Pro sedmý rozhovor o vzdělávací politice jsme si vybrali prof. PhDr. Arnošta Veselého, Ph.D., který je proděkanem pro vědu a výzkum na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a uznávaným expertem na vzdělávací politiku v ČR. Ve své výzkumné činnosti se vedle tématu vzdělávací politiky zabývá analýzou a tvorbou veřejné politiky a výzkumem veřejné správy. Od roku 2018 je vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) na Univerzitě Karlově. V roce 2019 se stal předsedou externí expertní skupiny pro přípravu Hlavních směrů Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Mezi jeho významné publikace patří „Vybrané problémy vzdělávací politiky“, „Teorie a nástroje vzdělávací politiky“, „Vzdělávací politika České republiky v globálním kontextu“ nebo „Analýza a tvorba veřejných politik: přístupy, metody a praxe“. V roce 2023 převzal Arnošt Veselý medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost.
Vzdělávací politika má umět vyvažovat názory a potřeby různých aktérů
Vydáno:
23 minut čtení
Vzdělávací politika má umět vyvažovat názory a potřeby různých aktérů
Mgr.
Silvie
Pýchová
Ph.D.
ředitelka Partnerství pro vzdělávání 2030+
Co si máme představit pod pojmem „vzdělávací politika“, když se podle ní jmenuje i vládní strategie pro oblast vzdělávání do roku 2030?
Pro mne existuje vzdělávací politika s velkým „P“ a s malým „p“. Ta s velkým „P“ zahrnuje strategie, dlouhodobé záměry, zákony, vyhlášky atd. – tedy to, co stát formálně stanovuje, co by se ve vzdělávání mělo dít. Ale pak je tu politika s malým „p“ – a to je ta každodenní realita: co se skutečně děje ve školách a ve třídách. A to bývá často něco úplně jiného než to, co je napsáno v dokumentech. Každý si tu „velkou“ politiku může vykládat a aplikovat trochu jinak. Český systém je silně decentralizovaný, ale nějaká míra autonomie existuje ve všech zemích, i v těch, které jsou hodně centralizované. Učitelé a ředitelé mají vždycky velký vliv na to, jak (a jestli vůbec) se ta oficiální politika promítne do praxe. V tomhle se vzdělávací politika hodně liší třeba od dopravní politiky, kde je prostor pro vlastní rozhodování mnohem menší. Ve školství ale na lidech „v terénu“ záleží opravdu hodně, bez nich se žádná strategie nenaplní.
Proč tedy potřebujeme tu vzdělávací politiku s velkým P, když praxe se nakonec takto odlišuje?
Ta velká politika má svůj smysl – nastavuje hranice, cíle, vizi, kam by se měl systém ubírat. A i když se realita ve školách může lišit, tak se samozřejmě promítá do praxe prostřednictvím vyhlášek, směrnic, zákonů a dalších nástrojů. Ty mají často výrazný dopad na každodenní fungování škol. Někdy ale ten dopad vypadá jinak, než jak bylo původně zamýšleno.
Zároveň však platí, že samotná „velká“ politika nestačí. Setkávám se často s představou, ať už politiků, nebo úředníků, že když se schválí zákon, máme hotovo. Jenže pro mne je to teprve začátek. Vždycky se snažím představit si, kdo to bude realizovat – konkrétní lidi. Učitele, ředitele, žáky, rodiče. Když jsem se začal věnovat vzdělávací politice, překvapilo mě, jak neosobní debaty o vzdělávací politice bývají. Často se to zvrhne do technic