Umělá inteligence

Připouštím, že titulek dnešního článku je trochu bulvární a hodně explicitní, nicméně nejsem tak daleko od reality. Podívejme se na některé okolnosti chatů s virtuálními osobnostmi, ať těmi žijícími (fake profily), či dávno zesnulými, ba dokonce neexistujícími, ale o to více plnými šarmu a prvoplánové erotiky.

V minulých dílech jsme se pohybovali převážně v psychologii – řešili jsme roztěkanou pozornost, erozi pravdy nebo digitální náhražky vztahů. Dnes se ale musíme podívat na něco, co připomíná spíše sociologické sci-fi. Dostáváme se totiž k otázkám, které se dotýkají samého smyslu lidské činnosti a toho, jak se může naše společnost rozvrstvit.

Testování není mrtvá disciplína. Na konferenci AEA v Haagu řešili odborníci ze 40 zemí zásadní otázku: Jakým způsobem testovat v době rozmachu umělé inteligence? České zkušenosti s veřejnou oponenturou (u testů Národních srovnávacích zkoušek od společnosti Scio – pozn. red.) jsou unikátní a pro zahraniční odborníky inspirativní.

Artificial Intelligence, tedy AI – umělá inteligence – je oblast informatiky, která se zabývá tvorbou systémů, jež napodobují určité schopnosti lidského myšlení. Například rozpoznávání obrazů, zpracování jazyka, rozhodování, učení ze zkušenosti nebo predikce.

Ve dnech 7. a 8. listopadu 2025 se v ZUŠ Teplice uskutečnila dvoudenní celostátní konference zaměřená na implementaci umělé inteligence do systému uměleckého vzdělávání. Akci společně organizovaly ZUŠ Praha Hostivař, ZUŠ Rýmařov a ZUŠ Teplice ve spolupráci se společnostmi Portedo a Edu4P. Setkání se zúčastnili pedagogové, ředitelé a odborníci z celé České republiky.

Technologie mění naše učicí návyky. Pro naši generaci (Gen Z) už nejsou vzdělávací materiály pouze pracovní listy a vzdělávacím prostředím rozhodně není jen škola. Učíme se z krátkých videí a příspěvků na sociálních sítích, v diskusích na Discordu, Redditu a X, ptáme se odborníků a teď hlavně generativní umělé inteligence (např. ChatGPT). Jak se tedy vlastně učíme? V Nekrachni jsme na jaře 2024 a poté i na jaře 2025 provedli dva výzkumy ve spolupráci se STEM, které mapují, jak generace Z (11–25 let) vnímá vzdělávání – školní i celoživotní.

Když začínám pracovat s novou třídou, občas používám takovou aktivitu: přinesu do hodiny změť různých kartiček, panáčků a prapodivných pinčlíků a nalákám žáky na údajně skvělou deskovou hru. Chvíli zmateně prohlížejí ten nepřehledný soubor zbytků z různých her a pak na mě nevyhnutelně vrhnou tázavý pohled: „A kde jsou pravidla?“ Tím plynule navážeme na to, proč potřebujeme pravidla ve třídě a ve škole.

V minulých dílech jsme sledovali, jak umělá inteligence ovlivňuje pozornost, myšlení, vztahy a identitu mladých lidí. Dnes se zaměříme na dva propojené jevy: jak algoritmy přebírají rodičovskou roli a jak nám mizí společné kulturní prožitky. Pracujeme se spekulativními scénáři – ne jako s předpověďmi, ale jako s nástroji, které nám pomáhají přemýšlet o výzvách budoucnosti. Oba scénáře mají společného jmenovatele – vzdáváme se vlastního úsudku ve prospěch strojů.

Umělá inteligence se stává běžnou součástí vzdělávacího procesu a každodenního života dětí a dospívajících. Přináší to nové výzvy, které mohou zásadně ovlivnit rozvoj kognitivních schopností a sociálních dovedností žáků. Poradenští pracovníci jsou často prvními, za kým přicházejí učitelé i zákonní zástupci s otázkami ohledně vlivu těchto technologií na duševní zdraví a rozvoj dětí. V tomto článku představíme dva významné scénáře rizik spojených s umělou inteligencí ve vzdělávání, které můžeme již dnes pozorovat v jejich zárodku.

Umělá inteligence (AI) se stává běžnou součástí vzdělávání. Žáci ji používají doma, školy ji testují v hodinách a oficiální rámce Národního pedagogického institutu (NPI) i UNESCO ji samozřejmě doporučují. Zdánlivě se jedná o neškodného pomocníka, ale hranice mezi „AI jako pomocníkem“ a „AI jako rizikem“ je nebezpečně tenká. A právě v této tenké hranici se skrývá byrokratický, etický a datový labyrint, do kterého školy vstupují s iluzí kontroly.

V minulém díle jsme si představili dva scénáře možných rizik spojených s umělou inteligencí ve vzdělávání: roztříštěnou pozornost a epistemickou bezmoc. Dnes se podíváme na další dvě výzvy, které už můžeme v zárodku pozorovat a které mohou zásadně ovlivnit, jak děti přemýšlejí a navazují vztahy.

Pokud jste o Edutenu ještě neslyšeli, zbystřete. Jde o moderní online nástroj pro procvičování matematiky, který propojuje digitální technologie s dlouholetým finským výzkumem v oblasti vzdělávání. Nabízí tisíce interaktivních úloh pro různé věkové kategorie, dokáže se přizpůsobit úrovni každého žáka a motivuje k učení prostřednictvím herních prvků i okamžité zpětné vazby. Díky přehledným výsledkům poskytuje podporu jak učitelům, tak rodičům, a dětem pomáhá vnímat matematiku jako zábavnou a srozumitelnou disciplínu. V zářijovém čísle Učitelského měsíčníku se o Edutenu rozpovídal učitel matematiky a laureát GTP Tomáš Chrobák, který neskrýval své nadšení z tohoto severského programu.1) Tentokrát díky němu přinášíme i konkrétní data, která stojí za pozornost.

Situace, kterou možná znáte: Student odevzdá skvěle napsanou seminárku. Učitel má podezření na použití ChatGPT. Následuje nepříjemný rozhovor, při kterém se ukáže, že nikdo předem neřekl, zda a jak lze AI používat. Student si myslel, že je to v pořádku, učitel předpokládal opak. Výsledek? Zbytečné nedorozumění a ztráta důvěry na obou stranách.

V digitálním věku, kdy se sociální vazby proměňují, se stále častěji objevuje nový fenomén: emocionální pouta k umělé inteligenci. Chatboti, navržení k simulaci empatie a lidské interakce, se stávají společníky, mentory, a dokonce i romantickými partnery, obzvláště pro mladé lidi. Metodika „AI dětem: Digitální blízkost“ nabízí pedagogům cenný nástroj, jak s žáky prozkoumat tuto problematiku – její přínosy, ale i skrytá rizika, která mohou ovlivnit psychickou odolnost a schopnost budovat skutečné mezilidské vztahy. Tento článek představí metodiku a doplní ji poznatky z odborných studií.

Jak vnímají digitální platformu Eduten ti, pro které je určena nejvíc – studenti? O své zkušenosti se s námi podělili Marie Olšáková a Tobias John Božoň, kteří Eduten využívají během hodin matematiky i mimo ně. Mluví o tom, co jim pomohlo v učení, kde vidí prostor ke zlepšení a proč by Eduten doporučili i dalším školám. Jejich odpovědi ukazují, že Eduten není jen „další aplikace na procvičování příkladů“, ale nástroj, který dokáže změnit tempo, motivaci i pohled na matematiku. Tobias oceňuje možnost zkoušet věci znovu a učit se rychleji, Marie naopak vyzdvihuje pestrost úloh a propojení s lidským přístupem učitele. Společně potvrzují, že když se moderní technologie propojí s dobrou výukou, může být matematika nejen snazší, ale i zábavnější.

V dubnu dánské úřady zveřejnily krátké formální sdělení, ve kterém informují, že překladatelé – redaktoři, kteří upravují strojově přeložené texty, nemají nárok na veřejné kompenzace, například z knihovních poplatků, protože uvedená díla vlastně nejsou autorským dílem, ale jen redakční prací.

V období od prosince 2024 do března 2025 jsme realizovali průzkum 1) (Scio Research, 2025) zaměřený na zjišťování postojů k umělé inteligenci (AI) a zkušeností s ní. Kromě dalších aspektů jsme se věnovali zjišťování toho, jaké emoce v žácích AI vyvolává. Data ukazují, že mezi emocemi, které si žáci s AI nejčastěji spojují, dominují zvídavost a nejistota. V tomto článku vám představíme hlavní zjištění této konkrétní oblasti a doplníme je o doporučení, jak by bylo možné s těmito emocemi pracovat a využít je pro vzdělávací praxi.

Vzdělávací politika posledních let jasně zdůrazňuje význam moderních technologií jako nezbytné součásti kompetencí, jež žáci potřebují pro život v dynamicky se vyvíjejícím světě.

Navazujeme na předchozí článek o postojích žáků a rodičů k umělé inteligenci ve vzdělávání.1) Tentokrát se zaměříme na to, jak se jejich očekávání promítají do školní praxe a jaké jsou skutečné zkušenosti pedagogů s umělou inteligencí.

Umělá inteligence (AI) už dávno není novinkou – ale její vliv na vzdělávání, vztahy i duševní zdraví žáků se teprve začíná naplno projevovat. Přináší nové příležitosti, ale také zásadní výzvy pro učitele a školské preventisty: otázky odpovědnosti, etiky, ochrany soukromí, citové závislosti i hranic mezi realitou a manipulací.