Jedním z cílů Strategie 2030+ je vedle posílení klíčových kompetencí také rovný přístup ke vzdělávání. ČR patří mezi státy s největšími vzdělávacími nerovnostmi, které posiluje výběrovost, sociální status rodin, zdravotní i jiné znevýhodnění, rozdíly mezi regiony, nízká mezigenerační mobilita i neschopnost škol motivovat žáky k učení.
„Sedět na plotě není pohodlné“ aneb inkluze v ZUŠ č. 1
Bc.
Jiří
Stárek
Ředitel ZUŠ Hostivař
To vše, co je napsáno v úvodním odstavci, jsou věty z nejdůležitějšího dokumentu, kterým se vedle Dlouhodobého záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky nastavují parametry vzdělávací politiky do budoucnosti („+“ u slova Strategie značí, že materiál se nezabývá jen pohledem na nejbližších 30 let). Tento dokument má dva hlavní cíle a jedním z nich je téma, o kterém jsem v prostředí ZUŠ mluvil už před pár lety, ale bez větší odezvy.
Pamatuji si, když jsem na jednom setkání ředitelů trochu provokativně otevřel otázku, zda by bylo možné do výtvarného oboru přijmout slepé dítě, a pokud ne, jak bychom to rodičům zdůvodnili. Zavládlo ticho. Tak jsem ještě přidal a zeptal se: „A co dívenka, která by chtěla do tanečního oboru, ale ke zkouškám by ji maminka přivezla na vozíčku?“. To se již jeden z ředitelů osmělil se slovy: „Samozřejmě, že bych ji nepřijal, ale rodičům bych to velmi citlivě vysvětlil.“ „A jak?“, zeptal jsem se. „Maminka by přece musela pochopit, že by nám její holka těma gumama od vozíku ničila v sále baletizol,“ odpověděl.