Hlas žáků jako lidské právo

Má odbornost nespočívá primárně v oblasti wellbeingu. Zabývám se především participací a rozhodováním. Jsem právnička, nikoli pedagožka, a proto na hlas žáků a jejich participaci nahlížím výslovně optikou lidských práv. Konkrétně chápu participaci jako právo zakotvené v Úmluvě Organizace spojených národů o právech dítěte.

Dnes proběhla rozsáhlá diskuse o participaci a můj pohled se může od ostatních poněkud lišit, protože participaci nechápu pouze jako zapojení do aktivit. Není totožná s občanskou angažovaností ani s participativní pedagogikou, přestože s nimi úzce souvisí. Participace je v tomto kontextu právem. Je zakotvena v mezinárodní smlouvě o lidských právech, kterou Česká republika ratifikovala. Ratifikací Úmluvy o právech dítěte se vláda zavázala zajistit, aby každé dítě toto právo mohlo uplatňovat.

Článek 12 Úmluvy o právech dítěte lze chápat ve dvou odlišných, ale vzájemně propojených částech. První je právo dítěte svobodně vyjádřit svůj názor. Druhou je odpovídající povinnost dospělých přikládat těmto názorům náležitou váhu. Ráda bych také upozornila na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, která toto právo dále posiluje pro děti se zdravotním postižením. Výslovně stanoví, že toto právo musí být postavené na rovnoprávném základě s ostatními dětmi. Navzdory tomuto jasnému právnímu závazku však v praxi často selháváme v jeho naplňování.

Rozsah tohoto práva je záměrně široký. Vztahuje se na „všechny záležitosti, které se dítěte týkají“. Toto spojení – všechny záležitosti – je zásadní. Během uplynulého roku jsem ve spolupráci s UNICEF vyvinula praktickou metodu, která pomáhá tento široký rozsah uchopit: kolo rozhodování. Pomocí tohoto nástroje jsou děti vyzvány, aby určily, která rozhodnutí podle nich ovlivňují jejich život, kde mají v současnosti možnost vyjádřit svůj názor, kde se o rozhodování dělí s ostatními a kde rozhodují výhradně dospělí. Následně přemýšlejí o tom, co by chtěly změnit: kde by chtěly mít větší vliv a v některých případech kde by naopak preferovaly, aby odpovědnost nesli dospělí bez jejich zapojení. Jedná se o jednoduché, ale velmi účinné cvičení, které lze využít například ve školách při zkoumání rozhodovacích procesů ve vzdělávání.

Je důležité zdůraznit, že jde jak o individuální, tak o kolektivní právo. Jednotlivé děti mají právo být vyslyšeny v rozhodnutích, která se jich osobně týkají – například kterou školu navštěvují, co studují, jak jsou hodnoceny nebo jakou dodatečnou podporu dostávají při vzdělávání. Zároveň však děti toto právo drží i kolektivně. Pokud jsou přijímána rozhodnutí, která ovlivňují děti jako skupinu – například národní politiky v oblasti wellbeingu nebo ochrany dětí, pravidla chování ve škole nebo rozhodnutí o kurikulu – mají děti právo se jako skupina podílet na jejich utváření.

Toto právo jsem často označovala za barometr všech ostatních práv dítěte. V mnoha ohledech představuje mechanismus, prostřednictvím kterého se ostatní práva realizují. Nemůžeme účinně zajistit právo dětí na vzdělání, wellbeing, ochranu, bezpečí nebo soukromí, pokud nevíme, co si děti myslí a jak prožívají svůj život.

Tvůrci politik z celého světa se mě často ptají na přínosy participace: Jaký má dopad? Proč bychom do ní měli investovat? Má odpověď bývá velmi jednoduchá. Nezáleží na tom, zda participace zlepšuje jiné výsledky, protože je to lidské právo. Lidská práva nepotřebují instrumentální zdůvodnění; jsou založena na důstojnosti, rovnosti a respektu k vlastní hodnotě každého člověka.

Náš pocit důstojnosti a vlastní hodnoty jako dospělých úzce souvisí s naší schopností ovlivňovat rozhodnutí, která se týkají našeho života. Zatímco dospělí tuto možnost obvykle mají, dětem je často upírána. Přesto i děti mají nárok na důstojnost, rovnost a respekt. Když dospělí rozhodují jménem dětí – což je často nevyhnutelné – nesou zároveň povinnost zjistit názory dětí a brát je vážně.

Existuje však rostoucí množství důkazů, které ukazují, proč je to důležité i v praxi. Nejzřetelnější je to v oblasti ochrany dětí. Nic nepodkopává wellbeing více než nedostatek bezpečí. Děti nemohou být chráněny před zanedbáváním, fyzickým, psychickým či sexuálním zneužíváním, pokud nevytvoříme podmínky, ve kterých mohou bezpečně mluvit o svých zkušenostech. Příliš často se stává, že když děti řeknou „nejsem v bezpečí“, není jim uvěřeno nebo nejsou brány vážně, což má ničivé důsledky.

Ve vzdělávání jsem nedávno analyzovala mezinárodní výzkum týkající se hlasu žáků ve Skotsku. Přestože důkazní základna není tak silná ani lokálně specifická, jak bychom si přáli – a dominuje jí výzkum z anglicky mluvících zemí, jako jsou Spojené státy, Spojené království a Austrálie –, výsledky jsou konzistentní. Ukazují, že naslouchání žákům a reagování na jejich názory vede k pozitivním výsledkům. Patří mezi ně lepší demokratické učení, vyšší docházka, lepší studijní výsledky, méně šikany a pozitivnější disciplinární prostředí. Školy, které více reagují na názory žáků, mají tendenci dosahovat lepších výsledků ve všech těchto oblastech.

Vztah mezi participací žáků a jejich wellbeingem je složitý a vzájemně propojený, což ztěžuje jednoznačné určení příčinnosti. Pokud jsou však názory dětí skutečně vyhledávány a brány vážně, lze sledovat jasnou provázanost: děti se cítí bezpečněji, rozvíjí se u nich silnější pocit sounáležitosti, více se zapojují do školního života a budují si sebedůvěru, autonomii a sebeúctu. Tyto schopnosti následně posilují jejich schopnost vyjadřovat své názory, čímž vzniká pozitivní cyklus. Výzkum také ukazuje, že participace podporuje wellbeing pouze tehdy, když je smysluplná. Formální nebo symbolické zapojení může mít naopak negativní dopad.

Participace žáků a jejich wellbeing. Zdroj: Laura LundyPřeklad: Pozitivní cyklus. Participace žáků a wellbeing: (Vnější kruh) Názory jsou zjišťovány a brány vážně Pocit sounáležitosti Docházka a zapojení Sebeúcta a sebedůvěra (Vnitřní popisky) Respekt, Bezpečí, Inkluze (začlenění), Schopnost jednat; (Vnitřní kruh) Prostor Hlas Publikum Vliv

Toto zjištění vedlo k vytvoření toho, co je dnes známé jako Lundy Model. Na základě výzkumu provedeného před více než dvaceti lety s dětmi v Severním Irsku jsem zjistila nesoulad mezi tvrzením dospělých, že dětem naslouchají, a zkušeností dětí, že nejsou slyšeny, nejsou brány vážně, nebo jsou dokonce za vyjádření svého názoru trestány. Argumentovala jsem, že samotný pojem „hlas“ nestačí. Smysluplná participace vyžaduje čtyři vzájemně propojené prvky: .

Lundy Model. Zdroj: https://www.tydenprowellbeing.cz/wp-content/uploads/2026/02/Laura-Lundy-1.pdf

Dětem musí být poskytnuty bezpečné a inkluzivní prostory, ve kterých mohou vyjadřovat své názory. Musejí být podporovány v hledání vhodných způsobů vyjádření, protože ne všechny děti komunikují stejným způsobem a i mlčení může být někdy silnou formou vyjádření. Musí existovat skutečné publikum – lidé s pravomocí a odpovědností jednat – a především musejí děti vidět konkrétní dopad své participace prostřednictvím zpětné vazby a následných kroků.

Příklady z celé Evropy ukazují, jak lze participaci realizovat v praxi: od inkluzivních rámců participace pro děti se zdravotním postižením přes jednoduché a nízkonákladové metody, jako jsou konzultace pomocí samolepicích lístků ve školách, až po digitální platformy umožňující dětem komunikovat přímo s ministerstvy. Společným jmenovatelem těchto přístupů je pochopení, že participace není vstřícným gestem dospělých, když se jim to hodí. .

Když je participace chápána a realizována jako lidské právo založené na důstojnosti, rovnosti a respektu, vidíme nejen zlepšení wellbeingu, docházky a zapojení dětí, ale také silnější, spravedlivější a citlivější vzdělávací systémy. Hlas žáků v tomto smyslu není volitelný doplněk. Je základním předpokladem pro naplnění práv a wellbeingu dětí.