Chybí nám inkluzivní kultura?

Začněme Belgií po roce 1994, kdy bylo zveřejněno Prohlášení ze Salamancy. V té době nebyla Belgie inkluzi příliš nakloněná. Od 80. let jsme ve školství hovořili o integraci. V praxi to znamenalo, že jsme měli běžné a speciální školy. Některé děti ze speciálních škol mohly občas přejít i do běžných škol a získaly zde náležitou podporu, což se ale nikdy nedělo ve třídě, vždy šlo o aktivitu mimo hlavní výuku. Toto bylo chápáno jako integrace ve vzdělávání. Kolem roku 2000 se začalo více hovořit o inkluzivním vzdělávání, protože už bylo jasné, že integrace není pro všechny žáky, obzvlášť ne pro ty s intelektovými nebo kognitivními deficity. Proběhlo cosi jako experiment, kdy se 100 dětí inkludovalo ve školách. A pak došlo k ratifikaci Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a pod jejím vlivem začal v roce 2015 platit v Belgii zákon o inkluzivním vzdělávání.

Náš vzdělávací systém není příliš proinkluzivní, protože jsme měli rozvinutý a zabezpečený systém speciálního vzdělávání. Všichni byli přesvědčení, že dobře funguje, a změna přišla až díky Úmluvě OSN. V současné době mají rodiče možnost volby, zda své děti nechají zapsat do spádové základní školy, nebo do speciální základní školy. Po více než pěti letech od změny legislativy stále vidíme, že speciální školy velmi prosperují.

Za uplynulé roky do školství nastoupilo 3 600 pedagogů, kteří mají zabezpečit podporu inkluzivního vzdělávání. Přesto statistiky ukazují, že více dětí se speciálními vzdělávacími potřebami navštěvuje speciální školy. Myslím, že jde o nastavení mysli, které lze pozorovat v našem vzdělávacím systému. Chybí nám inkluzivní kultura. Dříve bylo dokladem kvalitního školství, že se podařilo co nejrychleji identifikovat žáky s výukovými obtížemi a odeslat je na vyšetření, potažmo je přemístit do jiného systému vzdělávání. V současnosti je dokladem kvalitního vzdělávání co nejrychleji identifikovat žáky s výukovými obtížemi a jejich trable řešit přímo ve škole. Taková změna v uvažování je hodně obtížná. Mimoto vzhledem k legislativě nemáme jistotu, že žáci mají garantovanou stejnou kvalitu vzdělávání v běžných i speciálních školách. Takže rodiče se obávají, že když svého potomka zapíšou do základní školy v hlavním vzdělávacím proudu, ztratí nárok na různé formy podpory.

Jinými slovy: v Belgii nebyla v minulosti vůle k inkluzivními vzdělávání. Zmiňovaná Úmluva OSN nás k němu pobídla, ale pořád je chápáno jako problém, ač máme vybudovaný systém podpůrných opatření i pedagogů, kteří mohou podporu žákům zajišťovat. Přemýšlení o inkluzi se v Belgii příliš nezměnilo. Takže jsme v jakési přechodové fázi – jeden krok dopředu, dva zpátky, dva dopředu a tak podobně. Bohužel ani naši politici netvrdí, že inkluzivní vzdělávání je nejlepší volba.

Je pozoruhodné, jak velké rozdíly můžeme pozorovat. V některých zemích je velmi silná proinkluzivní politika, ale ne vždy se odráží v praxi. Na druhou stranu v jiných zemích jsou politické názory liknavé, ale praxe ve školách je velmi inkluzivní. Samozřejmě optimum je, když jsou politické postoje i praxe ve školství vybalancované. Ale vím, že když školy v inkluzi věří, dokážou ji realizovat i v méně příznivých podmínkách. Takže je otázka, jak moc potřebujeme politická rozhodnutí, abychom mohli budovat inkluzivní vzdělávání pro konkrétní žáky. Když se pedagog chce vzdělávat a chce hledat podporu pro žáky, tak je to možné. Samozřejmě nejde pak o systémovou záležitost, pro tu potřebujeme politická rozhodnutí.

Jiný aspekt inkluze v různých evropských zemích spočívá v odlišném tempu zavádění inkluzivního vzdělávání, což bezprostředně souvisí s historií. V některých zemích se nikdy příliš neinvestovalo do speciálního školství. Pro ně je pak mnohem jednodušší přijmout koncept inkluzivního vzdělávání. Na druhou stranu v zemích, v nichž bylo speciální školství rozvinuté a mělo svůj vlastní rozpočet, probíhá inkluze mnohem zdlouhavěji.

Jinou důležitou proměnnou je hustota osídlení různých evropských zemí. Když se podíváme do Norska a dalších zemí s malou hustotou obyvatelstva na čtvereční kilometr, je jasné, že zřizování speciálních škol bylo komplikované. Takže se pedagogové, zřizovatelé škol i místní komunita museli vždy mnohem více snažit organizovat školství inkluzivně. Na druhou stranu s hustotou osídlení v Belgii je snadnější vybudovat mnoho speciálních škol, po nichž bude poptávka.

Stojí také za pozornost, že země obecně pokládané za chudší, jako jsou Itálie, Španělsko nebo Portugalsko, se chovají zpravidla mnohem inkluzivněji. Naopak bohaté země jako Belgie více investují do speciálního školství a segregace jedinců s nějakými obtížemi – mnohdy to pokládají za důkaz prosperity. Výjimkou je samozřejmě Skandinávie, což je dáno tím, že se rozhodli chovat se jinak k lidem s postižením bezprostředně po druhé světové válce. Například úplně přestali stavět instituce pro tyto jedince, nesegregovali je. Naopak v Belgii jsme podporovali speciální školství i další instituce pro jedince se speciálními potřebami, aby měli veškerou podporu (tj. vzdělávání, lékaře, terapii, práci, bydlení) na jednom místě. Prostě jsme měli peníze, abychom do takových institucí investovali.

Nese název (kombinace slov „excluse“ a „excuse“, tedy ‚vyloučení‘ a ‚výmluva‘ – pozn. redakce), který jsem vymyslel už před patnácti lety. Tématu se věnuji více než dvacet pět let a vždy mě udivovalo, kolik výmluv mají lidé pro to, aby nepodpořili inkluzi a aby naopak hájili myšlenku segregace. Jde o fráze „ano, ale…“: „ano, inkluze zní dobře, ale nemám vzdělání na práci se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami“; „ano, ale co si budou myslet další rodiče?“; „ano, ale kvalita vzdělávání pak klesne“; „ano, ale takovému dítěti hrozí šikana“; „ano, ale my pro ně přeci máme specializované instituce, tak proč bychom to měli dělat?“. Za uplynulých dvacet pět let jsem posbíral sáhodlouhý seznam takovýchto „ano, ale…“ frází.

Bylo by dobré, kdybychom se více zamysleli nad tím, jak komunikovat inkluzivněji, ale většina těchto frází vlastně jen omlouvá exkluzi. Namísto toho, aby vedly k hledání řešení, které by bylo inkluzivní. Proto je označuji jako výmluvy pro exkluzi.

Podtitul knihy je . Tím nemyslím jen jedince, kteří jsou exkludovaní, ale také ostatní společnost, protože když některé lidi běžně nepotkáváme, nepřemýšlíme o nich. Takže naše prostředí pro ně ani nepřizpůsobujeme, nemáme pocit, že by mělo být dostupné pro všechny. Nabýváme názoru, že lidé s různými specifickými potřebami mohou fungovat pouze v jim určeném prostoru. Je to začarovaný kruh, protože jejich prostředí jsou pro ně uzpůsobená, zatímco prostředí většinové společnosti je pro ně zcela nedostupné. Proto si jedinci se specifickými potřebami daná prostředí volí, ač tam žijí v segregaci. A tak ve většinové společnosti nevyrůstají děti s různými speciálními potřebami, neznáme je a oni neznají nás. Nevíme, co dokážou, nevidíme, jak se vyvíjejí, jak se učí, jak probíhají jejich interakce, stávají se neviditelnými. Neumíme spolu navzájem komunikovat, nevíme, jak se k sobě chovat, když se náhodou potkáme. Máme tendenci hovořit s rodiči nebo asistenty lidí se speciálními potřebami, nikoliv přímo s nimi.

V Belgii jsme padesát let investovali do rozvoje speciálního školství, což také znamená, že padesát let absolventi pedagogických fakult, kteří nastoupili do běžných škol, neměli adekvátní vzdělání ani žádnou zkušenost s výukou žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Odmítají je, cítí se v nepohodě, když je mají učit, bojí se jich. Vytvořili jsme tak ohromnou propast mezi většinovou společností a pedagogy, kteří v ní působí, a speciálním školství a žáky či studenty se speciálními vzdělávacími potřebami.

V úvodu knihy vysvětluji, jak jsme se do této situace dostali. Historicky naše společnost vždy kladla důraz na exkluzi. Ti, kteří měli politickou moc, nikdy nepředpokládali, že lidé, kteří mají nějaké oslabení, nebo děti s různými deficity by měli být plně začlenění do společnosti. Křesťanství mělo značný vliv na to, jak se společnost dívá na lidi s různými deficity, s psychickými obtížemi apod. Po mnoho staletí byly takové projevy pokládány za důkaz hříchu, jehož se jedinec dopustil.

Je třeba vzít v potaz také politický a ekonomický vývoj společnosti. Například ve středověku se lidem, kteří se dopustili nějakého prohřešku, znetvořovala těla, takže neviděli, neměli končetiny apod. Pak se z nich stávali žebráci, kteří byli vyháněni za hranice města. Mnozí z těchto lidí byli uvězněni, pracovali pro bohaté skupiny obyvatelstva, které na nich ještě více vydělávaly a bohatly. Trest a vyhnání se staly dalším symbolem různých handicapů, které tak byly pokládány za stigma, za znak nehodných, kterých se společnost musí zbavit. A tento úhel pohledu můžeme dodnes mezi lidmi vnímat.

A do třetice – a toto je zřejmě nejvlivnější příčina současné situace – medicinský model, podle nějž je nutné stanovit diagnózu, která nám řekne, co můžeme od jedince očekávat. Pořád se setkáváme se silnou potřebou znát diagnózy a dokonce vymýšlet další. A k čemu to vede? Dítě, kterému přidělíme diagnózu, se tím nijak nezmění, ale stanovení diagnózy tvoří filtr mezi dítětem a jeho okolím. Učitelé i další dospělí pak mají problém vidět skutečné dítě, které je za diagnózou skryté, a tak se objevují sebenaplňující i sebezničující proroctví, protože chování dítěte je vysvětlováno jeho diagnózou. Stane se z ní sociální konstrukt a nedílná součást všech interakcí s dítětem, což vede k přidělování „nálepek“, jež stigmatizují.

Pak je tu ale ještě další aspekt, který bezprostředně souvisí se školami. Ty jsou totiž motorem inkluzivní společnosti. Anebo systematicky napomáhají budovat exkluzivní společnost, a to zejména tehdy, když dopustí, aby žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, jejichž vývoj je ohrožený, předčasně opouštěli vzdělávací systém. Čím dříve jsou ze systému vyloučeni, tím více se zhoršuje jejich životní situace. V našem speciálním školství (tj. v Belgii) je cca 50 % dětí, jejichž vývoj je ohrožený nebo pocházejí ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí. Namísto toho, abychom jim pomáhali se z chudoby a složitého zázemí vymanit, vylučujeme je ze vzdělávání a vracíme je do prostředí, v němž jsou ohrožené. Pokládám to za systémovou chybu, která má přímý dopad na postavení lidí se speciálními potřebami ve společnosti. Stávají se neviditelnými, nemluví se o nich, média se o ně nezajímají. Jako by neexistovali. Někdy se potkáme s lidmi, kteří z těchto podmínek unikli. Většinou díky silné podpůrné síti rodičů i dalších lidí v jejich okolí, kteří se rozhodli pro inkluzivní životní postoj. Ale některým se tak ze života stal boj. V Belgii často říkáme že inkluze není volba, ale náhoda. Prostě náhodou narazíte na lidi (učitele, sousedy, příbuzné), kteří v inkluzi věří, a tak vám umožní žít ve většinové společnosti. Když na takové lidi nenarazíte, zůstáváte žít v segregaci.

Zabývám se také vlivem tzv. sebe-exkluze, kdy lidé s handicapy věří, že nemohou žít ve většinové společnosti. Většinová společnost pak začne tvrdit, že tito lidé nechtějí být inkludováni, tak proč bychom o to měli usilovat.

Svou knihou jsem chtěl poukázat na naléhavost celé situace, jíž čelíme už desítky let, A postupujeme po tak malých krůčcích, že vlastně pořád stojíme na místě.

Chtěl jsem vysvětlit, proč inkluze v Belgii tak stagnuje. K mé velké radosti už probíhá čtvrtý dotisk knihy, takže zřejmě nastal vhodný čas pro diskusi i pochybnosti o smysluplnosti segregace. Mnoho rodičů dětí se speciálními potřebami i jedinců s disabilitami na knihu pozitivně reaguje. Nacházejí v ní pochopení pro svůj život i svou situaci. Chtěl jsem napsat knihu o inkluzi ne specificky ve školství, ale o inkluzi obecně, která ale vlastně neexistuje. Vždy se o ní mluví především v kontextu vzdělávacího systému. Chtěl jsem podpořit ty, kteří se inkluzí zabývají, a také jim nabídnout argumenty pro ony výmluvy, aby je brali jako spouštěč další diskuse, jako nástroj pro hledání řešení.

Společnost samu. Žijeme v rychlé době, asi nikdy nebylo zrychlování tak masivní. A čím více se mění společnost, tím více přichází nových výzev, tím více mohou být lidé ohrožení a mohou ze systému vypadnout. Lidé s disabilitami i lidé s nízkým socioekonomickým statusem se mohou stát prvními oběťmi takového vývoje. Mimoto výsledkem rychlého vývoje se ve společnosti objevují další a další ohrožení jedinci.

Při takové zrychlování lidem navíc vadí, když nevidí okamžitý efekt změn a okamžitý zisk, což platí pro inkluzi, ale také třeba pro udržitelný rozvoj. Společnost nechce to, z čeho nemůže okamžitě ekonomicky profitovat. V případě obou zmíněných témat ale efekt investic neuvidíme zítra. Potřebují čas.

Objevuje se mnoho oblastí spjatých s inkluzí, které jsou společností opomíjené nebo dezinterpretované. Hovořím o nich ve své knize, která se mimochodem zrovna překládá do angličtiny, pak bude dostupná online.

Na Univerzitě v Antverpách, kde působím, podporujeme výzkumné projekty i doktorandy, kteří se v Bolívii věnují tématu inkluze, resp. exkluze. Jde o multidisciplinární výzkumy, které se zaměřují na místní komunity a měly by být také realizovány lidmi z dané země. Vedu mezinárodní projekt, který se zabývá inkluzí i exkluzí dětí a mladých lidí v místních komunitách. Sledujeme, co mladé lidi vede k odchodu z jejich komunit, co by se mělo změnit, aby měli chuť zůstat a podílet se na vývoji a změnách společnosti, v níž vyrostli. Kromě výzkumných povinností jsem také přednášel o inkluzi a exkluzi na několika univerzitách v Bolívii, s nimiž Belgie spolupracuje.

Navštívil jsem Bolívii už podruhé a ještě mě čeká řada cest v následujících pěti letech, po které bude projet trvat. Je nesmírně zajímavé si uvědomit, že kontext inkluze, resp. exkluze je v Bolívii diametrálně odlišný od západní Evropy. Například to, že mladí lidé opouštějí své komunity a odcházejí do velkých měst, nenapomáhá inkluzi, ale naopak ji komplikuje. Také nemají speciální školství, ale to neznamená, že jejich vzdělávání je inkluzivní. Uvědomuji si vliv různých náboženství a jejich pojetí disabilit nebo jejich pohled na malé děti. Některá z těchto společenství jsou velmi patriarchální. Objevuje se tedy mnoho témat, o kterých musíme přemýšlet z perspektivy inkluze i exkluze.

Mé aktivity se nyní hodně soustředí na mezinárodní projekt v Bolívii, kde se chceme zaměřit hlavně na mladé lidi a jedince s disabilitami.

Vedle toho se chystáme s kolegy intenzivněji zaměřit na problematiku poskytování podpůrných opatření. Jde o právo dané v Belgii zákonem, ale přesto se denně setkáváme s případy, kdy je školy odmítají poskytovat. S výzkumným týmem, s nímž se tomuto věnuji, chceme detailněji prozkoumat důvody, proč učitelé odmítají podpůrná opatření poskytovat. Dopouštějí se tím diskriminace, což je protizákonné, ale zpravidla to ani nevědí – stejně jako rodiče a žáci. Přitom právě podpůrná opatření jsou jedním z nástrojů, jak je možné posilovat inkluzivní prostředí.

Další mé projekty jsou pak například spojené s inkluzí při sportovních a volnočasových aktivitách. A jedna z největších výzev v této oblasti je inkluze na pracovišti. Je hezké, že usilujeme o inkluzivní vzdělávání, ale co bude potom? Máme inkluzivní pracovní prostředí?

To je rozhodně mnoho témat, která jsou nejen pro Belgii. Přeji hodně energie do dalších projektů a děkuji za rozhovor pro náš časopis