Potřebují naše školy více pedagogických pracovníků?

To je zjevné zejména ve středním školství, kde na jednoho učitele připadá pouze 10 žáků, zatímco průměr zemí OECD se pohybuje mezi 14 a 15 žáky. V severských zemích, na jejichž vzdělávací systém pohlížíme s obdivem, dosahuje průměr ještě vyšších hodnot (například ve Finsku 18 žáků na učitele v odborném a 15 žáků na učitele ve všeobecném středním školství). To vše zdánlivě protiřečí po léta opakovanému tvrzení, že máme nedostatek učitelů. Jaká je tedy skutečnost?

České regionální školství zaměstnává velmi solidní počet pedagogů (učitelů i dalších pedagogů – neučitelů, jako jsou asistenti, školní psychologové nebo speciální pedagogové). Počet pedagogických pracovníků v posledních letech poměrně rychle roste o přibližně 7 000 pracovních pozic financovaných ze státního rozpočtu ročně. Mezi lety 2018 a 2023 šlo o nárůst o 35 tisíc úvazků na celkových 214 tisíc úvazků. Přitom počet vzdělávaných dětí roste ročně o zhruba 25 tisíc, což odpovídá poměru 3,6 žáka na jednoho nového pedagoga. Takový je důsledek způsobu financování regionálního školství, který byl nastaven dvěma předchozími vládami.

Mechanismus financování učitelských úvazků přes tzv. PHmax mimo jiné motivuje školy k dalšímu dělení a zmenšovaní tříd, ve kterých výuka probíhá. Přitom podle mezinárodních studií i zjištění České školní inspekce pod určitou kritickou minimální hranici velikosti třídy neexistuje přímá souvislost mezi dalším zmenšováním třídních kolektivů a kvalitou výuky. Před tímto efektem překotného bujení úvazků v době zavádění systému někteří odborníci varovali, nebyli ale vyslyšeni. Podobně bylo bez jakékoliv ekonomické regulace nastaveno financování asistentů pedagoga a rozhodnutí pedagogicko-psychologických poraden, zřizovaných kraji či soukromými subjekty, tak mají přímý a nekontrolovaný dopad na rostoucí výdaje státního rozpočtu.

Prostě a jednoduše, v českém regionálním školství velmi rychle narůstá počet úvazků pedagogů placených státem, přitom další nárůst vzhledem k demografii není z hlediska kvality výuky potřeba. Tento nárůst nových pracovních míst je tedy nutné zbrzdit a postupně stabilizovat. Zároveň zdůrazňuji, že naše školství, co do počtu úvazků pedagogických pracovníků, nepotřebuje zeštíhlit. Abychom ale mohli i v době ekonomické stagnace zvyšovat platy, musí přestat nabírat dalších rozměrů. Žádné redukční diety v podobě zeštíhlování, propouštění nebo slučování tříd však rozhodně neplánuji.

Jak je tomu ovšem s oním pověstným „nedostatkem učitelů“? Ten se ve skutečnosti netýká celkového počtu pracovních pozic, nýbrž kvalifikace těch, kteří tato místa obsazují. Část lidí totiž není přiměřeně vzdělána či nemá příslušnou aprobaci. Podle České školní inspekce je situace z hlediska podílu kvalifikovaných učitelů zvlášť nepříznivá zejména v Karlovarském, Ústeckém a Středočeském kraji, podstatně lepší je třeba na Moravě.

To je základní paradox vzdělávací politiky posledních let – regionální školství je mechanismem financování motivováno k nárůstu nových pracovních pozic, na které nemáme dostatek kvalifikovaných učitelů. A k tomu chceme – a to chceme – zvyšovat platy učitelů. Proto říkám, že za dnešní ekonomické situace a stavu veřejných financí je rozumné zastavit růst počtu nových pedagogických úvazků a soustředit se na zvyšování platů při zachování stávající výše přímé pedagogické činnosti. A současně se vrátit k diskusi o kariérním systému, který by odměňování pedagogů neodvozoval jen od počtu odpracovaných let, jež figurují v platových tabulkách. Mezinárodní srovnání i demografický výhled ukazují, že si zastavení personální expanze v regionálním školství můžeme dovolit bez rizika ztráty kvality.