Právo na přístup ke školnímu stravování

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2011, č.j. 2 Aps 3/2010-112, www.nssoud.cz

Následující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) by nemělo uniknout pozornosti čtenářů hned ze dvou důvodů. Uvedený soud se totiž v daném rozhodnutí vyslovuje jednak k otázce

V popisované věci se matka jednoho ze žáků základní školy (dále jen „ZŠ“) domáhala před správními soudy (resp. jejího zřizovatele), který spatřovala v tom, že

V nabídce školní jídelny byly každodenně tři druhy obědů, ovšem žádný nevyhovoval veganským standardům.Matka žáka požadovala, aby byl jejímu synovi připravován veganský oběd, tomuto požadavku však nebylo vyhověno z provozních i ekonomických důvodů. Následně byla uzavřena alespoň dohoda, že matka přichystá každý den jídlo, předá je ráno školní jídelně, která v poledne jídlo upraví a podá žákovi. Takové řešení je však dle žalobkyně (matky) diskriminační.

NSS v rámci odůvodnění popisovaného rozhodnutí nejprve konstatoval, že školní stravování není součástí veřejného subjektivního práva na vzdělání(v daném případě na ZŠ) dle čl. 33 Listiny základních práv a svobod, nýbrž ve smyslu § 122 odst. 2 školského zákona.

Na ně vzniká právní nárok všem vypočteným osobám. Jde-li v dané věci tedy o žáka ZŠ, pak má podle NSS veřejné subjektivní právo na to, aby mu bylo poskytnuto školní stravování jakožto forma hmotného zabezpečení, jak plyne z citovaného § 122 odst. 2 školského zákona. Školní stravování pak musí zároveň odpovídat podle popisovaného odůvodnění jistým standardům, a to jak z hlediska bezpečnosti, ochrany zdraví a z hlediska výživových norem dle věkových skupin na straně jedné, tak na straně druhé také z rozpětí finančních limitů na nákup potravin.

V tomto ohledu je tedy podle NSS otevřen prostor pro státní kontrolu v dané oblasti (zda jsou dodrženy nároky zákonem kladené na stravování) i pro veřejnosprávní rozhodování (v němž se může posuzovat např. to, zda je žadatel nositelem práva na přístup ke školnímu stravování, či to, zda jeho žádost o zabezpečení školního stravování odpovídá zákonem stanoveným mezím, které jsou dále konkretizovány v prováděcích předpisech). Ten dle § 164 odst. 1 písm. a) školského zákona rozhoduje ve všech záležitostech týkajících se poskytování vzdělávání a školských služeb, pokud zákon nestanoví jinak.

Z toho vyplývá, že a rozhodnutí o něm, výslovně školským zákonem předpokládané, je rozhodnutím ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. NSS ovšem v návaznosti na to dodal, že není samozřejmě nutné vydávat rozhodnutí o každém konkrétním žákovi, kterému je strava poskytována, či dokonce o každém konkrétním vydaném obědě. Zařazení do stravování je faktickým úkonem, na nějž navazuje vydávání stravy, a tedy není potřeba v takovém případě rozhodnutí vydávat.Rozhodnutí je třeba vydat až v situaci, kdy je nezbytné autoritativně určit, zda tu právo je či není, jako tomu bylo v daném případě.

V návaznosti na uvedené závěry ovšem NSS konstatuje, že z uvedeného ovšem ještě Z § 122 odst. 4 školského zákona vyplývá, že se školní stravování zajišťuje přednostně v zařízeních školního stravování podle tohoto zákona. v případě právnických osob, které jsou zřízeny státem nebo registrovanými církvemi či náboženskými společnostmi, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, s předchozím souhlasem ministerstva.

V tomto ustanovení jsou uvedené výživové normy konkretizovány vyhláškou vydanou dle § 121 odst. 2 školského zákona, podle něhož stanoví Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví prováděcím právním předpisem podrobnější podmínky organizace školního stravování, provozu zařízení školního stravování a rozsahu poskytovaných služeb, dále výživové normy podle věkových skupin strávníků a rozpětí finančních normativů na nákup potravin. Školským zákonem předvídané pojmy výživové normy a finanční limity jsou blíže rozvedeny v přílohách vyhlášky č. 107/2005 Sb., o školním stravování.

Žák ZŠ tedy podle daného rozhodnutí NSS Další konkretizace uvedeného práva plyne právě z výživových norem a finančních limitů. Zatímco finanční limity určují úplatu za školní stravování, výživové normy konkretizují požadavky na složení oběda z hlediska průměrné měsíční spotřeby vybraných druhů potravin na strávníka.Příloha 1 rozlišuje mezi „standardní“ výživou a laktoovovegetariánskou. Se stravou veganskou, která je požadována v popisovaném případě, však uvedená vyhláška, jež konkretizuje školský zákon, nepočítá. Z toho tedy vyplývá, že

NSS se pak v závěrečné části odůvodnění svého rozhodnutí zabýval i otázkou, zda jeho uvedené závěry jsou v souladu s Ústavou České republiky, resp. Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání se totiž netýká pouze náboženského přesvědčení, ale i světonázoru, nahlížení na svět či přesvědčení jako takového, pokud splňují určité podmínky.

NSS však s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva v tomto ohledu připomněl, že víra či přesvědčení „něco stojí“, přičemž není na veřejné moci, aby takové náklady nesla sama. V obdobných případech citované soudy shledaly jako plně dostačující, pokud je např. vězňům umožněno, aby si zajistili náhradní formu stravování (např. dovozem jídla do věznice zvenčí). V dané věci pak bylo podle soudu