Mnoho dětí v ČR je stále umístěno v ústavní výchově nebo žije v podnětně chudším prostředí, v důsledku čehož vykazují známky poruch attachmentu. Pokládám si otázku, jak lze tyto děti rozvíjet pomocí empiricky podložených dat a zda by dynamická diagnostika mohla přinést hlubší poznatky o kognitivním vývoji těchto dětí. Jako velké pozitivum zmíněného diagnostického přístupu vidím návrh vhodných intervencí pro rozvoj deficitních funkcí (Feuerstein, 2014) a možnost podpory. Právě následná péče a rozvoj těchto dětí mi u klasické diagnostiky chybí. Kladu si otázku, zda by takovéto výstupy mohly být užitečnější než pouhé zařazení do diagnostické kategorie bez návazné psychologické péče. Sleduji zájem pečujících osob o děti v ústavní i náhradní rodinné péči a jejich motivaci děti rozvíjet. Avšak pečovatelé nemají přesné informace, jak s konkrétními dětmi pracovat a na jaké funkce nebo procesy se zaměřit, aby byl rozvoj účinný. V oblasti poruch attachmentu není mnoho výzkumných studií o účincích dynamické diagnostiky, a z tohoto důvodu bychom chtěli zmíněnou oblast alespoň částečně prozkoumat.
Využití dynamické a statické diagnostiky u dětí s poruchou attachmentu v předškolním věku
Vydáno:
Attachment a jeho vývoj
Termín
k pečující osobě nebo slovní spojení
. Všechny tyto pojmy nám naznačují specifický vztah mezi dítětem a jeho pečovatelem, nejčastěji matkou. Bowlby (1969; 1982), jenž je považován za zakladatele teorie, jej popisuje jako vrozený, behaviorální, psychobiologicky naprogramovaný systém, který jedince motivuje k vyhledávání blízkosti a útěchy u pečujících osob, zejména ve stresových situacích. To znamená, že pokud je dítě neklidné, nejisté nebo se u něj objevuje strach z neznámého, vyhledá svou pečující osobu, aby se zklidnilo. Pečovatel je pro dítě tzv. „bezpečnou základnou“, která mu poskytuje jistotu při prozkoumávání nových situací a podnětů (Bowlby, 2010).
attachment
se v české literatuře nahrazuje mnoha výrazy a překlady. Podle Vrtbovské (2010) se používají slova
přilnutí
,
přimknutí
,
připoutání
citová
/
vztahová vazba
Vývoj attachmentu
začíná již v prenatálním období, ve kterém je důležitý nitroděložní kontakt plodu s matkou (Bowlby, 2010). Komunikace mezi matkou a dítětem se odehrává především na fyziologické úrovni – přes hormonální, neurohumorální a neurochemické procesy. Avšak důležitá jei psychika, zda je dítě chtěné, nebo nechtěné, jestli je matka připravená na mateřství, jakou hladinu stresu a počet zátěžových situací v těhotenství zažívá. Ovlivnit vývoj plodu může i abúzus matky a jiné rizikové chování (Verney a Kelly, 1981). Po narození je dítě vybaveno behaviorálními, biologickými i jinými systémy, které jsou připraveny pro rozvoj. V těchto systémech jsou i predispozice pro rozvoj citového pouta. Ranými projevy formování attachmentu je sání mléka, chytání za prst nebo neonatální pláč (Bowlby, 2010; Hašto, 2005).V postnatálním období můžeme vývoj attachmentu rozdělit do čtyř fází.
První fáze
trvá do 6. týdne věku dítěte, kdy se začínají utvářet „základní stavební kameny“ pro vznik citové vazby. Dítě se rozvíjí prostřednictvím interpersonálních interakcí s pečující osobou. Důležitý je především haptický kontakt (houpání, chování, kolébání, hlazení, mazlení, laskání). Ve
druhé fázi
, která trvá do 6. – 7. měsíce věku dítěte, již