Hudba jako mezník fyzického a duchovního světa. Výuka skladby na ZUŠ - 5. část

Myslím, že transcendentní je na hudbě především rytmus. Malé dítě nejsilněji vnímá právě rytmus. V době, kdy ještě neumí rozlišit výšku tónů, instinktivně vytváří rytmické struktury, jež jsou jeho vstupenkou do světa hudby. Ze všech uměleckých forem je hudba nejvíce spjata s časoprostorem; zatímco obraz může existovat v různých dimenzích – ve dvourozměrném i vícerozměrném vesmíru – hudba se neobejde bez lineárního plynutí času. Kdybychom žili ve světě, kde by čtvrtý rozměr byl čas a jeho obyvatelé by se mohli libovolně pohybovat po časové ose, hudba by zde ztratila smysl. Stejně tak by nefungovala ve dvourozměrném vesmíru, kde chybí akustické prostředí. Je to fascinující paradox – hudba je jedním z nejsilnějších prostředků,

V hudbě měříme čas na zlomky vteřin a jemné odchylky v čase oproti matematicky přesnému počítání mohou být znakem mistrovské . Stavba (forma) každé skladby pracuje s naší pamětí – hudební témata se, ať už s obměnami, nebo beze změn, opakovaně vracejí. Posluchači jdou proti proudu času a hledají podobnosti s právě slyšeným. Poučení posluchači se mohou vydat v čase i vpřed a odhadovat, jaké motivy a témata se v plynutí hudby budou opakovat. Vedle matematického počítání rytmického pulzu (redukcionismus) bereme v úvahu také psychologii posluchačů a jejich celoživotní zkušenosti (holistický přístup).

Rozdíl mezi redukcionistickou newtonovskou vědou a holistickým přístupem ke světu dobře ilustruje , který světlo rozložil na barvy spektra. Později vědci analyzovali světlo jako vlny a biologové objevili v lidském oku receptory pro jednotlivé barvy. Na rozdíl od tohoto objektivního přístupu Goethe vycházel ze subjektivního vnímání reality, a tedy i barev, které se neomezují pouze na měřitelné parametry, ale jsou určeny individuální zkušeností. Tento rozkol mezi vědeckým a humanitním přístupem výstižně popisuje anglický spisovatel a chemik C. P. Snow ve své eseji z roku 1959. C. P. Snow poukazuje na to, že jsme si náš svět rozdělili na fakta, která popisují pouze jednotlivé aspekty reality, a na , typické pro humanitní obory. Já k tomu dodávám, že zcela oddělené jsou spirituální zkušenosti – ať už vycházejí z tradičního náboženství, mýtů, nebo nových, někdy extrémních duchovních směrů.

Ale vraťme se k hudbě. Její vnímání v přednewtonovské době mělo mnoho významů, na které jsme dnes již zapomněli. Předindustriální společnosti využívaly hudbu v mnoha rolích: Hudba jako součást rituálů a spirituality, Hudba jako prostředek komunikace, Hudba jako nástroj k léčení a k posílení zdraví, Hudba jako součást práce a každodenního života (pracovní písně, lov). Starozákonní tradice vnímala hudbu jako most mezi člověkem a Bohem, mezi fyzickým světem a neviditelnou duchovní realitou (chrámové zpěvy, prorocké písně). Středověký gregoriánský chorál nebyl pouze estetickým zážitkem, ale sloužil jako prostředek ke sjednocení komunity, k modlitbě i prožití přítomnosti Boha. Od starověku až po začátek 19. století byla hudba využívána k duchovnímu propojení a jako součást řady profánních činností.

Zajímavé a málo známé je, že řada skladatelů od konce 19. století až po dnešní dobu byla navázána na různé duchovní směry. Obecně se ví o vazbě Alexandra Skrjabina na teosofii, která vnímala hudbu jako prostředek k probuzení lidského ducha a propojení s kosmickým řádem. Méně známé je, že český skladatel Alois Hába byl filozoficky napojen na antroposofii (hudba jako most mezi světy). Mikrotonalita v Hábově pojetí nebyla jen cestou k novým zvukovým světům, ale také prostředkem k harmonizaci lidského ducha s vesmírným řádem. Gurdžijevovy školy, založené na filozofii Čtvrté cesty, dodnes praktikují sakrální tance. Gurdžijev mimo jiné ovlivnil slavného jazzového klavíristu Keitha Jarretta (např. jeho album Sacred Hymns). John Cage byl hluboce ovlivněn východními duchovními tradicemi, především Zen buddhismem a taoismem – jeho vrcholné „ambientní“ dílo je 4‘33“ (tedy přesně tolik času v tichu).

Specifický přístup k hudbě měly a mají novodobé totalitní režimy, které obvykle potlačují církve a duchovní směry, ale zároveň přebírají řadu náboženských prvků. Hudba je silným nástrojem propagandy s oficiálními hudebními formami, které oslavují režim a upevňují jeho moc. Na druhé straně však hudba neztrácí svou schopnost působit jako prostředek osobního vyjádření a odporu proti režimu. Pro posluchače podzemních hudebních produkcí to může být až transcendentní zážitek.

Hudba v dnešní době je všem dostupná a všudypřítomná. V minulém díle jsem psal, že technologie demokratizovaly přístup k vysokému umění, které bylo rázem dosažitelné komukoli s rozhlasovým přijímačem. Tento dvojsečný užitek technologií pokračoval nástupem televize a později internetu (sociálních sítí, komunikačních aplikací, Spotify atd.). V dnešní době má každý celý svět ve své kapse (na svém smartphonu). Dostupnost hudby „na mrknutí oka“ však Hudba se stala tapetou, která charakterizuje životní styl každého z nás. Další funkce a role hudby se většinou již vytratily.

A jaké mám doporučení na závěr? Na HBO je ke zhlédnutí zdařilý horor – v něm každého hlučného člověka okamžitě sežerou příšery. Vezměme si to jako metaforu a Jedině v tichu se dostaneme do hluboké koncentrace a jedině tam v sobě můžeme probudit přehlušené kreativní schopnosti, které má každý z nás. Koneckonců ten, kdo neunese sám sebe v tichu, málokdy umí empaticky naslouchat a konstruktivně komunikovat. Připomínám tři K – kreativita, komunikace, koncentrace – tedy tři kréda projektu , o kterém byla řeč ve třetím díle článku. Myslím, že to třetí – komunikace – je něco, co v dnešní době bolestně chybí. Bláhově se snažíme nacpat do příliš krátkých časových úseků příliš mnoho informací. A ve výsledku nám nezbyde skoro nic. Hudba i hudební tvorba mohou být (malým) dílkem i nástrojem transcendentní komunikace.