Ochrana pedagogů

Byly zaznamenány i útoky se zbraní, včetně usmrcení učitele. Zkušenosti s agresivním chováním žáků vedou i k ukončení pedagogické činnosti. Agrese vůči učitelům je považována za specifický druh násilí na pracovišti. Zvýšené riziko se vyskytuje především na školách v sídlištích s vyšší kriminalitou a s velkým počtem žáků, kteří nemají ambice pokračovat v dalším studiu. Rizikovým faktorem je nízká disciplína, provádění kontrol jen formálně či slabý ředitel(ka). Častěji dochází k takovému jednání na školách základních než na středních. Mezi rizikové faktory patří i věk učitele - na základních školách jsou častěji napadáni učitelé mladší, na středních naopak učitelé starší.

Zvyšování agresivity a vulgárního jednání vůči učitelům je v současné době významným zdrojem stresu pedagogů na českých školách. Co považuji za nejpodstatnější, je nezbytnost pečlivě a podrobně zkoumat příčiny tohoto jevu. Je potřeba si uvědomit, že pokud by společnost plně fungovala, tak by se taková situace neměla vůbec vyskytovat, popř. zcela výjimečně.

V poslední době se hodně probírá tzv. syndrom hyperaktivity. Vliv na pozdější násilné chování se často uvádí ve spojení s vlastnostmi, jako je úzkostnost a závislost na odměně. Dítě trpící ADHD však jedná bez ohledu na důsledky, o kterých neuvažuje. Není závislé na odměně, nereaguje na kontext svého jednání, často projevuje lhostejnost k utrpení jiného. To jsou také důvody, proč se může stát ve škole agresorem s mnohem větší pravděpodobností než dítě, které poruchou chování netrpí.

V rozvoji dítěte hraje rozhodující roli jeho socializace. Je to proces, který trvá celý život a při kterém dochází k přebírání vzorů chování, zvyků, postojů a hodnot z bezprostředního okolí. To se týká především rodiny, kamarádů, školy, vlivu médií. Jedná se o aktivní proces, kdy dochází k vzájemné interakci jedince a vnějšího prostředí. Dítě vyžaduje zvláštní ochranu, a to z toho důvodu, že není plně způsobilé chránit své vlastní zájmy. Oproti dospělým jedincům se jedná o zvlášť zranitelný subjekt. Nejvýznamnějším místem, kde vznikají předpoklady k deliktnímu jednání a které je zároveň i místem, kde jim lze nejlépe předcházet, je rodina. V dnešní době dochází ke změnám tradičního pojetí rodiny, dochází k poklesu autority rodičů, učitelů a všeobecně k nárůstu problémového chování. Velký vliv na rodinné vztahy má ekonomická situace rodiny. Lze předpokládat, že v chudé rodině se bude nabalovat frustrace a vyčerpání ze způsobu života v chudobě. Rodiče jsou podrážděnější, a dochází tak mnohem častěji ke konfliktům. Toto se samozřejmě projeví i na dětech. Finanční nedostatky se tak odrážejí v sociální nerovnosti. Problémem je často také násilí uvnitř rodiny, což často vede k neplnění její ochranné funkce. V důsledku uvedených příčin dochází k posttraumatickým poruchám, k odporu proti autoritám. To se může projevit právě agresivním jednáním namířeným proti pedagogům.

Vliv školy lze charakterizovat jako dlouhodobou a systematickou činnost. Zde dochází k sekundární socializaci. Škola plní především vzdělávací funkci, ale částečně nahrazuje úlohu rodiny ve funkci výchovné. Základ tvoří vztah učitele a žáka. Aby tento vztah efektivně fungoval, je pro učitele předpokladem, vedle odbornosti, informovanost o ochraně osobnostních práv.

Lze nějakým smysluplným způsobem reagovat na současnou situaci a omezit násilné jednání vůči pedagogům? Takovou reakcí byl návrh bývalého ministra školství na novelizaci trestního zákoníku s tím, že trestní sazby za trestněprávní jednání by se zvýšily, pokud by se jednalo o napadení pedagoga v souvislosti s jeho pracovní činností. Návrh ale nebyl akceptován ministerstvem spravedlnosti a nebyl předložen k dalšímu projednání.

Další návrhy na změny, o nichž se mluví:

Tento návrh chtějí předložit školští odboráři v souvislosti se smrtí učitele ze Svitav, kterého ubodal nožem učeň. Učitel by měl podle této novinky podobné postavení jako policista či soudní exekutor. Znamenalo by to, že i za vyhrožování učiteli by hrozily dva roky vězení. Podle mého názoru je však nutné brát v úvahu, že by to také znamenalo, že na učitele se budou vztahovat i ustanovení trestního zákoníku o trestných činech úředních osob se všemi důsledky, které z toho vyplývají.

Někteří učitelé by rádi okopírovali úpravu, která se používá například v USA. Jde o dočasné vyloučení ze školy, například na jeden či dva týdny. Trest má apelovat hlavně na rodiče, aby se zamysleli nad výchovou dětí. Záznam o trestu může dětem hodně uškodit při přechodu na střední školu. U nás za současných podmínek asi nelze aplikovat.

Jedním z návrhů je vybavit školy elektronikou, která by dokázala u vchodu odhalit mobily či zbraně - například nůž (kterým zabil učitele učeň ve Svitavách), ale případně i střelné zbraně. Inspirace přichází opět z USA, kde žáci čas od času zaútočí pistolí.

Jak je tedy možné se chránit a jak postupovat v konkrétní situaci? Je potřeba si přiznat, že možnosti jsou značně omezené. Každý učitel musí jednat sám za sebe a podle povahy věci podávat oznámení o přestupku nebo trestní oznámení. Jednalo by se zejména o trestné činy:

Vždy je dobré vědět, jak se člověk může bránit, když mu chce někdo ublížit. Je třeba si uvědomit, že každý může, a také by měl aktivně využít na svou obranu všech možností, které má k dispozici. A jak se bránit při bezprostředním ohrožení nebo napadení? Z hlediska právní úpravy se jedná nejčastěji o případy:

¹⁾ Je-li čin (jinak trestný), kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, pak není činem trestným. Byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, nejedná se o nutnou obranu.

Podstatou nutné obrany je uplatnění práva proti bezpráví. Obránce prosazuje ochranu zákonem chráněných zájmů v nutné obraně tím, že chrání svůj život a zdraví, případně život a zdraví jiného člověka proti fyzickému útoku. Obránce je podle zákona oprávněn nejen k sebeobraně, ale z hlediska občanské solidarity ve stejném rozsahu také k obraně jiného člověka. Obránce s přihlédnutím ke svým osobním poměrům nemá povinnost jiného bránit způsobem, který by ho vystavil stejnému nebo většímu nebezpečí, než hrozí napadenému, vždy je však podle okolností povinen učinit jiná vhodná opatření k jeho ochraně. Například ze skrytu před útočníkem přivolat mobilním telefonem pomoc na bezplatné nonstop tísňové lince 158 (policie). Pokud občan poskytne na výzvu policisty nebo s jeho vědomím policii pomoc, stát odpovídá za škodu, která v důsledku toho občanovi vznikne a kterou si sám nezavinil.

Přiměřenost obrany je nutno posuzovat z hlediska konkrétní situace, v níž se vůči útočníkovi napadený ocitl. Obranu proti útoku přímo hrozícímu nebo trvajícímu nelze tudíž považovat za nepřiměřenou jenom proto, že napadený se útoku nevyhnul útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolil mírnější možnou obranu než obranu, jež nevybočila ještě z mezí přiměřenosti. Právně relevantní není ani skutečnost, že obviněný měl možnost před poškozenými utéci či je měl slovně varovat. Jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu nebo pro jiné východisko (např. přivolání policie, útěk apod.).

Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí; jde o uplatnění práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje zásah orgánů veřejné moci k ochraně zájmů chráněných trestním zákoníkem.

Obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, ani usmrtil-li obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti.

Skutečnost, že obránce jedná v afektu vzteku, nevylučuje splnění podmínek nutné obrany podle trestního zákoníku. Podstatné je totiž to, zda obranné jednání bylo či nebylo ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřené.

Naopak, jde o překročení mezí nutné obrany, jestliže se pachatel zpočátku brání způsobem přiměřeným povaze a nebezpečnosti útoku směřujícímu proti zájmům chráněným trestním zákonem, ale po skončení útoku sám přejde do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem, od něhož již nehrozí nebezpečí. Za následek způsobený v této fázi jednání je pachatel trestně odpovědný a nemůže se dovolávat, že jednal v nutné obraně.

Pro posouzení otázky, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal s útokem. Institut nutné obrany ovšem nelze aplikovat v případě, kdy obě osoby jsou připraveny na sebe vzájemně útočit a dojde mezi nimi k fyzickému napadání. V tomto případě nelze jednu osobu považovat za útočníka a druhou za obránce, a není přitom rozhodující ani skutečnost, kdo s fyzickým napadáním začal.

Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k jistému odvrácení útoku bez rizika pro napadeného, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Je zdůrazněno posuzování nutné obrany z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy jak se mu jevila situace v době hrozícího nebo trvajícího útoku. Podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku bylo smyslem rozšíření mezí nutné obrany, což v praxi znamená zúžení výčtu okolností, které musí brát obránce v úvahu, a tím jeho menší zatížení při rozhodování o způsobu obrany. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Zákon připouští, aby obránce použil i podstatně důraznější prostředek než útočník a také aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat pouze z toho, že napadený útočníka zranil, popř. jej i usmrtil, přičemž sám neutrpěl žádné zranění, pokud tím odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.²⁾

³⁾ Je-li čin (jinak trestný), kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, pak není činem trestným. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozí, povinen je snášet.

Jak vidíte, na rozdíl od nutné obrany se v tomto případě bráníme proti nebezpečí, ne proti útoku. Například můžete rozbít okno u auta, protože do něj praží slunce a uvnitř je zamčené dítě. Normálně nemůžete rozbíjet okna u cizích aut, ale zde se jedná o krajní nouzi. Pokud ovšem šlo odvrátit nebezpečí jinak, nebude se jednat o krajní nouzi. Například pokud majitel auta má na dveřích uvedené telefonní číslo, takže by mu stačilo zavolat, nemusí se jednat o krajní nouzi.

Přestože jsou možnosti ochrany pedagogů z různých, výše zmíněných důvodů omezené, chránit se účinně lze. Předpokladem je ale orientace v možnostech, které jsou dány a akceptovány právním řádem.

ZDROJE: