Dokumenty - strana 499

Jsme příspěvkovou organizací zřízenou státem, která vykonává činnost základní školy pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami a činnost speciálně pedagogického centra. K pedagogickým pracovníkům speciálně pedagogického centra patří i speciální pedagog – logoped. Chceme se speciálním pedagogem – logopedem uzavřít pracovní smlouvu na úvazek 1,00 (40 hodin týdně). Jaký má být týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti speciálního pedagoga? Je nutné tento rozsah sjednat ve smlouvě? Za jakých podmínek je možné týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti měnit? Za jakých podmínek by speciální pedagog konal „přespočetné“ hodiny nebo přesčasovou práci?

Pracuji jako učitelka ZŠ a MŠ speciální (pro žáky s poruchami autistického spektra). Paní ředitelka nám nařídila přijít 18. 5. do práce – s tím, že budeme našim žákům (těm, jejichž rodiče budou mít zájem) poskytovat sociální služby (protože speciální školy by podle posledních informací už do prázdnin otevřít neměly - pozn. red. dotaz byl pokládán v době před rozhodnutím otevřít speciální školy). Ředitelka naší MŠ a ZŠ má ve své gesci jak školu, tak vedlejší denní stacionář, poskytující právě sociální služby. Je možné převést nás, pedagogy, na tuto práci (která spadá ne pod MŠMT, ale pod MPSV, platí tam tedy jiná pravidla než při práci pedagoga)?

Všichni víme, že změnit zažitý postup nebo dokument může být fuška. Než se věci dají do pohybu, trvá to, ale jak se říká, trpělivost přináší růže. Proto jsme z naší pověřenecké praxe vybrali případ, kde trpělivost byla zapotřebí, začali jsme ho řešit na začátku školního roku 2018/2019 a uspokojivě ukončili v lednu 2020.

Listina základních práv a svobod v článku 32 zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých. Ochrana je poskytována napříč právním řádem od předpisů soukromoprávních po předpisy veřejnoprávní. Aby z dítěte vyrostl kvalitní člověk, je potřeba pozitivně na něj a ovlivňovat jeho jednání a chování a poskytnout mu tak dostatek kladných vzorů pro jeho život. V následujícím textu bych se rád věnoval právní úpravě, důsledkům a některým aspektům trestněprávního postihu jednání narušujícího ochranu dětí a mladistvých, kterou jim zaručují trestní předpisy.

Teorie i výzkumné poznatky, ze kterých vychází praxe poznávání a nápravy specifických poruch učení v oblasti čtení, se v průběhu desetiletí výrazně proměnily – přitom my máme pocit, že jde pořád o totéž. Je pravda, že v projevech se dnešní dyslektici výrazněji neliší od dyslektiků před 30 nebo 50 roky. Zůstávají však stejné výklady, na jejichž základě pak koncipujme nejvhodnější intervence a třeba i modifikujeme vzdělávací politiku? Nepřinášejí nové pohledy na vývoj a učení dítěte podněty i pro tuto specifickou oblast?

Prevence problémů je důležitá a totéž se týká i jejich včasného záchytu. Platí to jak pro zdravotní, tak pro vzdělávací a výchovné problémy. Jestliže je např. dítě výrazně deprivované, nemůže navázat trvalejší citové vztahy s důležitými dospělými, je svědkem, nebo dokonce objektem domácího násilí, zažívá toxický stres, kvůli kterému se v nejranějších obdobích života nerozvíjí jeho mozek ani psychika vhodným směrem, takže osobnostní, edukační, sociální a později i ekonomické následky jsou často fatální. My pak tuto nepříznivou situaci v nejranějších stadiích vývoje dítěte podceňujeme a máme za to, že lze vše i v pozdějších obdobích napravit pouhým mávnutím proutku, tedy prostým působením pobytu v základní škole. To však neodpovídá pozorovaným skutečnostem, takže dopady nepříznivého působení v raných stadiích jsou až nevratné.

Když se řekne speciální vzdělávací potřeby, většině se vybaví nejspíše žáci a studenti, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni, při studiu se potýkají s menšími či většími potížemi, a proto potřebují zvláštní péči pedagogů. Málokoho však napadne, že specifické vzdělávací přístupy potřebují i děti s mimořádným nadáním, aby mohly svůj talent plně rozvinout. Zvýšit povědomí o této problematice se snaží i Krajský úřad v Plzni, který se podpoře mimořádně nadaných žáků věnuje dlouhodobě. Své aktivity ale neomezuje jen na Česko. Naposledy se jeho pracovníci vydali s podporou programu Vzdělávání Fondů EHP načerpat inspiraci až do norského regionu Hordaland1).

Podobně jako se v posledních měsících výrazně proměnila práce učitelů, změnou pracovní náplně si prošli i školní psychologové a psycholožky. Jednou z nich je i Jana Blažke, která se stala hostem květnové epizody podcastové série Hovory z kabinetu.

V této chvíli se ruší mimořádná opatření reagující na šíření nemoci, která nás do značné míry uzavřela v izolaci. Více se otvírají také školy a školská zařízení. Stále však existuje pravděpodobnost, že budou nějaká opatření znovu zavedena, a neumíme s jistotou předpovědět, natož slíbit, jak bude vypadat příští školní rok. Domníváme se však, že i bez této jistoty je nyní čas přemýšlet a s rozmyslem konat ve prospěch budoucnosti.

Po měsících koronavirové krize se postupně opět začínají otevírat základní a střední školy. Náhlý přechod všech škol na distanční vzdělávání ukázal na rozdíly mezi jednotlivými školami i mezi přístupem jednotlivých učitelů v rámci samotných škol. Během těchto prvních dvou měsíců proběhlo hned několik šetření, která se zaměřila na to, do jaké míry sociální zázemí rodiny na jedné straně a schopnost učitelů přejít na online výuku a být v komunikaci se žáky na druhé straně ovlivňuje riziko prohloubení vzdělávacích nerovností.

Riziko rozvoje syndromu vyhoření ve spojitosti s učitelským povoláním je v posledních několika letech velmi často diskutovaným tématem. Nároky na výkon učitelské profese jsou značné a každá změna ve společnosti přináší nová témata i pro školy a jejich pracovníky. V uplynulých čtyřech letech se v odborných i laických kruzích téma syndromu vyhoření a přetíženosti pedagogických pracovníků skloňuje zejména v souvislosti se společným (inkluzivním) vzděláváním a v nedávné době zejména v souvislosti se zcela nečekanou situací – zavřením škol z důvodu zabránění šíření nového koronaviru (období mimořádných opatření) a přechodem na distanční způsob vzdělávání prakticky „ze dne na den“. Syndrom vyhoření u pedagogických pracovníků je téma oblíbené v poslední době též i v pedagogicko-psychologických výzkumech.

Děti spolu: kreslené příběhy pro rozvoj sociálních dovedností Mgr. MgA. Magdalena Bořkovcová ilustrátorka literatury pro děti a školní speciální pedagožka Pracujete se žáky mladšího školního věku s problémovým chováním?...

Kariérové poradenství na každý pád Mgr. Silvie Pýchová výkonná ředitelka SKAV a koordinátorka iniciativy Úspěch pro každého žáka O kariérovém poradenství už můžete číst v tomto časopise delší dobu....

Výchovné poradenství potřetí PhDr. Václav Mertin dětský psycholog, katedra psychologie FF UK Vše nasvědčuje tomu, že některé školní problémy i většina školských na nějakou dobu ustoupily do pozadí, protože...

Na konci ledna letošního roku jsme s projektem Eduzměna vstoupili na Kutnohorsko a zahájili tu pětiletou pilotáž regionální podpory vzdělávání. Protože podobný projekt, založený na principu kolektivního dopadu a zaměřený na podporu vzdělávání, běží už od roku 2012 v německém Porúří, vydali jsme se v únoru na studijní cestu. S projektem RuhrFutur jsme se blíže seznámili, sdíleli se zahraničními kolegy dosavadní zkušenosti a v neposlední řadě získali konkrétní tipy pro svou práci v rámci Eduzměny.

V nelehké době epidemie, kdy lidem chybí přímý sociální kontakt, je jednou z možností převést osobní i pracovní život do online prostředí. Alespoň touto cestou můžeme udržovat kontakty, vztahy a sdílet informace. Rozhodli jsme se proto v půlce dubna, po měsíci karantény, přistoupit k inovativnímu kroku a uspořádat „u nás“ na GYMNÁZIU JANA PALACHA PRAHA 1, s. r. o., (GJP) historicky první online třídní schůzky. Jedno z hesel GJP zní „Krok za hranice“, jímž přenesení této tradiční události do virtuálního rozhraní rozhodně bylo.

Když jsme v roce 2004 zapisovali syna do brněnské waldorfské školy, nevěděli jsme o její filozofii téměř nic. Bylo to impulzivní rozhodnutí na poslední chvíli. Naše motivace byla jediná - vyhnout se klasickému školství. Vzhledem k našim profesím - psycholožka a speciální pedagog ve školském poradenském pracovišti - jsme se setkávali převážně s jeho „temnou stranou“.

Je tomu bezmála 10 let, co jsme jako rodiče vedli své dítě poprvé do školy. Přiznám se, ten pocit byl velmi smíšený. Radost střídaly obavy, mnoho emocí, mnoho informací, tlak na to, že začíná úplně jiná etapa života nejen pro dítě, ale i pro nás rodiče. Na první dojem z paní učitelky si pamatuji dodnes. Hurááá, je sympatická, milá, umí se usmát, bylo to pro mě jako mámu důležité a je dodnes. Často říkám ráno svým dětem, hlavně si to ve škole užijte.

Tento článek vznikl v divné době. Když mne v polovině února oslovil Václav Trojan s nabídkou, abych napsala příspěvek k tématu školské rady do letního čísla Řízení školy, byla jsem zaskočena. Mísily se ve mně pocity radosti, nadšení a pýchy s obavami, zda dokážu splnit zadání a naplnit očekávání. Zkrátka zda bude můj laický vhled hoden čtení odbornou veřejností, učiteli a řediteli škol.

Právě jsem byla již potřetí zvolena jako zástupce pedagogů do školské rady. Čeká mě tedy další tříleté období, kdy se budeme společně se zástupci z řad rodičů a jmenovanými členy za zřizovatele scházet nejméně dvakrát ročně a probírat vše možné i nemožné. Vždyť to znáte, škola je „živý organismus“, kde se stále něco děje, a nejčastěji rodiče mají velkou potřebu do tohoto procesu zasahovat. Většinou se tedy volenými členy z řad zákonných zástupců žáků stávají velmi aktivní rodiče. Nejinak to bylo i u nás ve škole. Zvláště když se vyměnilo vedení školy, obměnil se velký počet pedagogů, zároveň probíhala celková rekonstrukce školy a přístavba nové budovy. Skutečně to nebylo lehké období.