj Frgala, čerstvý absolvent primární pedagogiky na pedagogické fakultě v Ostravě. „Myslím si, že děti si zaslouží co nejvíc o sobě rozhodovat samy, aby si odmala zvykaly přebírat za své vzdělávání i za svůj život zodpovědnost. Dlouho jsem se rozhodoval, zda mi víc vyhovuje Montessori, nebo svobodná demokratická škola. Nakonec jsem se ve svých třiadvaceti letech při studiu vysoké školy rozhodl sestavit zakladatelský tým a jít do vlastního projektu. Jsme zapsaní v rejstříku a otevíráme v září,“ nechává nahlédnout do svého přemýšlení zřizovatel ZŠ Erazim v Opavě.

Magda Málková je zkušená učitelka a lektorka. Jak došla z velké firmy k vlastní škole? „Mé děti chodily na klasickou státní školu. Já tou dobou učila v soukromé mateřské škole, což byla po několika letech práce v korporátech příjemná změna. Dostala jsem se do projektu Leknín a poznala lidi, kteří měli zkušenosti s pedagogikou a se zakládáním škol. Absolvovala jsem plno seminářů a školení, vystudovala jsem učitelství pro první stupeň a spolu s dalšími dvěma lidmi jsme založili školu v Poděbradech. V prvním roce jsme ale zjistili, že se názorově hodně rozcházíme, tak jsme se rozešli i jako zřizovatelé. S kolegyní, která měla podobné smýšlení, jak by škola měla vypadat, jsme založily další školu, která funguje již pět let,“ popisuje klikatou cestu k vzniku ZŠ Prosperity v Nové Vsi u Kolína a jedním dechem doplňuje: „Nyní navyšujeme kapacitu, protože převis poptávky je velký a rádi bychom přijali i další žáky. Zajímavé je také, že moje vlastní děti do naší školy nikdy nechodily. Respektovala jsem jejich rozhodnutí a nechala je na školách, kde se cítily dobře.“

Další, odlišný příběh pak nabízí Břetislav Svozil, jehož motivaci bychom mohli označit za vědeckou: „Byl jsem ředitelem v klasické škole, kde jsme začali naplňovat principy laboratorních škol, což jsou principy staré sto let. Postupně jsme zapojovali univerzitní pracovníky, komunitu, začaly vznikat různé učebnice, materiály. Po pěti letech mého ředitelování se na nás obracely další univerzity, neziskovky. A byli jsme osloveni, jestli koncept nepřesunout do Brna. Tak vznikla laboratorní škola Labyrinth, kterou nyní navštěvuje 225 dětí. Jsme fakultní školou, podílíme se na přípravě učitelů. Pilotujeme různé projekty, které souzní s vizí školy. Vždy se do nich pouštíme s myšlenkou, jak odzkoušené posunout dál a využít v jakékoli jiné škole.“

V mnoha případech to vypadá, že vznik základní školy je jen logickým pokračováním fungující mateřské školy a zužitkováním již nahromaděné energie. „Původně jsme si založili lesní školku, tedy lesní klub. A jak nám odrůstaly děti, zjistili jsme, že bychom jim rádi zachovali podobný způsob vzdělávání, jaký máme ve školce. Takže spoustu času učíme venku, dodržujeme rytmus dne, děti se učí ve třech blocích a máme trojročí,“ potvrzuje Helena Sršňová Fukalová, zřizovatelka ZŠ Na Vlně v Praze-Kolovratech.

A protože s jídlem roste chuť, rostou i projekty původně malých škol. „Za zřízením školy stál tlak rodičů z Montessori školky. Stejný tlak se pak podílel na otevření druhého stupně, i když původní záměr byl, že budeme školou jen do páté třídy,“ líčí postupný vývoj Lucie Němcová, manažerka Montessori základní školy Archa v Praze 4.

„Před patnácti lety jsem vybudovala školku pro syna. Byla jsem nadšená, plná plánů a energie. Před pěti lety jsme se rozšířili o první stupeň, aby měly děti z naší školky návaznost v malé rodinné škole. Nyní řeším otázku návaznosti na druhý stupeň,“ sdílí svou cestu Lenka Sosnovcová, ředitelka MŠ a ZŠ NEMO v Říčanech u Prahy, která přidává vzkaz pro možné nové spolupracovníky: „Kolegové, už nemám tu původní energii. Neměl by někdo zájem rozjet druhý stupeň?“

Nová základní škola může vzniknout i v místě, kde tato služba prostě chybí a kde veřejný zřizovatel nemá zájem o její zřízení, případně prostředky na její financování. Takovým příkladem je Škola Pivoňka v Chříči, ve vesnici na hranici Plzeňského a Středočeského kraje. „Naše škola leží v odlehlé lokalitě. Absence veřejné školy s inovativním programem a otevřeným, přátelským přístupem k dětem i rodičům nás vedla k založení vlastní základní školy. Nejbližší škola podobného typu je od nás vzdálená čtyřicet kilometrů. Chtěli jsme navíc probudit k životu naši vesnici. Doufali jsme, že škola bude lákat mladé rodiny, které by zde chtěly žít, a postupně se začne náš region oživovat,“ shrnuje důvody vzniku školy její ředitelka Jana Jakubíčková.

Tolik stručné představení několika skupin zřizovatelů spojených vždy jednou klíčovou charakteristikou. Kompletní výčet motivací by byl jistě mnohem delší, určitě i vás napadají další. Pokud se o tématu chcete dozvědět více, lze jen doporučit knihu Lucie Kramperové a Jana Kršňáka s názvem Jak se učí živě?.

Seznámili jsme se s motivovanými zřizovateli, stále jsme však na samém začátku cesty od myšlenky k realizaci. V příštím dílu se podíváme na první krůčky k zápisu do rejstříku škol.