Skotská inspirace. 1. díl: Dítě jako centrum vzdělávacího procesu

S kolegy z organizace Partnerství pro vzdělávání 2030+ jsem navštívila školy v Nizozemí, Estonsku, Finsku a Skotsku. Všude mají společné to, že v centru vzdělávacího procesu je DÍTĚ. V Nizozemí mají dokonce heslo „See the child“, ve Skotsku mluví hodně o laskavém přístupu a o tom, že jsem nejdříve člověk a až poté učitel a žák. I u nás už začíná prosakovat filozofie, že by učitelé měli učit děti, ne svůj předmět. Prosakuje však velmi individuálně. Bylo by potřeba, aby touto myšlenkou žil celý systém. Čímž myslím opravdu všechny aktéry vzdělávacího procesu. Tedy i rodiče. Aby se přestali ptát: „Co jsi dostal za známku?“ a začali se zajímat: „Jak ses dnes měl, co jsi zažil?“ Tudy, dle mého názoru, vede cestička.

Změnit nastavení mysli celé společnosti bude těžké a dlouhé a zřejmě to potrvá celou generaci, nicméně my, učitelé a zejména rodiče, můžeme začít už dnes sami u sebe.

Jedno z nejdůležitějších slov, které si odnáším ze studijní cesty do Skotska, je SYSTÉM. Ten hodně souvisí právě s tím, jak tam mají nastavenu místní školskou správu (jako jedno z oddělení ) a jakým způsobem tyto podporují školy v dané oblasti. Vše je jednotné a vychází z národní koncepce, kterou žije celá společnost. Systém podpory škol je opravdu dobře promyšlený a přitom jednoduchý a snadno proveditelný, měřitelný a vymahatelný. U nás panuje velká roztříštěnost a každá škola si jede podle svého. Mnoho škol u nás se snaží a je opravdu dobrých, ale jednotný systém a podpora na úrovni obcí s rozšířenou působností (a ideálně navázaných na místní akční skupiny) by byla opravdu žádoucí. Skotský systém je navíc velmi dobře propojen i se sociální oblastí. Místní správy tedy řeší nejen podporu škol ve své oblasti (co se vzdělávání a jeho kvality týče), ale též další aspekty, které jsou spojeny například s docházkou dětí do školy. Když tedy například dítě nemůže navštěvovat školu v docházkové vzdálenosti, místní správa řeší i to, jakým způsobem se dítě do vzdálenější školy dostane (zajistí na vlastní náklady minibus, případně taxi). U nás mnohdy děti vyžadující speciální školu navštěvují pro ně nevyhovující školu základní jen z toho důvodu, že zákonní zástupci nechtějí podstupovat pro dítě náročný proces dojíždění, a tedy raději dále volí školu ve spádové oblasti.

Dalším důležitým faktorem je to, že odborníci působící ve všech oblastech, které školství spravují, hodnotí a posouvají vpřed, jsou původním povoláním učitelé a ředitelé škol. V České republice, kde je zřizovatelem škol obec, je systém správy škol nejen velmi roztříštěný, ale navíc do vzdělávacího procesu mnohdy zasahují a mluví volení zastupitelé, kteří do celého procesu vnášejí politiku a jejichž původní povolání většinou vůbec nesouvisí se školstvím. Je tedy otázkou, do jaké míry vzdělávání a vzdělávací politice rozumějí.

Inspiraci pro náš vzdělávací systém tedy vnímám v tom, že by školy v jedné oblasti, dejme tomu na úrovni obce s rozšířenou působností, řídila instituce, která by kromě veškeré další agendy měla pod sebou právě i odbor školství, v němž by však byli pouze odborníci, kteří by se do svých pozic propracovali na základě kariérního řádu. Nejdříve by si tedy prošli dráhou učitelskou, poté ředitelskou a pak by teprve nastoupili do jakékoliv organizace zasahující do vzdělávacího systému a vzdělávací politiky. Vše by muselo být rovněž nastaveno motivačně, tedy finanční ohodnocení těchto pracovníků by muselo být vyšší než pedagogických zaměstnanců školy. Mimochodem ve Skotsku platí i to, že ředitel menší školy má nižší plat než ředitel větší školy, a přejít z řízení menší školy do řízení větší školy je tedy považováno za kariérní postup.

Inspirativní systémová opatření na podporu wellbeingu žáků vidím v zavedení hodin socio-emočního učení pro žáky a studenty všech stupňů škol (MŠ, ZŠ, SŠ, VŠ) a dále v personálním posílení školních poradenských pracovišť. Jejich vymezení a jsou v našem legislativním rámci velmi dobře popsány, co však pokulhává a sneslo by velkou míru zlepšení, je zavedení a finanční a personální zajištění opravdu ve všech školách. Chybějí sociální pedagogové a školní psychologové a u pozic, které již na školách jsou (výchovní poradci a metodici prevence), je velmi tristně nastaven povolený odpočet hodin (u metodiků prevence dokonce zatím vůbec žádný odpočet hodin neexistuje). Tito odborníci se pak nemohou plně věnovat duševnímu zdraví žáků, studentů a zaměstnanců škol, přestože to jsou odborníci mnohdy velmi kvalitní, kompetentní a ve školách přítomní. Kvůli své povinnosti přímé vyučovací činnosti tak mnohdy nemohou své služby poskytovat v dostatečné míře.

S tím souvisí i wellbeing pedagogů (a ostatních zaměstnanců školy). Kompetentní a plně funkční školní poradenská pracoviště, jejichž odborní pracovníci by se mohli plně věnovat podpoře žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (a sem řadím nejen děti se specifickými poruchami učení, ale též žáky nadané, žáky s poruchami chování a žáky v těžké životní/rodinné situaci), by značně ulevila celému učitelskému sboru, pokud by byl systém nastaven stejně jako ve Skotsku. Tedy že učitel by byl ten, kdo by po konzultaci se školním poradenským pracovištěm vznesl nárok na vedení školy, že potřebuje pro daného žáka dodatečnou podporu (ve Skotsku tomu říkají ). Ředitel by poté mohl žádat rovnou místní školskou správu o dodatečné finanční prostředky na zajištění těchto potřeb. Odpadla by nutnost zdlouhavého procesu (který je dán především přetížením školských poradenských zařízení – PPP/SPC) a zaměstnanci školských poradenských zařízení (tedy speciální pedagogové a psychologové) by mohli působit přímo ve školách, kde by byl jejich přínos jistě rychleji uplatnitelný.

Ve Skotsku totiž pro nárok na další finanční a personální podporu není potřeba diagnóza. Když má žák například obtíže ve čtení, nezkoumá se, co je příčinou. Respektive učitel to zkoumá a snaží se přijít na to, jakou formu podpory žákovi poskytnout. Není však potřeba stanovovat diagnózu, finanční prostředky jdou od místní školské správy přímo do dané školy pouze na základě stanovení těchto obtíží, tedy posouzení míry a způsobu dodatečné potřeby pro dané dítě.