Odškodnění školních úrazů, 1. část

K provedení tohoto ustanovení byla vydána vyhláška č. 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů. Tato vyhláška však také neobsahuje definici pojmu „školní úraz“ a pouze konstatuje, že záznam o úrazu se vyhotovuje u úrazu, jehož důsledkem byla nepřítomnost dítěte, žáka nebo studenta ve škole nebo školském zařízení.

Tento nedostatek do jisté míry napravuje Metodický pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy č. j.: 37 014/2005-25, když v článku 21 stanoví, že:

„Úrazem žáků je úraz, který se stal žákům při vzdělávání nebo s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb. Jedná se tedy zejména o úrazy žáků na vycházkách, výletech, zájezdech, putováních, exkurzích, při koupání, při výuce plavání a lyžařském výcviku, sportovních a turistických kurzech, zahraničních výletech, při účasti na soutěžích a přehlídkách. Úrazem žáků není úraz, který se žákům stane na cestě do školy a zpět, nebo na cestě na místo nebo cestou zpět, jež bylo určeno jako shromaždiště mimo prostory školy při akcích konaných mimo školu.“

K tomu jsme si ale také připomínali, že Metodický pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy č. j.: 37 014/200525 není obecně závazný právní předpis. Je závazný pouze pro školy a školská zařízení přímo zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Ostatní školy a školská zařízení jej mohou používat pouze podpůrně při zpracování svých školní řádů nebo vnitřních řádu podle ustanovení § 30 školského zákona.

Upozorňovali jsme se, že tato definice pojmu školní úraz má asi nahradit legislativní nedostatek, že ani školský zákon ani vyhláška č. 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů neobsahují definici pojmu školní úraz. Nicméně je zatím třeba, aby si definici pojmu školní úraz zapracoval každý ředitel školy do školního řádu, jinak se nestane pro školu platnou. Do budoucna by bylo vhodné, aby definice pojmu školní úraz byla obsažena přímo ve školském zákoně.

V té souvislosti jsme si rozebírali, jak má škola postupovat v případě vyplňování záznamu o školním úrazu a jak má evidovat školní úrazy vůbec.

V dnešním článku na tuto problematiku navážeme a vysvětlíme si základní principy právní úpravy odškodňování školních úrazů. Než však přejdeme k vlastní problematice odškodnění, musíme si ještě uvést něco málo k povinnostem žáků, k poučení žáků a k otázce náležitého dohledu nad žáky.

Ze školského zákona vyplývá, že žáci a studenti mají mimo jiné povinnost:
* řádně docházet do školy nebo školského zařízení a řádně se vzdělávat,
* dodržovat školní a vnitřní řád a předpisy a pokyny školy a školského zařízení k ochraně zdraví a bezpečnosti, s nimiž byli seznámeni,
* plnit pokyny pedagogických pracovníků škol a školských zařízení vydané v souladu s právními předpisy a školním nebo vnitřním řádem,
* jsou povinni na úseku zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zejména Jedná se sice pouze o tři povinnosti žáků, nicméně o povinnosti zásadní.

Prvořadou povinností je samozřejmě řádně docházet do školy a řádně se vzdělávat. Povinnost plnit pokyny učitelů a ostatních zaměstnanců školy je však třeba postavit na roveň povinnosti řádně docházet do školy a řádně se vzdělávat a o povinnosti dodržovat školní řád a pokyny školy nelze také diskutovat. Zejména u žáků nižších ročníků základní školy asi nelze s ohledem na jejich věk žádat, aby rozpoznali, který pokyn je jim udělen v souladu s právními předpisy a který v rozporu s právními předpisy, je třeba apelovat na to, aby žáci plnili každý pokyn pedagogických pracovníků a ostatních zaměstnanců školy. Pouze tím se naučí kázni a zodpovědnosti.

Platí zásada, že v případě, když by se dodatečně zjistilo, že některé pokyny udílené žákům, byly v rozporu s obecně závaznými předpisy nebo v rozporu se školním řádem, odpovídal by za jejich uložení dotyčný pedagogický pracovník.

Žáci a studenti musí být v prvních dnech školní docházky seznámeni s těmito svými povinnostmi a musí jim být srozumitelně (tak aby to pochopili) vysvětleno, že pokyny pedagogických pracovníků a ostatních zaměstnanců školy se vždy a za všech okolností plnit musí. To je totiž základní podmínka prevence před úrazy žáků. V případě, že by došlo ke školnímu úrazu, řešilo by se odškodnění podle ustanovení o odpovědnosti za škodu obsaženou v zákoníku práce (to je rozdíl od odpovědnosti mateřské školy, kde se škoda způsobená úrazy dětí v mateřských školách, řeší na principu subjektivní odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku).

Tyto povinnosti je nezbytné zapracovat do školního řádu a prokazatelně s ním seznámit i zákonné zástupce nezletilých žáků. Tato ustanovení musí školní řád obsahovat již z toho důvodu, že i škola se musí do určité míry chránit. V případě, kdy dojde k úrazu, může se škola za pomoci tohoto ustanovení do určité míry vyvinit z odpovědnosti za škodu.

V praxi je nezbytné, aby každá škola zajistila, aby žáci a studenti byli poučeni o možném ohrožení zdraví a bezpečnosti při všech činnostech, jichž se účastní při vzdělávání nebo v přímé souvislosti s ním. Žáky, zejména nižších ročníků základní školy, je třeba zároveň seznámit s konkrétními pokyny, právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí a se zásadami bezpečného chování, s možnými riziky a odpovídajícími následnými opatřeními, se kterými se mohou děti setkat ve škole, jejím okolí a při činnostech mimo školu (například nebezpečí od neznámých lidí, nebezpečí násilí a šikany, nálezy nebezpečných předmětů apod.).

Dále je třeba žáky seznámit s ustanoveními předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, pokud se vztahují na příslušnou činnost, akci nebo pracoviště a průběžně také s ustanoveními školního řádu, sportovních zařízení, tělocvičen a hřišť a jiných pracovišť a s dalšími opatřeními školy, jež mohou mít bezpečnostně preventivní význam. Poučení žáků základní školy provádí škola přiměřeně k věku žáků. Dokladem o provedeném poučení je záznam poučení (například v třídní knize), přílohou je osnova poučení. Žáky, kteří nebyli v době poučení přítomni, je třeba v nejbližším vhodném termínu poučit.

Z výše uvedeného vyplývá, že základní škola musí děti seznámit s konkrétními bezpečnostními pokyny a se zásadami bezpečného chování a s čím se mohou děti ve škole a v okolí školy setkat, například nebezpečí od neznámých lidí. Učitelka vhodnou formou žákům vysvětlí základní zásady vyplývající z bezpečnostních předpisů a pokynů, pokud se vztahují k jejich pobytu ve škole a podobně.

Touto činností se sleduje jediný cíl – zajistit prevenci před školními úrazy žáků a studentů. Je známé, že k úrazům žáků dochází často pro jejich roztěkanost, lehkomyslné a riskantní jednání, který dotyčný bez zlého úmyslu z neznalosti rizika a nebezpečí prostředí, v němž se nachází, například při cestě do školy, při hrách, tělovýchovné, sportovní a jiné zájmové činnosti, může ohrozit nejen život svůj, ale i zdraví svých spolužáků. Žáci si musí od prvého vstupu do školy být vědomi toho, že existují nějaká hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví a že oni stále nemohou být jen objektem péče druhých, ale že je v jejich vlastním zájmu, aby se na této péči aktivně podíleli.

Z toho důvodu je třeba, aby pravidelně při zahájení školního roku byli žáci seznámeni se školním řádem, případně směrnicí o bezpečnosti a ochraně zdraví a instrukcemi ředitele školy k dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví ve škole. Měli by být seznámeni s tím, co je zapotřebí dodržovat z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při pobytu ve třídě, na chodbách, schodech a při pobytu ve školní jídelně.

Měl by jím být zdůrazněn zákaz nošení nevhodných, nebezpečných a jiných předmětů do školy. Žáci by měli být kontrolováni minimálně při příchodu do školy. Zároveň by měli být upozorněni na bezpečnost při přecházení komunikací a seznámeni s minimálními protipožárními zásadami.

Nedostatečné poučení žáků a studentů vede v praxi ke vzniku úrazů.

Veškeré povinnosti pedagogických pracovníků týkající se dohledu nad žáky vychází ze základního ustanovení, kterým je § 422 občanského zákoníku, podle kterého je třeba nad nezletilými vykonávat náležitý dohled. Tuto povinnost mají kromě rodičů i ti, kterým byli nezletilí přechodně svěřeni. Tento dohled tedy vykonávají prostřednictvím svých zaměstnanců školy a školská zařízení. Výkon náležitého dohledu má z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví žáků mimořádný význam. Podle ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí se vykonává dohled k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků ve škole nebo školském zařízení při výchově a vzdělávání a s nimi souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb vykonává v zájmu předcházení škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí (§ 415, § 422 občanského zákoníku).

Náležitým dohledem není možno rozumět nepřetržité sledování, ale dohled, který je přiměřený okolnostem, zejména věku, zdravotnímu stavu, vlastnostem a chování nezletilého žáka. Proto se výslovně stanoví, že ředitel školy nebo školského zařízení určuje provádění dohledu nad žáky. Vychází z konkrétních podmínek a přihlíží zejména k vykonávané činnosti, věku žáků a jejich rozumové vyspělosti, dopravním a jiným rizikům. Staré (dnes zrušené) metodické návody, kterými byly vydávány pracovní řády, stanovily, že ředitel má povinnost vydat rozvrh dohledu nad žáky a že tento vyvěsí ve škole na viditelném místě. Vzhledem k tomu, že vyhláška nemůže ukládat povinnosti (bylo by to v rozporu s Listinou základních práv a svobod a se zásadou, že práva a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích), toto se dnes výslovně nestanoví. Je však praktické, aby ředitel stanovil rozvrh dohledu nad žáky a prokazatelně s ním seznámil pedagogické pracovníky.

Pedagogický pracovník koná podle rozvrhu dohled nad žáky zejména ve škole před vyučováním, o přestávkách mezi vyučovacími hodinami, podle potřeby při přecházení žáků mezi budovami školy, do zařízení školního stravování a do školní družiny. Jestliže ředitel školy povolí žákům pobyt ve škole před vyučováním, mezi dopoledním a odpoledním vyučováním nebo po vyučování, zabezpečí jejich dohled. Dohled ve škole začíná nejméně 15 minut před začátkem dopoledního vyučování a 15 minut před začátkem odpoledního vyučování a končí nejdříve ukončením výchovy a vzdělávání nebo poskytováním školských služeb.

Je zajímavé, že do ustanovení § 6 Pracovního řádu, které jinak ve větší míře přebírá obsah ustanovení článku 10 Metodického pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 22. prosince 2005 č. j. 37 014/2005-25 nebylo převzato ustanovení o tom, že zajištění dohledu nad žáky – strávníky v zařízení školního stravování přísluší vždy té právnické osobě, která vykonává činnost zařízení školního stravování. Způsob, jakým tento dohled bude zajištěn, je na rozhodnutí ředitele tohoto zařízení školního stravování. Nicméně i tak by mělo platit, že škola odpovídá za žáky po dobu vyučování a školské stravovací zařízení po dobu stravování.

V odstavci 4 jsou stanoveny zásady dohledu nad žáky v případě konání akce mimo školu nebo školské zařízení, zejména při kurzech, exkurzích a jiných činnostech vyplývajících ze školních vzdělávacích programů nebo učebních dokumentů, při účasti na soutěžích, přehlídkách, popřípadě při jejich přípravě a na jiných akcích organizovaných školou nebo školským zařízením. Ani zde není stanoveno to, co je v citovaném článku Metodického pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 22. prosince 2005 č. j.: 37 014/2005-25, že dohled nad žáky začíná 15 minut před časem stanoveným pro shromáždění se žáků a končí na předem určeném místě a v předem stanovené době a že o začátku i konci akce vyrozumí škola zákonné zástupce žáků nejméně jeden den předem. To si musí upravit ředitel školy nebo školského zařízení podle svých podmínek, ale může se Metodickým pokynem inspirovat.

Nakonec podle § 6 odst. 6 Pracovního řádu může podle rozhodnutí ředitele školy konat dohled vedle pedagogického pracovníka i jiný zletilý zaměstnanec školy nebo školského zařízení, avšak jen pokud byl o výkonu tohoto dohledu řádně poučen a o poučení byl sepsán záznam.

Veškerá tato činnost směřuje k jedinému cíli - předcházet škodám a to zejména škodám na zdraví, ale i na majetku. Dojde-li totiž ke školnímu úrazu, pak se především zkoumá, zda osoby, které jsou povinny dohledem, tento náležitý dohled nezanedbaly.

Odpovědnost školy za škodu, která vznikne žákům školními úrazy, vychází z povinností a odpovědnosti školy za zajištění náležitého dohledu nad žáky při veškeré školní výuce, výchově, vzdělávání nebo v přímé souvislosti s nimi, která je uložena příslušnými předpisy (zejména ustanovením § 422 občanského zákoníku).

Vychází ze stejných zásad jako při náhradě škody, která vznikne zaměstnancům v pracovním poměru při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi podle zákoníku práce. U školních úrazů riziko za činnost spojenou s výchovně vzdělávací činností nese plně škola. Jde o objektivní odpovědnost, která je odpovědností za výsledek a nikoliv odpovědností za zavinění, jako je tomu například při náhradě škody za úraz, který utrpí žák při cestě do školy na veřejné komunikaci. To je podstatný rozdíl mezi odškodněním úrazů vzniklých za podmínek objektivní odpovědnosti podle zákoníku práce a mezi odškodněním úrazů za podmínek subjektivní odpovědnosti podle občanského zákoníku.

Princip, že za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy; při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského zařízení, obsahuje nyní již přímo zákoník práce v ustanovení § 391 zákoníku práce.

Zároveň se stanoví též, že příslušná právnická osoba vykonávající činnost školy odpovídá žákům středních škol, konzervatoří a jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky a studentům vyšších odborných škol za škodu, která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při teoretickém a praktickém vyučování ve škole nebo v přímé souvislosti s ním. Došlo-li ke škodě při praktickém vyučování u právnické nebo fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá za škodu právnická nebo fyzická osoba, u níž se praktické vyučování uskutečňovalo. Došlo-li ke škodě při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní, odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského zařízení. Vykonává-li činnost školy nebo školského zařízení organizační složka státu nebo její součást, odpovídá za škodu jménem státu tato organizační složka státu.

Zde tedy platí zásada, že pouze za škodu, která vznikla žákům při praktickém vyučování, může odpovídat někdo jiný než škola, zde se jedná o právnickou nebo fyzickou osobu, která praktické vyučování zajišťuje.

Ve všech ostatních případech i u studentů gymnázií, žáků základních a středních škol, základních uměleckých škol, konzervatoří a jazykových škol s právem jazykové zkoušky pokud k úrazu došlo při teoretickém nebo praktickém vyučování, odpovídá škola, jestliže má právní subjektivitu. Pokud škola nebo školské zařízení nemá právní subjektivitu a nemůže vystupovat v právních vztazích svým jménem, odpovídá žákům a studentům zřizovatel školy nebo školského zařízení. Z toho vyplývá, že také škola nebo její zřizovatel musí úrazy plně odškodnit. Na školní úrazy se totiž nevztahuje zákonné pojištění zaměstnavatele z odpovědnosti za škodu z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání podle § 205d zákoníku práce č. 65/1965 Sb., a § 365 zákoníku práce, to se vztahuje výhradně na pracovní úrazy, tj. na úrazy učitelů a ostatních zaměstnanců školy nebo školského zařízení.

Žádný obecně závazný předpis neukládá školám a školským zařízením se pojistit z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou dětem, žákům a studentům při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb. Doporučuje se nepodceňovat odpovědnost právnických osob vykonávajících činnost školy nebo školského zařízení za škodu způsobenou dětem, žákům či studentům a uzavírat pojištění této odpovědnosti.

Obecně platí, že školy a školská zařízení, jejichž zřizovatelem je stát (právní formou státní příspěvkové organizace nebo organizační složky státu), mohou podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů pojistit majetek České republiky, se kterým hospodaří a jiné pojištění mohou uzavřít jen, stanoví-li tak zvláštní zákon. Vzhledem k tomu, že výslovná možnost uzavřít pojištění pro případ odpovědnosti za škodu vzniklou na věcech, životě a zdraví dětí, žáků a studentů je upravena zatím pouze v § 40 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, mohou být pojišťována pouze státní školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a střediska výchovné péče, nikoliv například státem zřizované základní či střední školy.

Školy a školská zařízení ostatních zřizovatelů (obecní, krajské, soukromé, církevní) nijak v možnosti uzavírat pojištění limitovány nejsou – pojistit se mohou, ale nemusí.

Co se týče možnosti použít na úhradu pojistky odpovědnosti za škodu způsobenou dětem, žákům a studentům při činnosti školy nebo školského zařízení prostředky ze státního rozpočtu, je nutno rozlišit školy a školská zařízení podle jejich zřizovatelů:
* v případě škol a školských zařízení zřizovaných obcemi, svazky obcí a kraji nelze použít finanční prostředky poskytované ze státního rozpočtu podle § 160 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 561/2004 Sb. – případné pojištění hradí zřizovatel v rámci provozních výdajů;
* v případě školských zařízení podle zákona č. 109/2002 Sb., zřizovaných státem lze prostředky ze státního rozpočtu použít jako nezbytné neinvestiční výdaje spojené s provozem školy na pojištění odpovědnosti za škodu související s činností školy (§ 160 odst. 1 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb.);
* u církevních škol a školských zařízení je možné prostředky ze státního rozpočtu použít jako nezbytné neinvestiční výdaje spojené s provozem školy na pojištění odpovědnosti za škodu související s činností školy (§ 160 odst. 1 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb.);
* obdobně u soukromých škol je možné využít dotace ze státního rozpočtu k pojištění jako neinvestiční výdaj související s běžným provozem školy a školského zařízení podle § 1 odst. 2 zákona č. 306/1999 Sb.

Pojem „škodní událost“ není v žádném právním předpisu definován. Znamená v podstatě skutečnost, která škodu způsobí, respektive kterou příslušný předpis spojuje s odpovědností za její výsledek, to znamená, za škodu a s ní spojenou povinností k její náhradě. Každá škodní událost má svůj okamžik vzniku, který se nemusí shodovat s okamžikem vzniku škody jako takové nebo jejího zjištění. Některé škody nastanou často až mnohem později než došlo ke škodní události. Stejně tak často bývá škoda zjištěna ještě později než skutečně nastala, a tedy i ještě později, než došlo ke škodní události.

Okamžik vzniku škodní události a okamžik vzniku škody mají však velký praktický význam pro běh lhůt, během kterých musí být právo na náhradu škody uplatněno a zajištěno, stejně tak i pro dokazování jednoho ze základních odpovědnostních předpokladů, kterým je příčinná souvislost mezi škodní událostí a nastalou škodou.

Škodní událostí je tedy třeba rozumět protiprávní úkon spočívající v lidském chování (konání nebo opomenutí) nebo událost, která byla škodou způsobena.

Stejně tak ani pojem „škoda“ není v žádném právním předpise přímo definován. Ze všech ustanovení předpisů upravujících předcházení škodám, zjišťování škod a především odpovědnost za vzniklou škodu (tedy zejména z občanského zákoníku a ze zákoníku práce), z odborné literatury i z běžné praxe lze však „škodu“ definovat jako újmu, která nastala na majetku zaměstnavatele, zaměstnance nebo občana, na zdraví či životě zaměstnance nebo občana. Pro vznik odpovědnosti za škodu však musí jít o újmu vyjádřitelnou v majetkové sféře, to znamená peněžním ekvivalentem. Některé škody ale (například vzniklé usmrcením nebo živelnou pohromou) nejsou prakticky vůbec nahraditelné nebo není stanovena odpovědnost a povinnost k jejich náhradě.

Z hlediska odpovědnosti žáka za škodu způsobenou škole a z hlediska odpovědnosti školy za škodu způsobenou žáku (tedy z pohledu pracovněprávních systémů odpovědnosti za škodu) se škodou rozumí:
* újma, která nastala nebo se projevuje v majetkové sféře a kterou se majetek zničí nebo alespoň zmenší,
* újma, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi,
*újma, která je napravitelná poskytnutím peněžní náhrady nebo jiným majetkovým plněním, popřípadě uvedením v předešlý stav (například vrácením peněz, opravou a podobně).

Škoda může vzniknout buď jednorázově (zničením věci) nebo postupně v delším trvajícím procesu (ušlý výdělek u škod na zdraví). Projevit se, neboli nastat může současně se škodnou událostí nebo kdykoliv později. Dodatečně může dojít také k její modifikaci. Škoda i povinnost k její náhradě se mohou dodatečně zvýšit nebo snížit například na základě rozhodnutí soudu.

Okamžikem vzniku škody, jehož správné zjištění má klíčový význam i pro běh promlčecích nebo prekluzivních (tj. propadných) lhůt, se rozumí okamžik, kdy skutečně došlo ke zmenšení majetku poškozeného, a nikoliv okamžik, kdy se poškozený o hrozící nebo dokonané škodě dozví či dokonce okamžik, kdy je rozhodnutím soudu mu přiznáno právo vymáhat na škůdci škodu formou zaplacení.

Škodou z hlediska rozsahu a předmětu náhrady škody pro žáka se rozumí:
* škoda skutečná, spočívající ve zmenšení hmotného majetku poškozeného, která spočívá především v úplném nebo částečném znehodnocení majetku v důsledku zničení, poškození nebo ztráty věcí,
* vynaložení nákladů, které by bez škodné události poškozený nemusel vynaložit (dopravné, poštovné),
* znemožnění výkonu majetkových práv poškozeného a zbytečně vynaložených nákladech,
* to, co poškozenému ušlo (zejména v případě tzv. jiné škody).

Škodou je pak vyjádřeno snížení majetku, který je možno vyčíslit v korunách. To totiž odlišuje škodu v právním pojetí od škody v lidovém, hovorovém pojetí. Tato škoda však musí také vzniknout v situaci, kdy žák plní úkoly při vzdělávání nebo když jeho jednání je v přímé souvislosti s ním, respektive, když škoda je přímým důsledkem vzdělávání.

Posledním a nejcitlivějším bodem důkazu o vzniku škody je ovšem prokázání přímé příčinné souvislosti mezi protiprávním zaviněným jednáním a vzniklou škodou. Pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednotlivými předpoklady, zejména mezi příčinou škody a jejím následkem, nejsou její znaky také v právních předpisech blíže vymezeny. Pro prokázání její existence je třeba použít všech zjištění svědčících o vzájemném vztahu a souvislosti jednotlivých jevů a skutečností. Důležitou zásadou při posouzení existence příčinné souvislosti je, že musí jít o souvislost přímou, která není a nesmí být přerušena jinou událostí. Velmi často se tato záležitost posuzuje ze známého filozofického hlediska (a jistě správného hlediska), že vše souvisí se vším. Jakmile však tento filozofický názor je zaměněn s důkazem o přímé příčinné souvislosti, dochází nepochybně k chybným závěrům.

Většinou je totiž dáno, že okolností, za nichž dochází ke škodě, je více. A je tedy nutno vytipovat, zda by i bez některých těchto okolností ke skutečné škodě došlo. Mnohdy je výsledek – škoda – ztotožňován prostě s jednáním žáka, aniž by se prokázalo, že výlučně jeho jednáním nebo z podstatných důsledků takového jednání ke škodě došlo.

Nevznikne-li škoda, nepřichází v úvahu ani odpovědnost za škodu. V případě školních úrazů se škoda v klasickém pojetí, tj. jako majetková újma (náhrada za ztrátu na výdělku) hradí jen mimořádně, většinou v případech těžkých školních úrazů, jejichž následkem se dítě stane nadosmrti plně invalidním a podobně.

V případě školních úrazů přichází v úvahu nejčastěji odškodnění škody na věcech (zničení oděvu) a účelně vynaložených nákladů spojených s léčením.

Zásadně platí, že odpovědný subjekt (škola nebo její zřizovatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti, vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí. Z toho důvodu je třeba klást velký důraz právě na vyšetření příčin a okolností úrazu žáka.

Víme dobře, že v poslední době se množí i případy školních úrazů vzniklých z důvodu užívání drog nebo pití alkoholu. Pokud pak v bezpečnostním předpise školy je klauzule, že užívání drog, pití alkoholu a kouření je pro žáky školy nepřípustné, pak v případě, že se prokáže, že poraněný žák byl pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky, pak má škola velkou šanci se zprostit své odpovědnosti za školní úraz. Zda-li se zprostí zcela nebo zčásti, záleží však na konkrétních okolnostech případu a právě také na řádném a podrobném vyšetření příčin úrazu. Aby se škola mohla zprostit alespoň částečně své odpovědnosti za školní úraz, je však třeba ještě dbát na jednu důležitou okolnost a to, aby všichni žáci byli s výše uvedeným vnitřním bezpečnostním předpisem řádně a prokazatelně seznámeni. Pro zproštění odpovědnosti je třeba, aby ředitel školy měl v ruce doklad o tom, že žák byl přítomen ve škole (záznam v knize docházky) v den, kdy zpravidla třídní učitel seznámí žáky s tímto dokumentem. O seznámení žáků musí být samozřejmě také minimálně proveden záznam v třídní knize. Je na zvážení ředitele školy jakým vhodným způsobem seznámit s vnitřním řádem školy i rodiče žáků.