Změna

V minulém díle jsme si ukázali, jak otevřeně a bezpečně mluvit v týmech o obavách i nadějích spojených se změnou. Právě sdílené porozumění a týmová práce jsou základem toho, aby změna neproběhla jen „na papíře“, ale promítla se i do výuky. V tomto díle se podíváme, co pro nás jako učitele znamená rozhodnutí školy, kdy přejde na nový ŠVP – a proč bychom to měli vědět co nejdříve.

Pět let, jeden region, spolupráce se šedesátkou škol, desítkami ředitelek a ředitelů, starostek a starostů a stovkami učitelů. To je pilotní projekt nadačního fondu Eduzměna na Kutnohorsku, který svým rozsahem a množstvím investovaných prostředků i odborných kapacit zatím nemá v Česku obdobu. Stačí pět let na proměnu vzdělávání v jednom regionu? Tuto otázku si položil publicista Tomáš Feřtek, který v knize Mapa změny popisuje, jak se Eduzměně dařilo, kde narazila a jak mohou získané zkušenosti ovlivnit české školství jako celek.

V předchozím díle jsme se zaměřili na to, jak vytvořit ve škole prostředí pro otevřené sdílení a facilitovaná setkání týmů nad tématem změny ŠVP. Vedoucí pracovníci dostali doporučení, jak bezpečně rozhýbat diskusi a jak podpořit strukturované hledání nápadů a zkušeností učitelů. Teď nastává chvíle, kdy je potřeba s těmito výstupy dále pracovat. Pro vedení školy začíná fáze, která spojuje rozhodovací kompetenci s respektem k týmovému procesu: Jaké podněty ze školního terénu převést do konkrétních kroků? Co lze plánovat hned a co ještě vyžaduje přípravu? Jak celý proces uchopit tak, aby změna nebyla jednorázová, ale dlouhodobě udržitelná?

V minulém díle jsme se zaměřili na to, jak ve škole otevírat smysluplné profesní rozhovory o změně. Ujasnili jsme si, že sdílení zkušeností a prvních kroků v týmech předmětových komisí nebo metodických sdružení může být silným motorem pro pozitivní posun, a nyní nás čekají konkrétní první kroky.

V minulém dílu jsme se zaměřili na to, jak vytvořit funkční tým pro promýšlení změn školního vzdělávacího programu v souvislosti se změnami RVP. Upozornili jsme na důležitost správného složení a vedení týmu. Nyní se posuneme dál – k tomu, jak tým rozhýbat, jak začít bezpečně sdílet zkušenosti a jak zorganizovat diskusi, která bude směřovat k hledání konkrétních návrhů a prvních úprav.

V úvodní části našeho seriálu (Řízení školy 9/2025) jsme zdůrazňovali, jak je důležité přijmout změnu a připravit si jednotlivé kroky pro její realizaci. V dnešní části se zaměříme na to, jak vytvořit tým řídící změnu a jak změnu v rámci porady oznámit.

V minulém článku jsme s kolegyní nabídly cestu, jak může každý učitel začít u sebe – podívat se na výuku vlastního předmětu prizmatem nového rámcového vzdělávacího programu, porovnat ji s očekávanými výsledky učení a udělat si představu o tom, co už dnes funguje v souladu s novým RVP a kde bude potřeba upravit plánování nebo přístup. Individuální postup je důležitý první krok – ale rozhodně ne krok poslední. Změna, která má mít dopad na školní vzdělávací program a směřování výuky, nevzniká o samotě. Potřebuje rozhovor, výměnu zkušeností, podporu a inspiraci. A právě proto je dalším logickým krokem sdílení a spolupráce v menších týmech.

Kde mohou učitelé najít podporu při rozvíjení digitálních kompetencí žáků, vysvětluje Eva Fanfulová, odborná garantka digitálních kompetencí v projektu podpory škol v této oblasti z Národního pedagogického institutu ČR.

V minulé, úvodní části našeho seriálu jsme zdůrazňovaly, jak je důležité přijmout změnu a připravit si jednotlivé kroky pro její realizaci. V dnešní části se zaměříme na to, jak se do řízení změny aktivně zapojit a nebýt jenom pasivním objektem, ale i aktivním subjektem v celém procesu.

Dotazníkové šetření ČŠI provedené napříč našimi školami u ředitelů, pedagogů i zákonných zástupců přineslo jedno jasné zjištění týkající se změny v soutěžích. A proto je namístě se ptát, jaká změna by to měla být a čeho by se měla týkat.

Rodičů, kteří se zajímají o vizi a strategii školy nebo o inovace ve vzdělávání, je podle ředitele pražské ZŠ Hanspaulka Ondřeje Bárty hodně. Klíčové je s nimi správně komunikovat. A to nejen o velkých systémových změnách, jako je zavádění nového kurikula nebo změna pohledu na hodnocení, ale prakticky o všem. Rozhovor s ním vedla Klára Bezděková, která se v Národním pedagogickém institutu ČR věnuje podpoře vedení škol. S O. Bártou se znají ze vzdělávacích akcí zaměřených na pedagogický leadership, a tak si v rozhovoru tykají.

Fúze, spojení, sloučení. Slova, která evokují Excel, zřizovatele, tabulky. V realitě škol to ale znamená něco jiného: střet identit, příběhů a vztahových map. Slučování škol není primárně organizační akt. Je to hluboká změna, která zasahuje limbický systém každého z nás. Slučování škol je možná to největší, co ředitel za svou kariéru zažije. A přesto to může být krásné. Pokud spojení škol nepovedeme jako administrativní fúzi, ale jako společný vznik nové komunity.

Změna je život… Toto obecné rčení bychom možná mohli opravit na „změna je škola“, protože v letošním školním roce čeká české školství změn opravdu hodně. Tak jsme se rozhodly podělit se s vámi o naše zkušenosti a provést vás během letošního seriálu změnou velmi zásadní, kterou představuje revize školního vzdělávacího programu. I když tuto změnu chystáte až od příštího školního roku, tak věřte, že právě teď je čas začít. A co je důležité – brát změnu jako příležitost!

Změny se na nás valí ze všech stran – novely zákonů, nová pravidla, nová očekávání. Jedna z nich je ale opravdu zásadní: revize Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, podle které se ve školách začne učit nejpozději od 1. září 2027. Ať už se na ni těšíte, nebo vás spíš děsí, jedno je jisté – dotkne se každého učitele. Tento seriál článků vás změnou provede z pohledu učitelské praxe a ukáže, že i velké změny se dají zvládnout, pokud je vezmeme do vlastních rukou. Protože právě učitelé jsou klíčem k tomu, jestli z revize bude jen další povinnost, nebo skutečná příležitost.

České školství prochází zásadní proměnou. Místo memorování znalostí je kladen důrazna rozvoj kompetencí, které mají děti připravit na život v rychle se měnícím světě. Pro úspěch této změny je zásadní, aby ji pochopili i rodiče. „Pokud rodičům nevysvětlíme, co a proč se mění, budou od školy čekat to, co sami zažili. A to už dnes nestačí,“ říká Mgr. Marcela Murgašová, zakladatelka iniciativy Měníme osnovy. V rozhovoru popisuje, jak školám i rodičům pomáhat překonat strach ze změn, proč je partnerský přístup zásadní a co se můžeme naučit od zahraničních škol.

„PBIS není uceleným balíčkem, programem ani předem definovanými osnovami. Je to komplexní rámec pro systematické řešení problémů,“ říká Tim Lewis, ředitel Centra pozitivní podpory PBIS. Spolu se svými kolegy z mezinárodní platformy SMHILE1) navštívil na přelomu dubna a května Prahu. Na konferenci, u kulatého stolu a při dalších setkáních s odbornou veřejností představili poznatky a postupy v oblasti podpory duševního zdraví a bezpečného prostředí ve školách – příklady dobré praxe ze zahraničních výzkumně ověřených přístupů.

Zdi ministerstva školství byly poslední rok svědky mimořádného počinu v oblasti vedení a řízení škol. Od března 2024 do března 2025 se zde scházeli přední představitelé Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Národního pedagogického institutu ČR a České školní inspekce a společně se zkušenými řediteli a zástupci odborníků ve vzdělávání z řad vysokých škol a neziskových organizací se věnovali tvorbě Systému podpory a vedení ředitelů a ředitelek českých škol.

Chceme-li v myšlení provést nějakou změnu, nestačí být pouze změnám dostatečně otevřený. Je potřeba tomuto procesu dobře rozumět. Následující text proto může být užitečný nejen pro ty, kteří chtějí otevřít školu pro společné vzdělávání, ale i těm, kteří mají zájem otevřít sami sebe.

Je logické, že při edukaci dětí je třeba zohledňovat nemalé množství okolností. Zdravotní, psychické, sociální, společenské… Všechny ovlivňují jejich vývoj a rozvoj, přednosti i nedostatky, trvalé problémy i aktuální rozpoložení. Ale také s nimi souvisejí i vhodné edukační přístupy.

Rámcový vzdělávací program byl začleněn do českého vzdělávacího procesu v roce 2005. V roce 2011 přišel stát se státní maturitní zkouškou. V letech 2015/2016 byla začleněna inkluze do vzdělávací soustavy a pojďme to zatím uzavřít státními přijímacími zkouškami, které se poprvé objevily ve školním roce 2016/2017. Od té doby samozřejmě došlo k dalším dílčím revizím, jako jsou malá revize ICT nebo implementace digitálních kompetencí.