Hranice, kde končí umění, není pevně daná. Výuka skladby na ZUŠ - 1. část

Od počátku éry sapiens před více než 200 000 lety jsme se snažili pochopit svět kolem sebe. Koneckonců ono „rozumování a mudrování“ je přímo v názvu našeho biologického druhu. První lidé si uvědomovali svět pouze v jejich bezprostředním okolí. Ale už na počátku historie prvních civilizací Babyloňané, Egypťané či Řekové vytvářeli složité modely nebeské sféry se Zemí jako středem.

Teorie heliocentrického vesmíru se objevují od 4. st. př. (pythagorejci, Aristarchos ze Samu, v 5. st. indický astronom Árjabhata ad.) - filozoficky i teologicky byl však heliocentrismus dlouhá staletí nestravitelný. Až v 16. století Mikuláš Koperník prolomil bariéru a dílem obhájil Slunce ve středu našeho planetárního systému. Galileo rozšířil naši představivost za hranice sluneční soustavy. Gravitační teorie Isaaca Newtona pak umožnila chápat vesmír jako expandující prostor. Edwin Hubble objevil další galaxie mimo Mléčnou dráhu. Tyto objevy nás přivedly k současnému období, ve kterém teorie strun a koncepce paralelních vesmírů otevírají možnost existence mnohonásobných dimenzí a alternativních realit, daleko přesahujících naše původní vnímání vesmíru.

To jsme zatím mluvili jen o hmotném světě. Ale co – nehmotný prostor, kde se setkáváme s naším vnitřním já, a prožíváme zkušenosti, které jsou mimo hmatatelný prostor a čas. Další je jenž je sice stvořen z hmotných součástek, ale zážitky a interakce v něm se odehrávají v rovině, která překračuje fyzickou realitu (umělá inteligence, virtuální realita apod.). A pak pochopitelně , který zahrnuje náboženství, mytologie, spirituální dimenze, mystiku, změněné stavy vědomí. – O vztahu fyzického, duchovního a snového světa v několika knihách přemýšlí C. G. Jung. K tématu mě napadá další literatura – Martin Heidegger: , Maurice Merleau-Ponty: nebo Sherry Turkle: (název knihy v češtině zní ).

Širokým úvodem mého textu bych chtěl vás čtenáře nasměrovat k větší otevřenosti myšlení při čtení dalších částí článku. Vždyť naše (nyní) pevné teorie, představy a jistoty dokáže pobořit „mávnutí motýlích křídel“. Tím spíše, pokud je naším tématem hudba, která stojí na pomezí hmotného a nehmotného světa. Ačkoli je zvuk výsledkem fyzikálních procesů, významy a emoce, které hudba vyvolává, existují mimo fyzický svět. Přesto se tak nehmotná materie, jako je hudba, dokázala vměstnat do současného vzdělávacího systému.

V průběhu času se měnil obsah a metody výuky i systém hudebního vzdělávání. V 1. polovině 20. století se muzikanti profesionálně vzdělávali na konzervatořích (první z nich byla Accademia Nazionale di Santa Cecilia založená již v roce 1585). Vysoké hudební školy u nás byly zakládány od roku 1945. Městské hudební školy vznikaly od 20., resp. 30. let 20. století. Nicméně před nástupem na konzervatoře byly děti většinou vzdělávány mimo státem organizovaný systém.

Současní učitelé hry na hudební nástroje a zpěv jsou součástí na sebe navazujícího uměleckého vzdělávání. Materiál k výuce nejvíce čerpají z osvědčené vážné hudby minulých století až po skladby ze začátku 30. let 20. století. Pokud jsou do výuky zařazena díla z pozdější doby, pak jsou to ta, která se v mnohém podobají historické hudbě do roku 1930. O klasickém hudebním kánonu můžeme dlouze diskutovat, ale na určité hudební veličiny se prostě nesahá.

Za poslední tři desetiletí si významnější prostor ve vzdělávání muzikantů vybojovala také populární hudba – v kurikulu ZUŠ je tím míněna především historická populární hudba řekněme od 50. let 20. století. Zahrnuje různé žánry a styly podle preferencí jednotlivých pedagogů. Hudební kánon je více fluidní, i zde jsou však obecně uctívaná jména (interpretů a kapel).

Experimentální a soudobá hudba je okrajová záležitost. Kánon skladeb a osobností si sestavuje každý za sebe. Dokonce i hranice „uměleckosti“, tedy kde umění končí, není pevně daná. Hraniční umění testují konceptuální umělci, kteří často spojují vizuální umění s hudbou, pohybem, divadlem a dalšími uměleckými formami. Osobně považuji tento typ hudby za něco jako základní výzkum ve vědě. Skladatel si může svobodně vyzkoušet i slepé uličky, které se zcela míjí s publikem. Je ale možné, že někdy někdo v budoucnu jeho experiment opět zvedne, „nasvítí“ ho trochu jinak a u publika uspěje.

Nejen aktivní umělecká tvorba, ale i hudební pedagogika by měla být dobrodružstvím. Nebojme se odvážně překročit hranice známého (a rutiny) a ponořit se do kreativního muzicírování, hudební tvorby i přemýšlení o hudbě.

V dalších článcích (v příštím vydání) se budeme věnovat možnostem výuky skladby na ZUŠ. Metody a tipy k výuce budou rozděleny na Hmotný svět (základní suma znalostí), Svět snů (role fantazie v hudební tvorbě), Digitální svět (soužití tvůrce a technologií) a Duchovní svět (hudba jako mezník fyzického a duchovního světa).