Děti

Tradiční setkání zřizovatelů v rámci konference Lepší škola se letos bude věnovat myšlence, jak mohou obce i města pomoci snižovat nerovnosti ve vzdělávání – ať už jde o přímou podporu školy, meziobecní spolupráci nebo práci s komunitou. 

Opakovaně se mi vrací otázka, kde se berou všechny nepravosti, kterých se dopouštíme v dospělém životě. S některými drobnými se setkávám v poradenské praxi, jiné, mnohem závažnější můžeme všichni zachytit v životě kolem sebe nebo v médiích (např. opakující se podvody politiků a dalších, závažné násilné trestné činy). Nemyslím si, že právě já dokážu dát vyčerpávající odpověď a návod, nicméně o kousek návrhu řešení se pokusím.

Komunikace – slovo, které nás denně provází. Je základním kamenem mezilidských vztahů. Mluvíme, píšeme, gestikulujeme. Komunikace je jako neviditelná nit, která propojuje lidi, týmy i celé společnosti. Dokáže budovat důvěru, inspirovat, posouvat věci kupředu, ale stejně tak může vyvolat nedorozumění a konflikty. Dá se říci, že komunikace je dovednost, kterou používáme od prvního dne života, a přesto ji nikdy zcela neovládáme. Je to dynamický proces, ve kterém nejde jen o slova, ale také o tón hlasu, gesta, emoce a kontext. Říká se, že nelze nekomunikovat, a skutečně, i mlčení nebo pouhý pohled jsou pro druhého zprávou. V tom právě tkví kouzlo i nástraha komunikace – je všudypřítomná, a přitom ji lze tak snadno zkreslit.

Dětství je krásné a křehké období, podobné zahradě, v níž je zahradník, který čeká, co krásného a jedinečného v ní vzejde. Ráda bych v sérii šesti článků představila fenomén rané péče a vzdělávání v dětských skupinách. Některé mateřské školy již mají k sobě přidruženou dětskou skupinu, jiné mají jeslovou třídu s dětmi do tří let, další mají ve svých třídách dvouleté děti. Pro inspiraci stojí za to podívat se, co se v těchto nově vzniklých institucích odehrává – z pohledu dětí, rodičů i pečujících osob1) .

Je to trochu divný titulek článku, že? Může tomu být jinak? Je spolupráce zřizovatele a školy důležitá, anebo je lepší, pokud zřizovatel pošle škole jen peníze na provoz a zbytek nechá na řediteli? Vždyť přece zřizovatel je amatér, který vzdělávání nerozumí. Zkusím na tyto otázky odpovědět z pohledu zřizovatele z menšího, téměř desetitisícového města s jednou základní školou o tisíci žácích, s třemi mateřskými školami a jednou základní uměleckou školou.

Dnes jsme si mnohem méně jistí než před padesáti šedesáti roky tím, jakou roli hraje v našem životě tradičně zjišťovaná inteligence a jaký má vztah ke školní a zejména k životní výkonnosti, tedy především k pracovnímu uplatnění. Sice už ani v té době neplatila těsná vazba mezi předpoklady a výkony, jako tomu bylo ještě o něco dřív, ale vztah mezi úrovní inteligence a školními i pracovními výsledky byl stále vnímán jako v zásadě lineární. V poradenských nálezech k volbě povolání z té doby jsme se mj. mohli dočíst, že klient nemá dostatečné intelektové předpoklady pro studium na příslušné střední škole, protože jeho IQ se pouze blíží horní hranici průměru, nebo je dokonce ještě trošku nižší. Zkrátka inteligence a její odraz v testech byly velmi ceněny.

Může zákon změnit, jak vychováváme naše děti? Sám o sobě ne. Ale může nám pomoci jasně pojmenovat postoj a hodnoty společnosti, a to že násilí do výchovy nepatří. Centrum LOCIKA a Iniciativa Dětství bez násilí dlouhodobě usilují o to, aby Česká republika uznala nepřijatelnost tělesných trestů a právo dětí na bezpečné dětství. Nyní se tato změna stala skutečností. Novela občanského zákoníku byla schválena a od 1. ledna 2026 vstoupí v účinnost. Co to znamená pro školy, pro rodiče a pro děti? A jak se můžeme jako odborníci zapojit do vytváření bezpečnějšího a respektujícího prostředí pro všechny?

Do školství vstoupil jako jeden z nejmladších učitelů, o několik let později se stal jedním z nejmladších ředitelů. Jan Voda, dnes ředitel základní školy FOSTRA Elementary, v rozhovoru s mimořádnou otevřeností mluví o tom, co se za téměř třicet let v praxi naučil – o naléhavosti učitelského poslání, nutnosti dobře „prožít“ každou hodinu i o tom, že největším úkolem školy je děti chránit, inspirovat a připravit je na svět. Mluví ale i o pochybách, o krizích, o tom, co by dnes řekl svému mladšímu já. Celým rozhovorem prostupuje hluboké přesvědčení, že učitelství je služba a především viditelná láska k dětem, která Jana Vodu provází po celou jeho profesní dráhu. Právě takové osobnosti dnes školství potřebuje.

Více pohybu pro děti. Lepší dopravní situace před školou. Učitelé výzvu hodnotí kladně. 93 % loňských účastníků se plánuje zapojit i letos. A doporučují to i ostatním školám. Součástí výzvy je soutěž o třídu, která nejvíce chodí.

V současné době jsme svědky poklesu fyzické aktivity a zhoršení duševního zdraví u dětí a mládeže (a nejen u nich). Podpořme společnými silami pohybové aktivity, které nejen zlepší fyzickou kondici, ale také přinesou radost a posílí morální hodnoty.

Když se řekne ohrožené dítě, většina z nás si možná představí dítě z chudé rodiny, které bydlí s rodiči na ubytovně nebo v azylovém domě, rodiče nemají zaměstnání, a možná se dokonce některý z nich potýká se závislostí na alkoholu. Jenže tato představa je mylná, ohrožené dítě totiž může vyrůstat i v rodině inženýrů s velmi dobrým finančním zázemím. Ověřte si, zda poznáte ohrožené dítě ve škole.

Děti se smějí rády a hodně. Leckdy se smějí tak, že se až zalykají. Výjimečně už ani dál nemohou a neustávající smích je natolik vyčerpá, že přejde v rozmrzelost, či dokonce pláč. Občas ani dobře netušíme, čemu se vlastně smějí, nebo nám dospělým situace k smíchu ani moc nepřijde. Když děti nějaký humor pochopí nebo jim něco připadá hodně legrační, mají tendenci opakovat to donekonečna. Dokonce i někým odsuzované šimrání a lechtání samy žádají opakovat, protože jim je příjemné. Pochopitelně pouze když jde o blízkého člověka, ke kterému mají důvěru a který jim lechtání nevnucuje silou. Jejich „ještě, ještě“ známe snad všichni.

Odhaduje se, že v České republice žije kolem 300 tisíc dětí, které by mohly patřit do kategorie ohrožených dětí. Ve Zprávě o stavu péče o ohrožené děti v ČR v roce 20231) to uvedla Iniciativa 8000důvodů ve spolupráci s MŠMT. Podobné odhady počtu dětí, které zažily fyzické či psychické týrání, sexuální zneužívání nebo zanedbávání, přinesla i Studie negativních zážitků z dětství (ACE) v České republice2) z roku 2017. Odhadované počty prevalence násilí páchaného na dětech však neodpovídají skutečně zjištěným případům uváděným v oficiálních statistikách, podle kterých se nám daří zachytit pouze zlomek ohrožených dětí.

Už podruhé se uskutečnil Týden pro wellbeing ve škole. Jedná se o kampaň, jejímž cílem je spojit síly všech, kdo staví na tom, že wellbeing je nutnou podmínkou pro kvalitní učení.

Dítě jako centrum vzdělávacího procesu – jak to jde v zahraničí a je tomu tak i u nás? Čím se můžeme nechat inspirovat?

My na jedné straně alespoň verbálně uznáváme obrovské individuální rozdíly mezi dětmi, nemůžeme totiž jinak, protože je vidíme a zažíváme na vlastní kůži. Na straně druhé ve škole všem vnucujeme hromadnou výuku a prakticky stejné kurikulum rozdělené po postupných ročnících i jednotné hodnocení jejich výkonnosti. Máme na to jednu univerzální stupnici a libujeme si, jak je to přehledné a všichni tomu rozumějí. Děti, rodiče i učitelé. I úřady.

19. listopadu se díky iniciativě organizace Locika rozezněly mnohé školy, školky, firmy, instituce i veřejné prostory zvuky bubnování. Také u nás ve škole jsme se rádi do této iniciativy zapojili. Protože to chápeme jako vyjádření souhlasu s hodnotami, které jsou nám blízké, protože šlo o téma, o kterém chceme s našimi žáky hovořit, ale také proto, že celá akce byla Locikou tak skvěle připravená, že veškeré naše aktivity spjaté s Bubnovačkou nenarušily běžný chod výuky, jen ho modifikovaly.

Raný věk dítěte, tedy období do 7 let, je klíčové pro jeho budoucí vzdělávání, rozvoj a úspěšný život. Na tuto zásadní fázi lidského života upozornila mezinárodní konference pořádaná v listopadu 2024 v Praze organizací Places to Grow ve spolupráci s Platformou pro včasnou péči a dalšími partnery. Akce, zaštítěná první dámou Evou Pavlovou, spojila odborníky a zástupce z České republiky i zahraničí.

Dospívání je klíčovým obdobím, během kterého se utváří identita jedince, jeho emoční regulace, vztahy a celkové pojetí sebe sama (Erikson, 1968). V tomto období hrají sociální interakce zásadní roli v procesu formování identity a moderní technologie, především internet a sociální sítě, poskytují zcela nové prostředí, ve kterém tyto interakce probíhají. Obsah, se kterým se adolescenti v online prostoru setkávají, může mít velký vliv na jejich psychiku a prožívání, a proto je nezbytné věnovat tomuto aspektu zvýšenou pozornost.

Zdravé děti jsou a byly i dříve živé, aktivní, někdy až nadměrně aktivní. Občas mluví nahlas, nezřídka ovšem přímo povykují, výskají, křičí, piští, dokonce hulákají. A ještě u toho poskakují, lítají sem a tam jako neřízené střely. A nejednají tak jako my pouze proto, že máme zlost, jsme naštvaní a rozčilení, nebo když vyhrajeme milion, ale většinou z obyčejné radosti ze života, z dobrého pocitu, že žijí, že jsou spokojené. A jindy naopak proto, že něco nevyšlo podle jejich přání. Podobné způsoby chování bychom měli u dětí připouštět – nechovají tak schválně, aby nás naštvaly. Jen dávají najevo svým způsobem tolik žádoucí a v životě potřebné emoce.