„Otázka je, co nás spojuje, jak založit komoru, kde se spojí učitelky z mateřinek, mistři z učňáku…, profesor latiny z gymplu…“ „A k tomu byste ještě mohli přidat učitele ze Sudet, z Liberce, z Prahy. Každý má na školství a svou práci (úplně) jiný pohled. A pak také ožehavé téma gymnázií, soukromých škol, Montessori…“ „Různé typy škol mají různé priority. Ředitelé mají jiné priority než učitelé…“ Takto učitelé vystihli podstatná úskalí vzniku učitelské profesní komory v diskusi ze začátku roku 2017. Tehdy totiž nový pokus o založení pedagogické komory začal. Letos v dubnu se v mnohém potvrdilo, že pokus o vytvoření reprezentativní učitelské organizace byl opět neúspěšný.
Na pozadí stávky učitelů v Polsku se totiž ještě prohloubila propast mezi dvěma novými učitelskými organizacemi, které od roku 2017 vznikly – Učitelskou platformou (UP) a spolkem Pedagogická komora (PK).
V Polsku učitelé ohlásili časově neomezenou stávku, do níž jich nakonec vstoupilo přes 70 %. Čeští učitelé se inspirovali protestem slovenských kolegů a na Den učitelů přišla část z nich do škol v černém oblečení. Šlo o dvě oddělené akce – akce PK se jmenovala Den učitelů v černé, akce UP Vidíme to černě.
A zatímco PK v protestech pokračovala, a dokonce pohrozila vyhlášením stávkové pohotovosti i stávky, předsedkyně UP Petra Mazancová v diskusi na Facebooku reagovala: „Aktuálně se školství hýbe dobrým směrem – Strategie 2030, příčetný ministr s vizí… A učitelé mají stávkovat, že se nejedná s Pedagogickou komorou? Promiňte, ale nechápu.“
Po více než dvou letech tady máme dvě vůči sobě vzájemně velmi silně kriticky vyhraněné učitelské skupiny. Ani jedna z nich přitom o sobě nemůže tvrdit, že učitele reprezentuje nebo že má rozhodující vliv. Vedle nich nadále existují všechny organizace a asociace, které tu byly před nimi. Včetně odborů.
S trochou nadsázky by se tedy dalo říci, že zatímco na Slovensku se učitelé v protestu sjednocují a v Polsku téměř jednotně stávkují, v Česku se hádají.
Důvodů, proč to tak je, může být mnoho. Mohou být historické a sociální: tradice stávek v Polsku, horší situace učitelů v Polsku i na Slovensku – ano, i to je možné. Mohou být i zcela subjektivní: možná se prostě nedokážou dohodnout lidé, kteří učitelské spolky vedou. A může to být i výraz skutečnosti, že učitelé se opravdu v principu nemohou sjednotit do jednoho protestujícího šiku. Protože jsou příliš nesourodá skupina. Protože jsou příliš snadno vydíratelní. Protože jsou svým založením spíš nebojovní a vstřícní. Protože věří tomu, že věci by se měly měnit jinak než protesty v ulicích…
Pokud nedojde k nějaké mimořádné krizi, tak budou raději učit než stávkovat nebo jinak protestovat. Nebo se sjednocovat. A v Česku by to asi musela být opravdu velká krize.
Možná je myšlenka vytvoření učitelské profesní komory prostě mylná. Možná vychází ze špatného předpokladu, že učitelé potřebují, aby je reprezentovala jedna silná organizace. Co když ji ale učitelé nechtějí? Co když chtějí „jen“ to, aby je bylo víc slyšet? Aby je politici nepřehlíželi, když připravují reformy a změny? Aby za ně nemluvili „experti“?
V tomto smyslu se paradoxně nový projekt vzniku pedagogické komory svým způsobem povedl. Obě nové organizace slyšet jsou, získaly nezanedbatelný prostor v médiích, není možné je jen tak přehlédnout.
A není na škodu, že jsou tak rozdílné. Spolek Pedagogická komora má ambici být spíš masovou nátlakovou organizací typu odborů. Učitelská platforma chce být především think tankem, poradním sborem, který ovšem na rozdíl od některých „expertů“ koření přímo ve školách, je složený z učících učitelů.
Obě strategie jsou legitimní, obě jsou důležité. Je pochopitelné, že jejich reprezentanti spolu nesouhlasí a veřejně se přou. Mají prostě jiné priority, jsou to jinak nastavené osobnosti.
Obě organizace mohou učitelům prospět. Vítaným bonusem by bylo, kdyby se k sobě chovaly vstřícně a korektně.
A pokud by došlo k nějaké opravdu velké krizi, třeba budou i spolupracovat.