Kriminalita, mládež, výchova, 2. část - Rizikové faktory a agresivita

Příčiny a podmínky páchání trestné činnosti dětmi a mládeží jsou skryty v jejich vývojových zvláštnostech a v mikrostruktuře, ve které žijí a vyrůstají, což je především rodina, dále pak škola, kamarádi, parta a další okruh lidí. Jsou-li vlivy na dítě během vývoje negativní, zasáhnou nejcitlivěji oblast psychiky mladého člověka, tj. motivaci, sebeovládání, citovou a morální složku osobnosti. Připomeňme si znaky rizikového chování:

Náročná životní situace je situace, která je z hlediska jedince pro něj nepřehledná, nejasná, nemůže se v ní vyznat a neorientuje se v ní. Proto je pro něj v danou chvíli neřešitelná nebo nezvládnutelná, připadá si ohrožen.

Mezi nejčastější náročné životní situace patří:

Při opakovaném neúspěchu dochází k narušení sebeúcty, k pocitu nedostatečnosti: „To nezvládnu, na to nemám.“ Jedním z obranných mechanismů, jak zvládat náročné situace, může být agrese.²⁾ Nárůst dětské agresivity je v posledních letech často diskutovanou otázkou, jako jedné z příčin nezákonného jednání dětí a mládeže. Agresivitu lze charakterizovat jako pohotovost k násilnému jednání, záměrné chování, které způsobuje škodu jiné osobě. Lze rozlišit agresi:

V poslední době se psychologové přiklání k tomu, že agrese je naučený způsob chování, protože se to „vyplatí“. Začíná to nápodobou. Násilný partner přímo vyzývá dítě, aby si do toho druhého také koplo, pětiletá holčička je naváděná svým otcem, aby plivala na matku. Většina agresivních partnerů i obětí podobné zážitky nejdříve viděla u svých rodičů, měla despotického otce či matku nebo jejich dětství bylo provázeno vážnými rodinnými konflikty, které končily rozvodem, ponižováním, psychickým násilím... Budoucí pachatelé a pachatelky v dětství totiž viděli, že násilí je často „efektivní způsob“ jednání, který vede k cíli, tedy splnění představ násilníka. Oběť zase doma viděla, že takové jednání je trpně snášeno, je to něco „normálního“ v životě rodiny, s čím je třeba se bez většího odporu smířit. To, co děti musí vidět, slyšet a prožívat, se projevuje dvojím způsobem: vedle poruch chování, závažných psychických a zdravotních problémů, nočních můr a děsů, se objevuje také to, že děti mají tendence chování, které viděly, opakovat.

Typický příklad: „Táta mi říkal, že když se mi něco nelíbí, mám každému dát nejdříve přes hubu. Že je to dobrý způsob, jak někoho rychle přesvědčit. Máma taky vždycky poslechne. Když může táta, proč ne já?“ je zdůvodnění faktu, že desetiletý Petr kopl svoji spolužačku.³⁾ Děti a mladiství svoje jednání často zdůvodňují tím, že to přece dělají, a bez postihu, i jejich rodiče. To potvrzují učitelé a psychologové. V dospívání a dospělosti se zažitá skutečnost projevuje právě v tom, že se opakují násilné vzorce chování ve vlastních partnerských vztazích. Děti v rodinách, kde se vyskytuje domácí násilí, jsou svědky urážek, ponižování, vulgarit, psychického teroru či přímo fyzického násilí ve více než devadesáti procentech případů.⁴⁾ V poslední době lze vypozorovat trend stoupající agrese u dětí, vzhledem ke složitosti současných vztahů ve společnosti je to celkem přirozené. Jsou nastavená pravidla, která však vždy mají svůj líc i rub, a rodiny samy o sobě nechtějí nebo ani nedokážou tato pravidla s dětmi pochopit a jednoznačně nastavit svou rodičovskou autoritu, stanovit si pravidla hry. A pak pochopitelně vznikají problémy. Je to vlastně nesvoboda ze svobody, která řadu mladých lidí dostává do situace, kdy experimentují s tolerancí okolí, s tím, co mohou a nemohou. Tak se stane, že dítě v sobě dusí agresi. Příčin tam může být celá řada. Mohou to být příčiny reálně vztahové, přitom se to vůbec nemusí týkat například školy, ani konkrétní „provokující“ osoby. Také to mohou být virtuální příčiny, třeba nepříjemné zážitky z neklidného spaní. Děti také hrají různé bojové počítačové hry nebo se koukají na násilnické filmy, a pak z toho mají stavy nekontrolovaného neklidu a tíhnutí k vybití se agresí. „Mladí lidé se sklony k excesům v jednání se často straní kolektivu, nebo se třeba nedokážou podívat pedagogovi do očí a uhýbají pohledem. Anebo se naopak dívají velmi přímo, naostro s přepjatým, agresivním výrazem, kterým vlastně tu autoritu přebíjejí.“⁵⁾

Co tedy poradit učitelům? Měli by si dětí co nejvíce zdravě všímat, zapojit i rodiče, pokud se to podaří. Je třeba problém řešit především vymáháním odpovědnosti rodičů. Důležitá jsou také školní a rodinná pravidla, která si vytvoříme všichni společně. Děti pak takovým pravidlům rozumí a chápou jejich důležitost. Domluvit se na podmínkách dodržování pravidel. Osvědčenou metodou vedoucí k sebekázni je sepsání úmluvy o domluvených pravidlech, která bude umístěna na viditelném místě ve třídě, ale i doma v kuchyni či v dětském pokoji. Pokud některé dítě pravidlo poruší, chtějme po něm, aby své chování samo vyhodnotilo, řeklo, které z pravidel porušilo a z jakých důvodů. Tímto vysvětlením zjistí i vychovatel příčinu, což se neděje, pokud dítě jednoduše napomeneme. Důrazem na sebekázeň se snažíme nahrazovat vnější ukázňování dětí (neustále napomínaní, okřikování, upozorňování).⁶⁾

Dítě musí mít pocit bezpečí. Je to jistota, že svět, v němž žije, mu nebude ubližovat a že je pro ně přehledný. Ví, kde co je, co smí a co nesmí.

ZDROJE