"Waldorfskou matkou" snadno a rychle

To, že waldorfská pedagogika vychází z filozofického směru antroposofie Rudolfa Steinera a co to znamená, jsem začala zjišťovat až později.

To nejpodstatnější se ale stalo hned první den, při zápisu.

Byla to láska na první pohled. Zápis nebyl pouhou formalitou. Překvapilo nás, že jsme ve škole strávili skoro tři hodiny. Syna si odvedl pan učitel se skupinkou dalších dětí na nějakou „dobrodružnou výpravu“. A my, rodiče, jsme kreslili rodinnou sešlost, povídali si s budoucím třídním učitelem o tom, co od školy očekáváme, a vyráběli jsme látkového koníka, který mě dodnes spolehlivě rozněžní, kdykoliv ho zahlédnu ve skříňce s rodinnými poklady. Učitelé posuzovali připravenost dítěte na školu nejen podle jeho znalostí a školních dovedností. Zajímala je jeho schopnost spolupracovat, vytrvalost, schopnost odložit uspokojení svých potřeb, empatie.

Přemýšleli o tom, jak náš syn zapadne do rodícího se nového kolektivu. Bylo jasné, že tady ve škole nebude jen jedním z mnoha účastníků vzdělávacího procesu, ale že se s ním počítá jako s lidskou bytostí. A také bylo jasné, že se počítá s námi, rodiči. Aby se waldorfská výchova dařila, je nutný soulad rodinných a školních hodnot.

Během dalších let jsem si mnohokrát uvědomila, jak moc důležité je, aby škola měla jasně stanovené hodnoty a priority a aby je hlasitě a vědomě deklarovala. Aby rodiče věděli, v jakém myšlenkovém a hodnotovém systému jejich dítě bude převážnou část školních dní žít a čím bude ovlivňováno. A aby to nebyla jen prázdná slova, jak tomu v současné době často bývá. Zájem učitelů poznat rodinné zázemí budoucích žáků, poznat nás, rodiče, jako osobnosti byl pro mě imponující. Projevit o někoho zájem, věnovat mu čas a plnou pozornost, naslouchat tomu, co říká, a snažit se pochopit, co je pro něj opravdu důležité, je dobrý začátek každého vztahu. Vztah rodič-škola nevyjímaje.

Spolu se zprávou o přijetí do waldorfské školy přišla pozvánka na společné setkání rodičů s třídním učitelem. A věci nabraly spád. Sobotní celodenní výjezd za město byl prvním z mnoha. Nedokázala bych spočítat, kolik sobot a nedělí jsem za těch devět let synovy školní docházky strávila ve společnosti waldorfských. První setkání ale pro mě nebylo úplně jednoduché. Cítila jsem se sama mezi mnoha novými lidmi. Navíc se mnozí znali již z dřívějška, což pocit osamění ještě násobilo. Tyto pocity ale zmizely během prvních dvou hodin „trapných“ seznamovacích aktivit. Takže při společné přípravě oběda už jsem věděla, s kým a o čem si povídat. Jedna ze zkušenějších účastnic nám poradila, jak nejsnadněji ušít podsedák na židličku, a předala střih na látkový penál. S jedním z tatínků jsme domluvili focení dětí na narozeninový kalendář, který potom ještě několik let visel na zdi ve třídě. Starožitnou skříň na pomůcky do třídy slíbila další z maminek. Termín brigády na vymalování třídy na růžovo, což je podle waldorfské filozofie barva nejvhodnější pro vývojové potřeby prvňáčků, jsme hledali obtížněji, ale nakonec se i to podařilo.

Intenzivní práce na vytváření rodičovské komunity k waldorfské škole neodmyslitelně patří. Některé vztahy, které se na našem prvním „výjezdním“ setkání započaly, trvají dodnes. Mezi „spolurodiči“ mám dodnes několik přátel, přestože naše děti již sedm let nejsou spolužáky. Dobře fungující rodičovská komunita je pro školu požehnáním. Rodiče sami přicházejí s nápady, co a jak by se dalo v životě třídy a školy udělat či vylepšit. „Nemožné na počkání, zázraky do tří dní“ je to, co činnost rodičů ve waldorfské škole dost dobře vystihuje. Sehnat drobného zemědělce, který část pole zorá koňmo společně s dětmi a společně s nimi zaseje a sklidí obilí? Zajistit cepy na jeho mlácení? Najít místo na martinskou slavnost a zajistit živého koně i s Martinem? Najít kováře, u kterého může 12 dětí týden pracovat se železem a stanovat na dvoře? Sehnat a dovézt dřevo ovocných stromů na řezbu? Secvičit hudební těleso na vánoční jarmareční vystoupení? Nic není nemožné.

Stanete-li se waldorfským rodičem, nejste jen občasným návštěvníkem školního života. Jste jeho nedílnou součástí. Proto je to poměrně dost časově náročná životní role. „Rodičák“ jedenkrát měsíčně. Každý měsíc o víkendu nějaká slavnost. Dvakrát ročně jarmark. Stanete-li se aktivním členem rodičovského spolku, připočtěte další hodiny pracovních schůzek ohledně stravování dětí, úpravy zahrady, propagační činnosti a tak podobně.

Samozřejmě že jsme se neustále potýkali s časem a jeho efektivním využíváním. Schůzky se někdy měnily na nekonečné debaty při hledání nejlepšího řešení. Co člověk, to osobnost, co osobnost, to názor. Pokud jste někdo pracoval ve spolku či jiném sdružení dobrovolníků, víte, jak obtížné je řídit jejich činnost bez formální struktury, nadřízenosti a podřízenosti a jiných pracovněprávních vztahů. S odstupem času ale mohu odpřisáhnout, že nelituji ani minuty. Možnost být partnerem učitele, téměř z první řady vidět, co a jak se dítě učí a že se naučilo mnohem víc než jen číst, psát a počítat, možnost ovlivňovat dění, to je k nezaplacení. V konečném důsledku nejde o čas, ale o priority. Času máme všichni stejně, ale každý se rozhodujeme, co je pro nás důležité, čemu ho chceme věnovat.

A stejně to zcela jistě měli i učitelé. Také oni se rozhodli, že je pro ně důležité být waldorfským učitelem a věnovat mnoho času nad rámec své vyučovací povinnosti našim dětem. Kromě vlastní výuky, opravdu pečlivé přípravy na ni, odborného vzdělávání, účasti na třídních schůzkách, slavnostech a jiných vymyšlenostech také intenzivně myšlenkově pracovali na budování školy a jejího duchovního prostředí.

Zpětně oceňuji odvahu pana učitele, s jakou se otevřel nám, rodičům. Jak nám dával nahlédnout pod pokličku své práce s dětmi. Jak se s námi radil ohledně řešení ožehavých témat. Jak se snažil porozumět potřebám našim i našich dětí. Například v prvním pololetí první třídy navštívil postupně rodiny všech dětí. Bylo to zvláštní a nečekané. Ale pro vztah rodina-škola naprosto zásadní. Tady se začala rodit vzájemná důvěra.

To je to, co postrádám v dnešní době. Je mi smutno, když si čtu příspěvky na sociálních sítích, kde si rozezlení rodiče stěžují na to, že „učitelka MŠ vyslýchala dceru ohledně našich rodinných poměrů hned první den při pobytu na zahradě“. Nebo když hledají radu, kde koupit a do jaké hračky nainstalovat nahrávací zařízení, aby získali „důkaz o špatné práci učitelky“. Nebo když chtějí poradit, jak řešit problém s hodnocením písemné práce, a jako odpověď dostanou odkazy na paragrafy zákonů a vyhlášek namísto toho, aby zvedli telefon a domluvili si schůzku s učitelem, vzájemně se vyposlechli a hledali společně řešení. Vidím to jako důsledek odtržení školy a rodiny. „Škola má děti naučit vše podle ŠVP a rodiče mají s dětmi žít. Učitel má povinnost všechno dítě naučit ve škole a nevměšovat se do práv rodičů organizovat si svůj volný čas.“ Striktní dodržování litery zákona při porušování jeho ducha považuji za nemoc dnešního školství.

Waldorfská škola naučila moje dítě i mě mnohému. Jedno z nejdůležitějších uvědomění ale je, jak důležité je pro hladký průběh vzdělávání vzájemný vztah důvěry mezi rodinou a školou a oboustranný respekt. Jak důležité je nebát se být otevřený a autentický. A jak strategické je budovat vztahy v „době míru“, protože to je ta věc, která nám pomůže předejít „válečným konfliktům“ nebo je efektivně vyřešit, pokud už k nim dojde. Důležité vlastnosti dobrého učitele a dobrého rodiče jsou odvaha, sebedůvěra, schopnost důvěry a empatie. Na těchto základech může vyrůst skvělá škola, ať už je její filozofický základ jakýkoliv.