Rodina

Spolupráce školy a rodičů je jedním ze základních pilířů úspěšného vzdělávání. Už od předškolního věku je důležité budovat důvěru a otevřenou komunikaci mezi pedagogy a rodinou. Jaké máte jako učitelé a ředitelé možnosti efektivně spolupracovat s rodiči? A jde to? Je tu pár klíčových oblastí, na které bychom chtěli zaměřit vaši pozornost - a podnítit vaše letní přemýšlení či sebevzdělávání.

Tento Letní speciál se věnuje rodičům. Možná vás ale zatím nenapadlo ptát se, kdo je vlastně rodič a jak by k osobám, které nejsou rodiči, ale jednají za dítě, měla škola přistupovat. Na to se podíváme v tomto článku.

Rodiče z komunitní MŠ a ZŠ Archa úzce spolupracují s vedením školy. Podílejí se na tvorbě rozpočtu a pomáhají s fundraisingem. Ve škole funguje sdružení rodičů, které provozuje mikrobus a pořádá velké komunitní akce. V době covidové krize tu vznikla i jakási „širší rada“ (smíšená skupina vedení školy, zástupců rodičů a pedagogů), která diskutuje důležitá strategická témata z různých úhlů pohledu. Participativní přístup se osvědčil a škola na něm začíná stavět dlouhodobou vizi spolupráce s maminkami a tatínky. Zástupci rodičů v této radě jsou i Petra Macháčková (PM) a Jiří Richter (JR).

Učitelé jsou pro rodiče snadno dostupní odborníci na vzdělání a výchovu dětí. Proto se na ně občas obracejí i s otázkami, které nesouvisejí bezprostředně s edukací a s výsledky jejich dítěte ve škole. Některé se mohou týkat např. sourozeneckých vztahů, jejich co nejvhodnějšího rozvíjení, optimálního školního začlenění pro případ, že existuje možnost volby.

Každý rok v listopadu se po celé České republice rozléhá rytmický zvuk bubnů. Nejde o náhodný hudební happening, ale o systematickou preventivní akci známou jako Bubnovačka. Tato iniciativa, kterou si Centrum LOCIKA přivezlo ze Slovenska v roce 2021, zaznamenala za pouhé čtyři roky v českém prostředí pozoruhodný úspěch. Z původních 16 zapojených škol se rozrostla na působivých 1 200 základních, středních a mateřských škol po celém Česku a více než 150 tisíc účastníků z řad veřejnosti, firem, organizací i institucí. Tento obrovský nárůst svědčí o tom, že Bubnovačka rezonuje se skutečnými potřebami českých vzdělávacích institucí i se společností jako takovou.

JAN MAREŠ Odpověď by měly dát školy, které moje děti absolvovaly. Moje pozice byla jistě, a to si řekněme otevřeně, ovlivněna tím, že jsem byl v pozici ředitele školy,...

Do školy a školního života neodmyslitelně patří kromě učitelů a žáků také rodiče žáků. Právě ti mají hlavní odpovědnost za výchovu a vzdělávání svého dítěte a mohou být pro učitele důležitými partnery. Komunikační trendy ve školním prostředí nastavuje učitel. Je zásadní vyhnout se mocenským nebo manipulativním komunikačním pozicím a žít také s rodiči žáků profesionální vztahy naplněné respektem, důvěrou a nezraňující konstruktivní komunikací. Cílem článku je zdůraznit význam respektující a transparentní komunikace mezi školou a rodiči, která vede k postupnému budování oboustranné důvěry a v konečném důsledku také k partnerské spolupráci.

Každé dítě si zaslouží cítit se ve škole v bezpečí a být viděné, i když jeho rodinné zázemí právě prochází bouřlivým obdobím. Právě toto bouřlivé období bývá často důvodem neúspěchů ve výuce, problémů ve vztazích se spolužáky, plačtivosti, agrese. Rodinné krize, jako jsou rozvody, nemoc či úzkosti rodičů, se často promítají do chování dětí a jejich výkonu ve škole. Učitelé a spolužáci mohou hrát klíčovou roli v tom, jak dítě tímto obdobím projde. A věřte, že tak jako my dospělí často potřebujeme oporu, děti jí potřebují někdy mnohem více, na rozdíl od nás nemohou od problému odejít, vzdálit se, mít nadhled.

Pro vzdělávací část školního působení máme k dispozici všelijaké didaktiky, metodiky i předmětové komise, vychytávky, pomůcky, zamýšlíme se nad tím, jak to udělat, aby se všichni žáci naučili co nejvíc. Vždyť to je přece hlavní poslání školy! Jenže na to, aby se děti ve škole chovaly tak, aby se mohly a chtěly co nejlépe učit, aby snad dokonce byly v pohodě, aby se učitel mohl plně a v přiměřeném klidu věnovat výuce, však máme velmi jednoduché postupy.

Martina Koplová se jako expertka věnuje tématu včasného záchytu ohrožených dětí, mezioborové spolupráci a case managementu v jejich podpoře. Spolutvořila Kartu KID, kterou doporučuje všem, kdo pracují s dětmi.

Článek vznikl na základě rozhovoru s adoptivní maminkou o jejím synovi a jeho reálných zkušenostech ze školního prostředí a byl doplněn expertními názory odborníků Dobré rodiny, organizace věnující se náhradním rodinám po celé ČR.

Pracovníci školních poradenských pracovišť i pedagogové mohou využít podpůrné nástroje, které jsou bezplatně k dispozici v programu Stop násilí1) Diakonie ČCE.

V našem časopise jsme se již věnovali představení preventivních programů, které se neodehrávají klasicky ve školní třídě, ale zaměřují se na práci s rodinou či rodiči. Jedním z těchto programu je ChildTalks+, jenž je zaměřen na podporu dětí, jejichž rodiče žijí s duševním onemocněním (tzv. COPMI). S autorkou metodiky Karin van Doesum jsme si povídali o potřebách těchto dětí a jejich rodičů a o zkušenostech s podporou duševního zdraví v Holandsku.

Když se řekne ohrožené dítě, většina z nás si možná představí dítě z chudé rodiny, které bydlí s rodiči na ubytovně nebo v azylovém domě, rodiče nemají zaměstnání, a možná se dokonce některý z nich potýká se závislostí na alkoholu. Jenže tato představa je mylná, ohrožené dítě totiž může vyrůstat i v rodině inženýrů s velmi dobrým finančním zázemím. Ověřte si, zda poznáte ohrožené dítě ve škole.

Když dítě začne opakovaně vynechávat hodiny klavíru, chodí do hodin výtvarné tvorby často unavené nebo je dlouhodobě patrná změna v jeho chování, nemusí jít jen o běžnou ztrátu motivace. Pedagogové základních uměleckých škol mají díky individuální výuce jedinečnou příležitost zachytit změny v chování žáků, které mohou signalizovat závažnější problémy. Pro včasnou identifikaci ohrožení dítěte a nastavení účinné podpory mohou nyní využít nový metodický nástroj – Kartu KID.

Příběh dvou holčiček z mateřské školy začal nenápadně. První varovné signály zachytila jedna z maminek, která shodou okolností pracovala jako sociální pracovnice a jejíž dcera navštěvovala stejné předškolní zařízení. Zanedbanost oblečení dětí, problémy s hygienou a opakované prosby otce na sociálních sítích o základní vybavení pro děti naznačovaly, že něco není v pořádku. Přestože první pokusy o navázání spolupráce s rodinou selhaly a nabízená pomoc byla odmítána, vytrvalá pozornost pedagogického personálu a mezioborová spolupráce nakonec vedly k odhalení mnohem závažnější situace – násilí páchaného na dětech i jejich matce.

Odhaduje se, že v České republice žije kolem 300 tisíc dětí, které by mohly patřit do kategorie ohrožených dětí. Ve Zprávě o stavu péče o ohrožené děti v ČR v roce 20231) to uvedla Iniciativa 8000důvodů ve spolupráci s MŠMT. Podobné odhady počtu dětí, které zažily fyzické či psychické týrání, sexuální zneužívání nebo zanedbávání, přinesla i Studie negativních zážitků z dětství (ACE) v České republice2) z roku 2017. Odhadované počty prevalence násilí páchaného na dětech však neodpovídají skutečně zjištěným případům uváděným v oficiálních statistikách, podle kterých se nám daří zachytit pouze zlomek ohrožených dětí.

Je logické, že při edukaci dětí je třeba zohledňovat nemalé množství okolností. Zdravotní, psychické, sociální, společenské… Všechny ovlivňují jejich vývoj a rozvoj, přednosti i nedostatky, trvalé problémy i aktuální rozpoložení. Ale také s nimi souvisejí i vhodné edukační přístupy.

Ne všechny děti, které přicházejí do školy, měly to štěstí, že mohly vyrůstat v láskyplném a bezpečném prostředí své milující rodiny. Mezi ty, které ho neměly, patří i žáci vyrůstající v náhradní rodinné péči (NRP), tedy u pěstounů, adoptivních rodičů nebo jiných opatrovníků. Mluvíme o dětech traumatizovaných v blízkých vztazích, dětech s nejistou citovou vazbou a dětech, které zažily nepříznivé dětské zkušenosti (tzv. ACE – Adverse Childhood Experience neboli adverzní dětské zkušenosti, což jsou zkušenosti spojené s nelehkým a někdy také velmi těžkým dětstvím). Bohužel pouhé přemístění těchto dětí do bezpečného prostředí nové rodiny pro jejich uzdravení nestačí, jejich minulost ovlivňuje jejich prožívání i následné projevy.1)

Ztráta blízké osoby představuje jednu z nejtěžších situací, které mohou žáci základních škol zažít. Smrt rodiče, prarodiče, sourozence či jiného blízkého člověka silně zasáhne do života dítěte a může mít významný dopad na jeho školní výkon a sociální vazby.