Ing. Milan Hausner

Já vím, je to ne zrovna uctivý titulek, není však myšlen nijak negativně. Ve své praxi pověřence a lektora procházím celou řadu škol, a protože si docela potrpím na různorodé sice nevalidní, ale přeci jen sumáře, všímám si, že se v diskuzích občas ukazuje, jak i vedoucí pracovník může být, z mnoha důvodů, pro bezpečnostní systém instituce rizikem . Nijak zvlášť jsem ale taková zjištění od těch obecných neodděloval, protože mi v obecné prevenci kybernetické bezpečnosti nepřišla až tak důležitá.

Nikdo již nezpochybňuje vliv technologií na vzdělávání, spíš bych řekl, že v současné době je tomu přesně naopak. Digitální technologie, a zvláště AI, se staly doslova modlou ve všech odborných i popularizačních textech. Mnohé úvahy a nápady, jak využívat AI ve vzdělávání, vycházejí především z jejích možností, a už ne tolik z reality skutečného vzdělávání, školské praxe a prostého lidského běhu na dlouhou trať.

Je to tak, tato věta z jedné dávné písničky Fešáků předznamenává novou budoucnost… U mobilních operátorů, v bance, leckterém e-shopu – mluvku človíčka aby zákazník pohledal. A co u soudu? Osmdesátiprocentní shoda rozhodovací pravomoci prý může přejít i na ni, tedy na stávající umělou inteligenci, zkráceně AI. (Děkuju pěkně, ale opravdu nechci.)

V celé současné záplavě přijatých či ještě nepřijatých školských předpisů (vyhláška o hygienických požadavcích, zákon o pedagogických pracovnících, zákoník práce) nějak zapomínáme na to zásadní a rozhodující: do školy chodí děti a ty se musí učit v bezpečném a podnětném prostředí. Přestože tento článek vychází z mé dřívější úvahy, nemusím na něm ve světle stávajících křiků, ať už v parlamentu, či na sociálních sítích, příliš mnoho měnit. Všichni ti za řečnickým pultíkem nebo u klávesnice nějak nechápou, že dítěti, které sedí ve školní lavici, jsou všechny tlachy naprosto fuk.

Netrvalo příliš dlouho, než jsme se na seminářích mého kurzu dostali k docela ošemetné otázce: Úkoly, eseje, kresby či další výstupy nástrojů umělé inteligence se zcela určitě ve velmi krátké době objevují či objeví i na deskách školních lavic či spíše na digitálních displejích žáků, v cloudech i pracovních stanicích učitelů. Jak ale k takovému dílu přistupovat? Je AI v tomto případě tvůrcem a žák je jen poučeným uživatelem? Nebo je AI pouze zdroj? Nebo snad není sama o sobě ani zdrojem, protože v zásadě vše, co umělá inteligence vyplodí, je víceméně jen kompilátem online obsahu?

Svět kolem nás nabral zběsilé tempo. Jen se někdy zdá, že ve škole se čas zastavil. O revizích RVP a následně ŠVP už slýcháme celé roky, ale i v jejich případě zřejmě plyne čas volnějším tempem než kdekoli jinde. Zda je to na závadu, či naopak, ponechávám zcela na úvaze každého z vás.

Čtenáři mých úvah (jinak se to snad ani nedá nazvat) vědí, že velmi rád používám jednoduché ankety, na základě kterých můžeme získávat sice nevalidní, ale přinejmenším zajímavé výsledky. A přesně takovou situací je i srovnávací pohled na roli ICT koordinátora v běhu posledních 12 let. Přijměte proto prosím má následující slova s jistou nadsázkou.

Znalost autorských práv a jejich využívání ve školské praxi patří k základním atributům učitelské praxe. Nikoho tedy nepřekvapí, když učitelé čas od času procházejí profesní přípravou v této oblasti. Stejně tak není nic neobvyklého, že se učitelé snaží autorská práva respektovat a vedou k tomu své žáky. Na druhé straně nás neudiví ani to, když se podíváme do některých i publikovaných materiálů a najdeme zde celou řadu pochybení, která už nelze přímo schovat pod obligátní citace.

Není dne, abychom se na síti nesetkali s případy úniků dat… a následně financí. Nejde jen o jednotlivce, naivní a opuštěné dámy, ale dnes již i o zkušené ředitele i ředitelky různých firem, podnikatele, privátní lékaře, ale samozřejmě i vedení škol.

Tak se nám zase rozhořely diskuse na sociálních sítích. Po oficiální, poněkud zběsilé publikaci etického kodexu Učitelské platformy, ke kterému se hned připojili zástupci ministerstva, se vzedmula velká vlna připomínek, komentářů, různých pohledů a kritiky. Následně se vedou disputace, zda něco takového vůbec potřebujeme či v jaké podobě. (Velmi dobrá diskuse se objevila na LinkedIn.) Je smutnou skutečností, že jsme se k tomuto důležitému tématu dostali vlastně až přes dezinformace. Kdyby se v češtině nezačal tento novotvar poslední dobou používat až redundantně, nejspíš bychom o etickém kodexu zase ani neslyšeli.

Je to už notná řádka let, co jsem si vymyslel akronym DOMINO pro různé výukové aplikace, které mohou být ve výuce využity téměř kdekoli, ať již jde o opakování, výklad, či konečnou revizi.

„Nemůžeme tak položit rovnítko mezi únik dat způsobený kybernetickým útokem a sankční odpovědnost správce osobních údajů. Vždy je nutné posoudit míru zabezpečení v kontextu zpracování osobních údajů,“ řekl J. Kaucký, předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů, v nedávno publikovaném článku. Tato zdánlivě jednoduchá věta si zaslouží v návaznosti na řadu událostí ze srpna 2022 pár poznámek.

O využití IT ve výuce cizích jazyků dnes není sporu. Ať již jde o klasické poslechy, podporu TPR, či CLIL, najdeme celou řadu příkladů metod, které stojí za vyzkoušení. Mnohé zdroje využívají licenční politiky a jsou víceméně komerční, mnohé jsou naopak postaveny na otevřených vzdělávacích zdrojích a jsou volně přístupné. Základním problémem, který brání většímu využití takových možností v české škole, je jejich relativní nedostupnost, protože nikdo dnes nemůže strávit svůj pracovní či spíše volný čas neustálým vyhledávacím lelkováním v online prostředí.

Nárůst využívání digitálních technologií v průmyslu, ve vzdělávání i v domácnosti s sebou pochopitelně přináší celou řadu systémových otázek. K těm nepochybně patří úzká vazba mezi vlastnictvím digitálních technologií, jejich efektivní správou a uživatelskou přívětivostí. Většina dílčích zařízení je dnes alespoň na nějakou dobu připojena do různé infrastruktury, cloudů či jen k veřejnému internetu. Není dne, kdy by se v online prostoru neobjevil článek o nových hrozbách, virech, ransomwaru, phishingu či wishingu. Tato původně cizí slova se už stala součástí novodobé češtiny. Nemůžeme také zapomínat na otvírající se digitální propast mezi těmi, kteří mají k technologiím a internetu přístup, a těmi, kteří zejména kvůli svému sociálnímu statusu jednoduše nemají příležitost.

Ve své lektorské praxi potkávám celou řadu pedagogických pracovníků, kteří si dnes už neumějí svůj školní život představit bez digitálních technologií, stejně tak ale i nemalou skupinu oněch, kteří pro změnu v momentě, kdy už není přímý tlak na online výuku, počítač okamžitě vypnou. Do škol se technologie valí měrou vrchovatou. Dnes již neobstojí tvrzení, že na ně nejsou peníze, protože možností, jak financovat počítače, je opravdu nespočet.

Každému ze čtenářů tohoto časopisu je nepochybně jasné, že bez správy technologií a podpory učitelů by využití digitálních technologií ve školách brzy zašlo na úbytě. Technologie se do škol valí měrou vrchovatou. Dnes již neobstojí tvrzení, že na ně nejsou peníze, protože možností, jak financovat počítače, je opravdu docela dost.

Digitální technologie jsou dneska všude, ve škole, v domácnosti, v průmyslu, na úřadech. Obklopují nás a bez jejich využití si už ani neumíme přítomnost představit. Denně volíme mezi bezpečností, efektivní správou a uživatelskou přívětivostí. Zkuste si vyplnit jakýkoli formulář, třeba při žádosti o příspěvek na bydlení, a zjistíte, že právě o této poslední funkcionalitě nejspíš na ministerstvu neslyšeli. Většina funkčních celků samozřejmě souvisí s připojením do různé infrastruktury, cloudů a k registrům, veřejným i neveřejným.

Webové stránky se staly pro většinu majoritní společnosti první branou do školního prostředí. Zvláště v prostředí středních škol, kdy lze již očekávat zkušeného uživatele, je virtuální brána tou opravdovou k podstatným informacím. Rodič pátrající po škole pro své dítě, ať již pro první nástup, či přestup, žák snažící se získat informace z hodiny, na které chyběl, zřizovatel ověřující vybraná data, stěžovatel, který hledá odpověď na svůj dotaz, který odeslal podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, dodavatel ověřující vybavení školy pro zvýšení konkurence své nabídky… Určitě si sami doplníte některé další možnosti.

O významu PR pro marketing školy dnes už nepochybuje vůbec nikdo. Rodič pátrající po nejlepší škole pro své dítě, učitel hledající novou školu, žák snažící se získat informace z hodiny, na které chyběl, zřizovatel ověřující vybraná data, stěžovatel, který hledá odpověď na svůj dotaz, který odeslal podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, dodavatel ověřující vybavení školy pro zvýšení konkurence své nabídky… A tak bychom mohli pokračovat.  

Občanská společnost se dnes bez digitálních technologií prostě neobejde. K jejímu rozvoji však nepochybně patří i míra schopnosti lidské populace takové situace smysluplně řešit. Míra digitálního povědomí – digital awareness – pak předurčuje, jakým způsobem se žák, student a budoucí občan dokáže v měnícím se světě uplatnit. EVALDO může být jedním z kamínků, které mohou prašnou cestu šikovně vydláždit.