Roztočme kolo štěstí

Minulý týden jsem se zúčastnila losování o osudech prvňáčků, alespoň tak vypadala atmosféra na základní škole, kde se podle doporoučení ombudsmanky uskutečnilo veřejné losování o dětech, které nesplnily kritérium spádovosti a jejichž počet převyšoval kapacitu školy. Losování se uskutečnilo za přítomnosti rodičů, ale i dětí, o kterých se de facto mělo rozhodnout. V očích přítomných se zračilo mnoho otazníků a zbožné přání být vylosován (a). Zaťaté pěsti a napětí. Nakonec se pohledy všech upřely na mě, která jsem byla vyzvána k pomyslnému „kolu štěstí“. S napětím jsem sledovala, kdo po každém otevření papírku a vyhlášení kódu ve třídě zajásá. Ne vždy byl vylosován někdo z přítomných. Tmavovlasá paní s dcerou ve druhé lavici se ráda spokojila s náhradnicí pod čarou, i to je nadějné, jak vysvětlila paní ředitelka, protože někdo z přihlášených dětí může nakonec nastoupit do školy jinde. Rodičů dětí, na které se nedostalo, mi bylo upřímně líto. Cítila jsem potřebu říci něco pozitivního na závěr. Třeba že jejich děti získají místo ve spádové škole, že i jiné školy jsou kvalitní, že úspěšnost prvňáčka závisí i na jiných věcech... Nevím, jestli všichni pochopili.