Svět snů (role fantazie v hudební tvorbě) - Výuka skladby na ZUŠ - 3. část

Výzkumy z posledních let týkající se repertoáru koncertů klasické hudby dokazují, že tvrdé jádro dramaturgie tvoří hudba zhruba do roku 1930. Sice to již není 99 % jako ve výzkumu symfonického repertoáru orchestrů v ČR z roku 2007, ale stále jasně tato hudba dominuje. Stejně tak v obecném povědomí většina „klasického“ publika zůstává v estetických teoriích 19. století.

Ale pozor, již na přelomu 19. a 20. století se viklal předpoklad, že existují absolutní prvky krásna, které jsou pro všechny libé. Definitivně popřel tuto estetickou teorii Marcel Duchamp, když vzal pisoár, podepsal jej, přinesl do galerie a nazval Fontána. (Doporučuji vaší pozornosti též jeho hudební dada experimenty.) Moderní umění dalších 100 let intenzivně testuje hranice uměleckosti. Mluví se také o antiumění – viz John Cage a sdružení Fluxus.

Stejně jako teorie všeho ve fyzice ani v estetice se v dohledné době nedobereme univerzální teorie krásna, ani si nevymezíme jednoznačné hranice umění. Pedagog skladby se však nesplete, pokud v sobě najde odvahu a otevřenost, posílí svou intuici a bude se snažit vnímat a chápat kontext a tradici. Věřím, že takto své poslání vnímají i kolega a dvě kolegyně, kteří přispěli do tohoto textu příklady neobvyklých metod ze své pedagogické a lektorské praxe. Berte to jako inspiraci k vytvoření vlastních způsobů, jak si s žáky „svobodně povyskočit“ (viz Ferruccio Busoni, 1907).

Zkušená pedagožka skladby Irena Franková vám nabízí svou montážní metodu a také netradiční projekt zaměřený na ladění.

3D partitury

Tato metoda je způsob kompozice pomocí koláže z fragmentů o podobných či odlišných vlastnostech. V našem případě jde o sestavování souvislého obrazu evoluční struktury z větších či menších fragmentů, které jsou spojovány podle potřeby na základě podobnosti nebo kontrastu, tj. něco jako puzzle. Tyto „kostičky“ jsou také určitým specifickým způsobem práce s vlastním hudebním a kompozičním myšlením. Třídíme je a shromažďujeme (v papírové podobě, jako ústřižky), a tím máme i konkrétnější přehled o tom, jak děti skladatelsky myslí.

Tento projekt je inspirován kouzelným světem okarín, jejichž vlastnoruční výroba skýtá nevšední výběr možností, jak naložit s vrtáním dírek. Naše okaríny jsou vyrobeny z PET lahví a dírky jsou vytaveny tavnou pistolí. Zatím se podařilo vyzkoušet jen několik odlišných variant měnících příjemně intervaly v tónové řadě a další, ještě odvážnější, čekají na příležitost. Budeme zkoušet i vlastnoruční výrobu klapkového mechanismu, v této věci jsme zatím u plánů.

Skladatel, sbormistr a pedagog Roman Pallas přišel s textem o „inverzním“ způsobu zápisu hudby a o tvorbě 3D partitur.

Při výuce klasické kompozice se zpravidla pohybujeme od předběžné představy a konceptu směrem k detailům. Nejprve s žákem diskutujeme o celkové podobě a obsahu skladby, poté ho provádíme procesem krystalizace výsledného tvaru, přičemž v každé fázi onoho procesu hraje klíčovou roli grafický záznam – od schémat k detailnímu notovému zápisu.

Výjimku tvoří žáci, kteří nemají dostatečnou průpravu na poli a práce s notovým záznamem pro ně není samozřejmá a přirozená – zde je snaha o průběžné zapisování hudby spíše brzdou tvůrčího procesu. Z praxe znám případ žáka disponujícího mimořádnou hudební invencí a zvukovou představivostí, která dalece přesahuje jeho schopnost všechny nápady pohotově přenést na papír. Pracuje proto obráceným způsobem a za pomoci moderních technologií (sekvencer a vlastní samply) nejprve vytvoří celé dílo v jeho zvukové podobě a teprve poté hledá ideální způsob zápisu. Vzhledem k jeho poměrně progresivnímu hudebnímu myšlení si zřídkakdy vystačí s tradiční notací a často je nucen vyvinout originální podobu grafického záznamu, která následně umožňuje celé dílo realizovat.

Co se týká netradičních způsobů záznamu určitých druhů hudby, za zmínku stojí trojrozměrné partitury – objekty, které v základu využívají standardní notační prvky (osnovy, klíče, noty), ale jsou koncipovány prostorově – interpret čte „partituru“ z různých stran a jednotlivé segmenty hraje v různém pořadí podle určitých pravidel a omezení daných autorem. Jedná se o variaci na grafickou partituru, která však nabízí daleko více možností využití prvku náhody, právě díky možnosti odlišného úhlu pohledu na každý segment. Tento způsob práce najde využití především u tvorby založené na řízené aleatorice, kde se interpret svým tvůrčím přístupem stává spolutvůrcem výsledného tvaru díla.

Skladatelka, pedagožka a organizátorka hudebního dění Markéta Dvořáková vám představí léty prověřený koncept (chystá se již 20. ročník dílny v Hradci nad Moravicí):

Tento koncept byl inspirován britsko-německým projektem Response a rakouským projektem Klangnetze. Od roku 2001 se projekt etabloval v Olomouci na Univerzitě Palackého pod názvem (http://slysetjinak.upol.cz/). Od roku 2018 jsou principy součástí předmětů akreditovaného bakalářského i magisterského programu.

je také každoročně nedílnou součástí Dílny pro nejmladší skladatele v Hradci nad Moravicí (https://www.dilnahradec.cz/).

Projekt klade důraz na tvořivost a týmovou práci, využívá i mimohudebních prvků. Jeho krédem jsou tři K – kreativita, komunikace, koncentrace. Východiskem je hra, která volně vychází z improvizace se zvukem. Účastníci pod vedením lektorů postupně sami vytvářejí za pomocí grafických symbolů či jiných pokynů partitury svých vlastních společných kompozic.

Projekt lze aplikovat na jakoukoli sociální skupinu, není třeba mít hudební znalosti a dovednosti. Výchozí pozice je srovnána do bodu nula, tím jsou možnosti všech účastníků stejné a záleží jen na jejich vlastní tvořivosti. Důraz je kladen na zážitek z tvorby a práci se zvukem, kompoziční principy se stávají pouze prostředkem, nikoli cílem.

Hudba pochopitelně potřebuje vysoce vzdělané profesionální hudebníky. Potřebuje ale i posluchače! A právě pomáhá takové posluchače vytvářet. Ti, kdo projektem prošli, už vždy budou poslouchat jinak než doposud. Se zaujetím, koncentrací a představivostí.