Stres v práci

Stres představuje určité vnitřní napětí, kterým organismus reaguje na vnější i vnitřní podněty. Stres vyvolává přirozenou obrannou reakci organismu, zvláště při nadměrném a dlouhodobém působení specifických podnětů, například při nepříjemném hluku na pracovišti, podobně jako při nadměrné pracovní zátěži. Stres je přirozenou součástí každodenního života, protože každý vnější i vnitřní podnět vyvolává určitou reakci organismu, která je spojena s úsilím o obnovení rovnováhy. Každý člověk svým způsobem potřebuje určitou míru stresu, aby byl schopen dosahovat vytčených cílů, ale musí se naučit zvládat nepříznivé účinky nadbytku i nedostatku stresu, aby dosáhl spokojeného a vyrovnaného života. V této souvislosti se často rozlišuje pozitivní stres, který znamená nutný stimul k určité činnosti, negativní stres, který znamená nežádoucí zátěž a možné problémy.

Člověk je vystaven stresu, když prožívá spojené s pocitem nedostatku času (například během plnění důležitého pracovního úkolu), s určitou blížící se událostí (například před důležitým pracovním jednáním) nebo s tlakem probíhajících událostí (například během změn pracovních podmínek). Nezvládnutí stresu vyvolává pocit únavy i úzkosti. Dlouhodobé působení stresu může vyvolat poruchy zdraví. Zvláště nebezpečný je vleklý stres, například v souvislosti s výkonem náročného povolání, ve spojení s obtížnou životní situací, například problémy v rodině. Míru prožívaného stresu přitom ovlivňuje jak velikost působící zátěže, tak odolnost člověka vůči působící zátěži. je důležité, protože přemíra negativních i pozitivních podnětů dlouhodobě ohrožuje psychické i fyzické zdraví člověka. Zvládání stresu se týká jak schopnosti rozpoznávat a odstraňovat reálné i potenciální příčiny stresu, tak schopnosti přirozeně se vyrovnávat s obtížnými i příznivými situacemi v osobním i pracovním životě.

V práci je člověk vystaven nepříznivému účinku stresu zejména v případě, že z nějakého důvodu nezvládá výkon požadované práce, což může dlouhodobě negativně ovlivnit jeho duševní i tělesné zdraví. V rámci hodnocení požadavků vykonávané práce však musíme odlišit nepříznivé stresové podněty, například nepřiměřenou pracovní zátěž, a náročné pracovní podmínky, například směnné pracovní režimy, které jsou běžnou součástí výkonu určitých prací a předpokládají odpovídající výběr, přípravu i stimulaci pracovníků.

Zvládání stresu je záležitostí. Každý člověk reaguje ve stejných podmínkách jinak. Reakci člověka v určité situaci mohou pozitivně i negativně ovlivnit jeho osobní vlastnosti i životní zkušenosti. spočívá jednak v ovlivňování působících stresových podnětů, jednak v ovlivňování odolnosti vůči působení stresových podnětů. V práci platí, že někdo se daným podmínkám a požadavkům vykonávané práce přizpůsobí snáze a rychleji, jiný musí vynaložit více úsilí a potřebuje více času. V zásadě by však nikdo neměl být vystaven působení nepřiměřené pracovní zátěže. Krátkodobý stres, kdy se pracovník snaží dokončit zadanou práci ve stanoveném termínu, obvykle nepředstavuje závažnější problém, ovšem dlouhodobý stres, kdy pracovník vykonává práci, na kterou prostě nestačí, se stává významným rizikovým faktorem.

Prožívaná úzkost, nadměrná podrážděnost, nízká soustředěnost, zpomalené reakce, poruchy spánku, oslabená imunita a podobně, to vše jsou negativní projevy stresu, které snižují pracovní výkon, narušují pracovní morálku, zvyšují nemocnost, úrazovost nebo fluktuaci pracovníků, což se přirozeně odráží v neefektivním fungování a nepříznivých výsledcích organizace. Specifickým problémem, spojeným s dlouhodobým nepřiměřeným psychickým i fyzickým zatížením člověka, je takzvaný syndrom vyhoření, který se projevuje výrazným poklesem výkonnosti, krajním vyčerpáním a vnitřním odmítnutím jakékoliv další činnosti. Takový stav organismu, který zásadně ovlivňuje pracovní i osobní život člověka, bývá v pracovním procesu výsledkem dlouhodobého nesouladu mezi vnitřními očekáváními a vnějšími požadavky, zejména v profesích spojených s vysokým pracovním nasazením a intenzivním sociálním kontaktem, což nepochybně zahrnuje také práci pedagogických pracovníků.

Uvedeným problémům je možné odpovídající péčí o pracovníky a jejich pracovní podmínky, ve smyslu přiměřené pracovní náplně, příznivého pracovního prostředí nebo přátelských pracovních vztahů.

Z hlediska je nutné usilovat o definování pracovních úkolů, povinností, pravomocí a odpovědností v souladu se schopnostmi a motivací jednotlivých pracovníků. Pracovní náplň určitého pracovníka by měla být přiměřeně komplexní, rozmanitá, významná a autonomní, to znamená, že by měla pracovníkovi umožnit vykonávat ucelenou, smysluplnou a přínosnou práci v rámci odpovídající pravomoci a odpovědnosti s využitím různých postupů, zařízení a schopností. Součástí výkonu práce by měla být také adekvátní zpětná vazba, zejména od nadřízených, stejně jako spolupracovníků, podřízených i jiných zainteresovaných stran. Taková pracovní náplň zlepšuje spokojenost a zvyšuje motivaci, umožňuje dosažení optimálních výsledků a chování pracovníků.

Pokud jde o pracovní prostředí, je nutné zajistit pracovníkům bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí, a to zejména vhodnou organizací pracovní doby, úpravou prostorového a barevného řešení pracoviště, nastavením mikroklimatických podmínek, osvětlení nebo hluku na pracovišti. Příznivé pracovní prostředí pozitivně ovlivňuje zdraví, spokojenost, motivaci, schopnosti, výsledky i chování pracovníků a je předpokladem úspěšného dosahování požadovaného výkonu.

Z pohledu je důležité dosáhnout příznivé úrovně všech formálních i neformálních vztahů na pracovišti. V rámci formálních pracovních vztahů jde zejména o individuální pracovněprávní vztahy mezi organizací a pracovníkem, které musí být v souladu s pracovněprávními předpisy, musí zajistit rovné zacházení s pracovníkem a musí zamezit jakékoliv diskriminaci pracovníka. V rámci neformálních pracovních vztahů jde o všechny společenské vztahy, které vznikají mezi lidmi v organizaci a mimo ni.

Formování formálních i neformálních pracovních vztahů je založeno na dodržování zákonů, lidských práv a zásad slušného lidského chování. Příkladem v tomto směru musí jít hlavně vedoucí pracovníci, kteří musí podporovat žádoucí a přijatelné projevy chování a jednání pracovníků a jakékoliv jiné projevy omezovat.