David Borovec

V průběhu pracovního života se asi každý z nás v roli zaměstnance ocitne v situaci, kdy nemůže vykonávat svou práci, protože je například nemocný nebo pečuje o své děti apod. Jak je tomu ale v případě, kdy zaměstnanec nemůže vykonávat svou práci z důvodu na straně zaměstnavatele? Má v takovém případě nárok na nějakou kompenzaci?

Vzhledem k tomu, že otázka překážek v práci na straně zaměstnance, resp. nároku na poskytnutí volna a nároku na náhradu mzdy, je v praxi zaměstnavatelů stále diskutovaná, přinášíme níže výčet jiných důležitých osobních překážek v práci na straně zaměstnance upravené nařízením vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci:

Zúčtování odměny DPP Mgr. David Borovec     Je možné uzavřít DPP tak, že odměna bude zúčtovávána měsíčně na základě předložené evidence pracovní doby, ale výplata čisté mzdy bude...

Nadbytečnost je jedním ze zákonem uznaných důvodů, kdy je zaměstnavatel oprávněn rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr buď jednostranně – výpovědí, nebo také dvoustranně – dohodou.

Ustanovení § 48 až 73 zákoníku práce upravují skončení pracovního poměru – regulují zejména situace, kdy má buď zaměstnanec zájem opustit stávající zaměstnání, nebo kdy chce naopak zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem. Pracovní poměr ale může skončit i z jiných příčin, než je rozvázání pracovního poměru výpovědí (jednostranným úkonem zaměstnavatele/zaměstnance).

Dohodu o rozvázání pracovního poměru lze uzavřít pouze za předpokladu, že se obě strany – zaměstnavatel (ředitel školy) i zaměstnanec – dohodnou na ukončení pracovního poměru a dni, ke kterému pracovní poměr skončí.

Jedním z neoddiskutovatelných témat pracovněprávních vztahů je dovolená, která pro zaměstnance představuje dobu odpočinku potřebného po vykonané práci – možná dvojnásob to platí pro školství, kde se dovolená čerpá zejména v létě, kdy je ve školách „prázdninový“ režim. Nicméně i na dovolenou se vztahují určitá pravidla.

Ačkoli se řada pravidel určování dovolené od 1. 1. 2012 v důsledku tzv. věcné novely zákoníku práce změnila, stále zůstal zachován princip dominantního postavení zaměstnavatele, který „standardně“ určuje zaměstnancům termín čerpání dovolené.

Vzhledem k tomu, že rozvrh dovolených není závazný, je ředitel školy (zaměstnavatel) povinen podle § 217 odst. 1 zákoníku práce písemně oznámit zaměstnanci určenou dobu čerpání dovolené alespoň 14 dnů předem, pokud se s ním nedohodne na kratší době pro určení dovolené.

Podle § 213 odst. 3 zákoníku práce činí dovolená pedagogických pracovníků 8 týdnů v kalendářním roce. Jedná se tak o zvláštní výměru, kdy je již přímo ze zákona prodloužena základní výměra (4 týdny) dovolené – deklaruje se tím náročnost a namáhavost práce, kterou pedagogický pracovník vykonává.

Od začátku školního roku už uplynuly dva měsíce a ve školách se kromě výuky žáků musí řešit také řada provozních úkolů, se kterými se budou muset vypořádat nepedagogičtí pracovníci školy. Počet těchto úkolů často vede ředitele škol k úvahám, zda mohou se stávajícími zaměstnanci uzavřít další smlouvy na výkon jiných úkolů, nebo zda musí přijmout nové zaměstnance.

Ustanovení § 164 odst. 1 písm. e) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ukládá řediteli školy povinnost vytvářet podmínky pro další vzdělávání pedagogických pracovníků. V této souvislosti je vhodné doplnit, že tato povinnost je dále rozvedena v zákoně č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pedagogických pracovnících“).

Zvýšením kvalifikace se rozumí změna hodnoty kvalifikace (studiem, školením nebo jinou formou) a též získání nebo rozšíření kvalifikace, a to v souladu s ustanovením § 231 odst. 2 zákoníku práce. V následujícím odstavci je dále proklamována zásada, že zvýšení kvalifikace má být v souladu s potřebou zaměstnavatele. Tedy pouze zaměstnavatel rozhoduje, zda je předpokládané zvýšení kvalifikace zaměstnance v souladu s jeho potřebami a zda mu tedy vytvoří vhodné podmínky.

V současné době neexistuje taxativní výčet forem odborného rozvoje zaměstnanců, nicméně v ustanovení § 227 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), jsou uvedeny jeho stěžejní formy.

Kvalifikační dohoda, jejíž právní úprava je obsažena v ustanoveních § 234 a 235 zákoníku práce, upravuje právní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vznikající v souvislosti se zvyšováním kvalifikace.

Platový výměr je upraven v ustanovení § 136 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Zaměstnavatel je povinen jej v písemné formě vydat zaměstnanci v den jeho nástupu do práce.

Účelem odměňování zaměstnanců je spravedlivě ocenit skutečný výkon zaměstnanců a efektivně stimulovat zaměstnance k vykonávání sjednané práce a dosahování požadovaného výkonu.

Je nezbytné si uvědomit, že se rozlišují nárokové a nenárokové složky platu, na což se v praxi nezřídka zapomíná, příp. se aplikuje nesprávný postup při poskytování té které složky platu.