Děti

Odhaduje se, že v České republice žije kolem 300 tisíc dětí, které by mohly patřit do kategorie ohrožených dětí. Ve Zprávě o stavu péče o ohrožené děti v ČR v roce 20231) to uvedla Iniciativa 8000důvodů ve spolupráci s MŠMT. Podobné odhady počtu dětí, které zažily fyzické či psychické týrání, sexuální zneužívání nebo zanedbávání, přinesla i Studie negativních zážitků z dětství (ACE) v České republice2) z roku 2017. Odhadované počty prevalence násilí páchaného na dětech však neodpovídají skutečně zjištěným případům uváděným v oficiálních statistikách, podle kterých se nám daří zachytit pouze zlomek ohrožených dětí.

Děti se smějí rády a hodně. Leckdy se smějí tak, že se až zalykají. Výjimečně už ani dál nemohou a neustávající smích je natolik vyčerpá, že přejde v rozmrzelost, či dokonce pláč. Občas ani dobře netušíme, čemu se vlastně smějí, nebo nám dospělým situace k smíchu ani moc nepřijde. Když děti nějaký humor pochopí nebo jim něco připadá hodně legrační, mají tendenci opakovat to donekonečna. Dokonce i někým odsuzované šimrání a lechtání samy žádají opakovat, protože jim je příjemné. Pochopitelně pouze když jde o blízkého člověka, ke kterému mají důvěru a který jim lechtání nevnucuje silou. Jejich „ještě, ještě“ známe snad všichni.

Už podruhé se uskutečnil Týden pro wellbeing ve škole. Jedná se o kampaň, jejímž cílem je spojit síly všech, kdo staví na tom, že wellbeing je nutnou podmínkou pro kvalitní učení.

Raný věk dítěte, tedy období do 7 let, je klíčové pro jeho budoucí vzdělávání, rozvoj a úspěšný život. Na tuto zásadní fázi lidského života upozornila mezinárodní konference pořádaná v listopadu 2024 v Praze organizací Places to Grow ve spolupráci s Platformou pro včasnou péči a dalšími partnery. Akce, zaštítěná první dámou Evou Pavlovou, spojila odborníky a zástupce z České republiky i zahraničí.

Dítě jako centrum vzdělávacího procesu – jak to jde v zahraničí a je tomu tak i u nás? Čím se můžeme nechat inspirovat?

My na jedné straně alespoň verbálně uznáváme obrovské individuální rozdíly mezi dětmi, nemůžeme totiž jinak, protože je vidíme a zažíváme na vlastní kůži. Na straně druhé ve škole všem vnucujeme hromadnou výuku a prakticky stejné kurikulum rozdělené po postupných ročnících i jednotné hodnocení jejich výkonnosti. Máme na to jednu univerzální stupnici a libujeme si, jak je to přehledné a všichni tomu rozumějí. Děti, rodiče i učitelé. I úřady.

19. listopadu se díky iniciativě organizace Locika rozezněly mnohé školy, školky, firmy, instituce i veřejné prostory zvuky bubnování. Také u nás ve škole jsme se rádi do této iniciativy zapojili. Protože to chápeme jako vyjádření souhlasu s hodnotami, které jsou nám blízké, protože šlo o téma, o kterém chceme s našimi žáky hovořit, ale také proto, že celá akce byla Locikou tak skvěle připravená, že veškeré naše aktivity spjaté s Bubnovačkou nenarušily běžný chod výuky, jen ho modifikovaly.

Dospívání je klíčovým obdobím, během kterého se utváří identita jedince, jeho emoční regulace, vztahy a celkové pojetí sebe sama (Erikson, 1968). V tomto období hrají sociální interakce zásadní roli v procesu formování identity a moderní technologie, především internet a sociální sítě, poskytují zcela nové prostředí, ve kterém tyto interakce probíhají. Obsah, se kterým se adolescenti v online prostoru setkávají, může mít velký vliv na jejich psychiku a prožívání, a proto je nezbytné věnovat tomuto aspektu zvýšenou pozornost.

Zdravé děti jsou a byly i dříve živé, aktivní, někdy až nadměrně aktivní. Občas mluví nahlas, nezřídka ovšem přímo povykují, výskají, křičí, piští, dokonce hulákají. A ještě u toho poskakují, lítají sem a tam jako neřízené střely. A nejednají tak jako my pouze proto, že máme zlost, jsme naštvaní a rozčilení, nebo když vyhrajeme milion, ale většinou z obyčejné radosti ze života, z dobrého pocitu, že žijí, že jsou spokojené. A jindy naopak proto, že něco nevyšlo podle jejich přání. Podobné způsoby chování bychom měli u dětí připouštět – nechovají tak schválně, aby nás naštvaly. Jen dávají najevo svým způsobem tolik žádoucí a v životě potřebné emoce.

Vzhledem k rostoucím počtům různých typů onemocnění a zdravotních problémů českých dětí vyvstává otázka, kdo a jakým způsobem je má ošetřovat během pobytu ve škole, v družině nebo na školním výletě. Nadto vzhledem k inkluzi je i v běžných základních školách stále více dětí s postiženími nebo chronickými nemocemi. Opakovaně se objevují nejasné otázky ohledně odpovědnosti a povinností na jedné straně rodiny dítěte, na straně druhé pedagogů a škol.

Musíme připustit, že dnešní děti jsou v mnoha ohledech vyspělejší, než byly dřívější generace. O spoustě záležitostí mají hojné informace a podle své individuální vyspělosti s nimi pracují. I dospělí se s nimi baví o věcech, které dříve byly určeny až mnohem starším a o kterých děti ani neměly vědět, a už vůbec k nim vyslovovat názor. V dnešním výrazně liberálnějším výchovném přístupu oproti dřívějším generacím se děti snaží prosadit vlastní přání, požadavky, představy. A my jim k tomu vytváříme i větší prostor.

Odpovědnost za škodu obecně je upravena hned v několika zákonech. Mezi ty základní patří občanský zákoník1) , zákoník práce2) a trestní zákoník3) a ve vztahu ke školám samozřejmě také školský zákon4).

Tematická zpráva ČŠI

Dnem 1. 1. 2024 nabyla účinnosti novely, která mění vyhlášku č. 74/2005 Sb., o zájmovém vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. Touto novelou došlo k rozšíření možného osvobození od úplaty nebo snížení úplaty za školní družinu nebo školní klub o rodiny pobírající přídavek na dítě. O osvobození bude možné žádat od začátku školního roku 2024/25, tzn. od 1. 9. 2024, pokud zákonný zástupce prokáže řediteli školského zařízení, že pobírá přídavky na dítě. Tuto skutečnost prokáže zákonný zástupce "Oznámením o přiznání dávky státní sociální podpory - přídavek na dítě".

Případy řešení násilí v blízkých vztazích na půdě školy nejsou bohužel výjimkou. Ze statistik vyplývá, že průměrně 2 až 3 žáci ve školní třídě zažívají násilí v blízkých vztazích. Jak má škola v případě podezření na týrání dítěte rodiči či blízkými příbuznými spolupracovat s policií? Jaké kroky mohou pracovníci školy od policie očekávat po nahlášení svého podezření? A jak probíhá podání vysvětlení žáka na půdě školy? Hostem podcastu Centra LOCIKA byl plukovník Luděk Cuták, který odpovídal na nejčastější otázky pedagogických pracovníků ohledně řešení případů násilí v blízkých vztazích ze strany policie.

Často pláče, straní se kolektivu, je mu nepříjemný hluk a má své specifické potřeby. Mnoho lidí tyto děti nazývá mamánky, ale nemusí to tak být. Můžou být dětmi tzv. vysoce citlivými.

Také vás už zvedá ze židle neustálé kritizování učitelů a vzdělávacího systému? Zdá se, že v posledních letech všichni vědí nejlíp, jak se mají děti učit a jak to má ve školách vypadat. Tedy – všichni, kdo ve školách nepracují.

Jsme poněkud alergičtí na práva dětí. Málokdy opomeneme podotknout, že dnešní děti mají práv hodně, dost dobře se většinu z nich snaží uplatnit a využít, ale s naplňováním povinností mají značné potíže. Přesto bych si dovolil zavést a propagovat ještě jedno další právo dětí, které bychom měli zajistit a naplnit v podstatné míře my blízcí dospělí. Samotné děti jeho uskutečnění tentokrát určitě vymáhat nebudou, protože o něm nevědí, a i kdyby, tak by stejně netušily, jak je pro jejich život důležité. Samy si navíc naplnění této potřeby skutečně zařídit nedokážou.

Možná někteří z vás zaregistrovali na konci loňského roku zprávu vyjadřující se k otázkám v šetření Mapa školy. Do projektu, který sleduje klima na českých školách, se zapojilo téměř 30 tisíc žáků základních škol a přes 21 tisíc rodičů. Nejen o zajímavých výsledcích jsme si v následujícím rozhovoru povídali s Annou Tzurnou, vedoucí projektu Scio – Mapa školy.

Některé děti kolem vstupu do prvního ročníku základní školy vždycky vyslovovaly špatně. A nikdy jich nebylo úplně málo. Zčásti jde o záležitost individuálního vývoje, a tedy i odlišného tempa zrání, takže při osvojování řeči a jazyka v dětské populaci jsou přirozeně značné rozdíly. Podstatný díl problému však jde jednoznačně na vrub prostředí, tedy především rodiny.