Založení a rozjezd školy část 2: Do rejstříku, nebo ne?

Zapsat. Takto jednoznačnou odpověď nabízí Miroslava Adamcová, dnes již bývalá ředitelka pražské ZŠ Heřmánek: „Vznikli jsme před deseti lety, kdy ještě nebylo vůbec obvyklé, aby někdo fungoval tak, že zapíše všechny děti do domácího vzdělávání a vytvoří ‚komunitní školu‘. Velkým zdrojem inspirace pro nás bylo sledovat, jak vznikla jedna taková americká ‚škola‘. Pronajali si prostory, založili ‚školu‘ a s ničím se netrápili. To my jsme přesně udělat nechtěli. Zároveň už jsme viděli, že v několika případech neuspěla vize fungování pod veřejnou školou. Věděli jsme, že musíme jet na vlastní triko.“

Množné číslo současná členka vedení školy nepoužívá náhodou: „Na začátku jsme byli tým s jedním rozhodnějším člověkem a dvěma podporovateli. K tomu okruh dalších deseti lidí, kteří pomohli s dílčími věcmi. Víme, že jako jednotlivec by nikdo z nás neobstál. Někdo se například více stará o organizaci, jiný je pak silnější v didaktických záležitostech.“

Proto následovaly zcela konkrétní kroky: „Je sebevražedné myslet si, že škola může být školou jedné myšlenky. Je třeba si aktivně vytvářet správní radu školy, školskou radu a další fungující mechanismy. Stále hledat pokračovatele. Vždy nás děsily příběhy škol, které byly závislé na jednom člověku a nakonec se rozpadly.“

I proto se zřizovatelem mohla stát církev. Proč k tomu nedošlo? „Zvažovali jsme spolupráci, lákalo nás, že bychom na založení nebyli sami. Škola by měla určitou ekonomickou stabilitu, podporu a dlouhodobou perspektivu, ale zároveň bychom ztratili část samostatnosti a vlivu na směřování vize školy. Nejvíce jsme toužili po někom, kdo by nám byl kvalifikovanou podporou, což ale církev v té době nemohla nabídnout.“

Velmi jasnou motivaci k zápisu do rejstříku deklaruje také Eva Dittrich Sanigová, která jako zřizovatelka stojí za pražskou základní školou Vela: „Rozhodli jsme se školu zapsat, abychom nebyli pouhými kritiky školského systému zvenčí, ale skutečně participovali na jeho proměně zevnitř. A také měli reálnou zkušenost s tím, co jde či nejde. Chtěli jsme vědět, v čem je opravdu potíž systémová a kdy jde o pouhou domněnku, že něco nejde. Rozhodnutí rozhodně nelitujeme.“

Zápis do rejstříku škol s sebou přináší finanční podporu ze strany státu, která může dosáhnout až na úroveň škol veřejných. „Naše škola je v rejstříku od září. Zvažovali jsme fungování bez zápisu, ale v našem regionu bychom školu nemohli kvůli nižším mzdám vůbec rozjet. Chceme školu dostupnou pro všechny sociální skupiny,“ potvrzuje sílu finančního faktoru Martin Chvosta, zakladatel Svobodné lesní základní školy Ráj, kterou najdeme v jihočeských Pracejovicích. Jedním dechem však přidává již dříve uvedenou motivaci: „Chceme umožnit dětem stoprocentně sebeřízené vzdělávání, a to úplně oficiální cestou.“

Jeho slova potvrzuje Klára Koubská, ředitelka ZŠ SMART v Roudnici nad Labem: „Jsme škola v menším městě, kde jsou lidé obecně skeptičtější k novinkám a alternativě. ‚Akreditace MŠMT‘ nám umožnila zcela naplnit kapacitu školy. Také nechceme být spolkem nadšenců, kteří tvoří vlastní svět pro svoje děti a neustále se potýkají s finančními problémy. Kontroly ČŠI vnímáme jako příležitost a cítíme, že v rámci školského zákona máme dostatek svobody, abychom mohli tvořit takovou školu, která je podle nás pro děti nejlepší.“

„Financování ze strany ministerstva je určitá jistota pro rodiče, zaměstnance a všechny, kdo se na našem společném projektu podílejí. Máme jistotu, že tu budeme moct být i za měsíc, za půl roku… Můžeme dobře ohodnotit zaměstnance, což by v režimu komunitní školy nebylo možné. Zároveň se snažíme školné udržet ve výši, kterou si může dovolit většina rodin,“ přidává svůj pohled Helena Sršňová Fukalová, zřizovatelka ZŠ Na Vlně v Praze-Kolovratech. Zároveň nechává nahlédnout do vnitřní struktury školy: „Fungujeme jako zapsaný spolek. Ve vedení jsem já jako koordinátorka školy i školky, kolegyně jako pedagožka ve škole a spolukoordinátorka školy a kamarádka jako hospodářka školy i školky.“

Každá mince má dvě strany, což při pohledu na rozhodnutí zapsat školu do rejstříku MŠMT zmiňuje Matěj Frgala, zřizovatel ZŠ Erazim v Opavě: „Rejstřík pro nás má dvě výhody. Můžeme mít nižší školné a děti mohou přímo u nás plnit povinnou školní docházku, takže odpadá vedení v domácím vzdělávání a přezkušování. Hlavní nevýhodou je nutnost dodržovat některé předpisy, v nichž nevidím smysl. Například povinnost utírat prach každý den, zákaz vaření pro děti, nemožnost volného pohybu mezi vnitřkem a venkem, hodnocení dětí, výška stropů, umyvadla v učebnách a další.“ Ve vymezených mantinelech se škola pohybuje velmi tvořivě: „Papírově máme samozřejmě ředitele, školskou radu a podobně, ale ve skutečnosti je naším nejvyšším orgánem školní sněm. Jeho členy jsou všechny děti i všichni zaměstnanci školy. Účast na sněmu je dobrovolná, ale jeho rozhodnutí jsou závazná pro všechny členy školy. Pravomoci sněmu jsou omezené jen zákony České republiky. Sněm rozhoduje o důležitých otázkách, které se týkají chodu školy. Například o náboru nových zaměstnanců či nových dětí, o celoškolních pravidlech a tak dále. Navenek za školu budou stále vystupovat dospělí, ale o vnitřních záležitostech už bude rozhodovat sněm, kde většinu tvoří děti.“

Přes všechny shora uvedené výhody existují „školy“, které jsou v provozu bez zápisu v rejstříku. Uvozovky zdůrazňují, že z hlediska práva nejsou školami, i když pro řadu rodičů a dětí to nemusí být zřejmé a v některých případech ani podstatné. Tyto školy nezískávají na svůj provoz veřejné finance a děti musejí být zapsány v některé z rejstříkových škol.

Lucie Czudková, koordinátorka Svobodné lesní školky a školy Hrádeček, vysvětluje, proč její „školu“ v rejstříku nenajdeme: „Snažili jsme se o zápis mateřské školy. Měli jsme již všechny souhlasy a řešili jen schválení hygienou. První zamítavé stanovisko jsme dostali v červnu, druhé pak 22. srpna. Jako hlavní důvod lidé z krajské hygienické stanice uváděli, že se jim nelíbí kompostovatelná toaleta, a nejvíce by jim vyhovoval splachovací záchod. Stálo nás to tři čtvrtě roku práce a obrovské množství energie. Ale nakonec jsme si řekli, že si poradíme i bez peněz od státu. Stejně jsme celou dobu museli mít připraveny obě varianty – pokračování v komunitním režimu a zápis do rejstříku škol. Fungujeme už sedmým rokem a pořád je o nás zájem, jsme na stropu kapacity, hlásí se nám už čerstvě narozené děti. A díky realizaci dalších projektů to zvládáme i finančně.“

V některých případech byl vznik tak rychlý, že zápis do rejstříku šel dočasně stranou. „Fungujeme od září. Původně jsem chtěla směřovat školu rovnou do rejstříku, ale odradila mne dlouhá doba příprav, nejistoty a nutnost nemalé investice. Začneme tudíž v komunitním režimu, v malém prostoru pro osm dětí. Zároveň hledáme větší prostory ve vhodné lokalitě s cílem usilovat o zápis,“ popisuje Zuzana Čížková, ředitelka brněnské „školy“ Otakárek.

Někteří zřizovatelé pak zůstávají mimo systém zcela záměrně. Barbora Pecháčková Uchytilová, provozující školu Jsem lesem v Dobříši, uvádí dva z možných důvodů: „Jednak zásadní roli v projektu naší lesní školy hraje faktor přírody a jejího každodenního zapojení do výuky. Proto jsme za zázemí zvolili jurtu, která ale neumožňuje splnit požadavky na třídu, které jsou vázány na ‚kamenné‘ budovy. Druhým důvodem je administrativní náročnost. Náš projekt je plánovaný pro dvacet dětí. A jelikož v něm hraji hlavní roli, bylo na mých bedrech už tolik práce, že jsem si nedovedla představit, že bych zvládla ještě další.“

Prošli jsme důležitým rozcestím, na kterém dříve nebo později stojí všichni zřizovatelé škol. Zapsat do rejstříku, či nikoli? Nastínili jsme si některé z možných důvodů pro obě volby a můžeme si pohrávat s představou, jak bychom my sami zodpověděli tuto klíčovou otázku.

Každopádně v dalším dílu už budeme sledovat jen cestu těch, kteří se vydali směrem k zápisu do rejstříku škol a školských zařízení. Právě tento proces bude naším hlavním tématem.