Téma výuky skladby na ZUŠ jsem rozdělil do pěti textů. Po úvodu v minulém vydání vám nabízím článek Hmotný svět (základní suma znalostí). Další dílky skládačky budou Svět snů (role fantazie v hudební tvorbě), Digitální svět (soužití tvůrce a technologií) a Duchovní svět (hudba jako mezník fyzického a duchovního světa).
Hmotný svět (základní suma znalostí)
Robert
Mimra
Portedo, o. p. s.
V úvodním článku jsem se přimlouval za otevřenost mysli při výuce hudby. Vycházím z faktu, že světonázor každého z nás je „situačně podmíněný rámec, tekutý a měnící se podle vyprávění, v němž se zrovna pohybujeme“ (Buchtík, 2023). Z praktických důvodů si však musíme vymezit „hřiště“, tedy to, co je učitelům-umělcům společné – tomu se budu věnovat dnes.
*
V prvé řadě se spolu shodneme na tom, že je autor zodpovědný za své dílo. Vnímání vztahu autora a jeho díla však v historii prošlo několika významnými obraty. Středověké umění skrylo individuální autory a hlavní byla funkce uměleckých děl. V roce 1710 byl v Anglii sepsán první autorský zákon, který stál na počátku novodobého vnímání autorství. I dnes však představa o roli autora značně kolísá. Pro žákovskou tvorbu je dobré si toto uvědomit – žák je jako autor spjatý se svým dílem, ale i s paradigmatem hudby, která ho obklopuje. A samozřejmě s pedagogem, který ho v komponování vede. U žáků hodnotíme spíše osobitost než originalitu, zručnost než zralost, příslib a potenciál než mistrovství.
*
Určitě najdeme shodu v názoru, že skladbu od improvizace odlišuje notový zápis hudby. Máme mnoho druhů notace, ale černopis v pěti linkách jasně dominuje. Vedle toho je zápis pro bicí na jednom nebo více řádcích, kytarové značky a tabulatury, případně grafická notace. V experimentální hudbě jsou to i textové partitury, gestová a elektronická notace nebo realizační (konceptuální) partitury, které nabízí obecné návrhy pro interprety. Vyjma gestové notace ve výuce hudební nauky poslední zmíněné způsoby zápisu hudby na ZUŠ pravděpodobně nevyužijeme. Specifickou oblastí jsou haptické partitury, notace v Braillově písmu, případně 3D partitury (o tom více příště).
*
Materie euroamerické hudby je po staletí postavena na dvanáctitónovém dělení oktávy. Od 2. pol. 18. století pracujeme v temperovaném ladění, tedy rozdělení oktávy na stejně vzdálené půltóny. To značně zjednodušuje provozování hudby napříč kontinenty. Mikrointervaly, glissanda, oscilace a „ohýbání“ tónů mají funkci barevných efektů a zvukomalby, nikoli rozšířeného harmonického prostoru v intencích skladatelské poetiky Aloise Háby.
*
Delikátním bodem pro soudobé skladatele je tonalita. Učitelé skladby na ZUŠ obvykle vycházejí z tonální hudby, kadenční harmonie, ctí kvintové vztahy v hudbě. Fyzikální základ tonality je koneckonců v alikvótních tónech, kde je přirozeně přítomný tento akord na 4., 5. a 6. alikvótním stupni. Zajímavý je pak 7. alikvót, což je mírně snížená malá septima – skvěle je využit při hře na fujaru v tzv. rozfuku (rychle hraný septakord). Neshodneme se, zda tonalita v naší kultuře vychází z dur-mollu, nebo z modality či jen tonálního centra (centrality). Do diskuse nám vstupuje atonální hudba, resp. hudební výboje posledních více než 100 let. Zajímavé jsou také psychologické výzkumy vnímání tonality – například práce Stephena McAdamse, Carol Lynne Krumhansl nebo Jenny Saffran (poslední jmenovaná též pracovala na výzkumu vrozeného absolutního sluchu).
*
Další bod v mém popisu hmotného světa hudby je rytmus. Leckterý pedagog skladby by dodal, že rytmus je prvopočátek hudby. V naší kultuře máme hierarchii metrum-pulzace hudby-rytmus. Metrický pulz se rozpadá na rytmicky menší hodnoty, což zrcadlí i notový zápis. Hudební pulz vychází z pohybu a tance: dvoudobý takt z chůze, třídobý například z kolébání nebo pohybu houpacího křesla (důraz při impulzu zhoupnutí nejvíce vzadu, další dvě lehké doby pohyb vpřed a vzad). Ze sevření pravidelné pulzace hudby se v minulosti vymanila třeba ametrická (
non
mesuré) preludia Louise Couperina a jeho souputníků či operní recitativy. Nebo v soudobé hudbě zápis rytmu kvantifikovaný údaji ve vteřinách, tzv. time brackets notation (asi nejznámější
opus
z této líhně je Cageův 4’33”). Přimlouvám se občas zkusit i s žáky ZUŠ vydat se do vod metricky volné kompozice nebo improvizace.*
Učitel hudby musí svým žákům též odkrývat tajemství hudební formy; dnes již spíše obecné principy než prefabrikované formy. Vede své žáky k pochopení principu kontrastu. Může využít k metodickým účelům například rozbor lidové písně, hudební formu lze osvětlit prostřednictvím mimohudebního příběhu nebo různými vizuálními pomůckami. Formotvorné může být libovolné hudební téma/motiv, rytmický pattern, specifická barva, dynamické kontrasty atd., atd.
*
Žáci na ZUŠ ve svých skladbách vždy vycházejí z interakce s hudebním nástrojem nebo zpěvem. Případně je tvoří na počítači, kdy však notační program využívají jako hudební nástroj, který nejprve naprogramují hudbou a poté si ji přehrají. Učitelé postupně vedou žáky k hudebně-abstraktnímu myšlení. Zdravé je žáky vést ke komponování i pro další nástroje a k jejich kombinacím (základy instrumentace). Cesta od materie hudebního nástroje k abstrakci a hudební představivosti je úžasná věc!
Výše uvedených sedm bodů vychází z praxe výuky skladby žáků od 5 do 18 (a více) let. Domnívám se, že je správné začít od běžných pravidel „hmotného světa“ hudby. Zároveň je dobré, když učitel skladby respektuje osobnostní nastavení a muzikantský typus žáka. Další směřování žáků je může zavést do vod hudební moderny, kde mohou vybírat z palety možností, které přinesl vývoj hudby posledního století. Nebo mohou zůstat v konvenci, na kterou se postupně nabalují další vrstvy.
Opačný názor zastával před téměř 120 lety Ferruccio Busoni. Ve svém
Náčrtu nové hudební estetiky
říká, že „dítě nemá být v budoucnu spoutáváno pravidly … naopak – má být vyvázáno z kánonu tradic, jimiž je spoutali tzv. ‚hudební zákonodárci‘, aby si mohlo také konečně trochu svobodně povyskočit“. (Připomínám, že je to výrok v kontextu hudby začátku 20. století.)Tipy, kam se vydat a jak si „svobodně povyskočit“, si vám dovolím nabídnout v dalším textu nazvaném Svět snů (role fantazie v hudební tvorbě).
Děkuji Ireně Frankové, zkušené pedagožce skladby, za pomoc s článkem. Děkuji kolegyním a kolegům ze sekce skladby Umělecké rady ZUŠ ČR za tipy a konzultace tohoto textu.
ZDROJE
*
BUCHTÍK, M.
Různá vyprávění o jedné společnosti
. Praha, 2023.*
BUSONI, F.
Entwurf einer neuen Ästhetik der Tonkunst
. Berlín, 2016.*
NEUBERT, J.
Teorie hodnocení uměleckého díla
. Praha, 2014.