Je příznačné, že motto jedné z největších škol v republice zní „Vzděláváme pro život“. Na poměry českých škol je počet osob, které každý den projdou dveřmi školy, takřka neuvěřitelný – 2 031 žáků, 174 pedagogických a 89 nepedagogických pracovníků. V čele stojí RNDr. Jana Marková, která zvládá nejen práci ředitelky se všemi pracovními i společenskými povinnostmi, ale zapojuje se i do vzdělávání vedoucích pedagogických pracovníků. Našli jsme čas na krátký rozhovor u nás na katedře po jejím ekonomicky zaměřeném semináři.
Jak dlouho vedeš školu?
Ředitelkou jsem od listopadu 2011, předtím jsem od roku 1995 pracovala jako zástupkyně ředitele.
Šlo by takový kolos vést bez vlastní zkušenosti zástupce?
Nedovedu si to představit, jsme skutečně velcí. Zástupcovská zkušenost je jednoznačně potřebná. Zajišťujeme kromě teoretického vyučování i odborný výcvik a znalost prostředí je nezbytná, máme i rozsáhlou produktivní činnost žáků, kterou běžné školy vůbec nemají. Ukázalo se to hned u konkurzního řízení, kam se tehdy přihlásili jen čtyři zájemci. Jednak paní ředitelka ze školy, se kterou jsme se následně v červenci slučovali, dále tam byl učitel, který ani pořádně nevěděl, do čeho jde, jaké obory vyučujeme a jaký je počet žáků, a potom ještě jeden ředitel střední školy, který odstoupil ještě před konkurzem.
Čím je vlastně tvá škola specifická?
Řekla bych, že je specifická nejen počtem žáků, ale zejména činnostmi, které nejsou charakteristické pro ostatní školy (i když existují i jiná učiliště, která zajištují činnost ve vlastních provozech, ale jsou to vždy školy, které toho nemají tolik). U naší školy jsou to konkrétně obory obchodu, gastronomie, potravinářské a služeb. Jednotlivé obory jsou nesmírně široké a mají obrovský záběr, a pokud chceme vzdělávat pro život (je to naše motto), nejde jen o poskytování vzdělávání v rámci počátečního vzdělávání, dosahování stupně vzdělání s výučním listem a maturitní zkouškou a celoživotního vzdělávání – formou rekvalifikačních a odborných kurzů. Jde také o spolupráci s ostatními potenciálními zaměstnavateli, firmami, hotely, asociacemi, svazy apod.
Jak se takový kolos řídí?
Obtížně, škola je specifická i z pohledu vedení, protože jsou činnosti delegovány o stupeň níž. To, co jinde dělá běžně ředitel školy, je u nás v některých oblastech přeneseno na úroveň nižší. Jako příklad uvedu, jak probíhá výchovně-vzdělávací proces: Tam, kde obyčejně úvazky sestavují ředitelé, já pouze koordinuji a v případě potřeby o nich rozhoduji, ale vlastní návrhy zpracovávají a zdůvodňují zástupci.
Zbývá vůbec čas na vlastní výuku?
Vlastní výuka – tam si člověk chodí odpočinout. Je to jiná činnost, mám z ní dobrý pocit, ale někdy na ni skutečně moc času nezbývá. Snažím se hodiny, které mi odpadly, nahradit, nechci přijít o žádnou hodinu, naopak ji chci využít v co největší míře. Někdy jsou ovšem i dvě hodiny týdně moc v kontextu toho, co je potřeba zajistit, udělat, a dveře se v ředitelně prakticky netrhnou. Nehledě na to, že bych chtěla mnohem častěji jezdit na odloučená pracoviště. Potom cítím výčitky, že nezbývá tolik času, kolik bych potřebovala, i na ostatní kolegy a nepedagogy na všech našich sedmi budovách školy a pracovištích, o smluvních pracovištích – hotelích, restauracích, pekárnách, obchodních řetězcích, obchodech a dalších místech, na kterých probíhá odborný výcvik – nemluvě.
Jakou podporu by ředitel měl mít?
Předpokládá se, že by ředitel měl být v dnešní době především ekonom a právník, teprve potom pedagog a učitel (přitom právě to, že je pedagog, by mělo stát na prvním místě). Jeho hlavní pracovní činností by ale mělo být to, aby někam směřoval, aby školu vedl a naplňoval určitou vizi, zejména v poskytování vzdělávání ve vzdělávacím procesu. Mně nejvíce chybí právě dostatek času, abych mohla být s učiteli, abych měla prostor si s nimi sednout a vše probrat, vědět, kam směřují, co chtějí, potřebují, jak všeho dosáhnout, mít přehled o nich a jejich činnosti. Cítím z učitelů, že vědí, jaká je situace. Ale také cítím, že by chtěli, aby nejen zástupce, ale i ředitel věděl, jak probíhá hodina, jak učí, aby měli možnost pochlubit se tím, co se jim daří, a aby si na ně i ředitel udělal čas.
Jak by měla vypadat podpora řediteli? To je spíše jen sen – značné snížení administrativy, dostatek schopných a ochotných, loajálních učitelů, zejména pak i nepedagogických pracovníků, kteří by zvládali činnosti, které musí v současné době řídit, kontrolovat a často i vykonávat ředitel, i když mu to přímo z pracovní pozice ředitele ani nevyplývá, ale za všechno odpovídá... a dostatek finančních prostředků pro motivaci a odměňování všech zaměstnanců, a to i nepedagogů, na které se často pozapomíná.
Čas nelze natáhnout. Kde jej brát?
Jestli by mohlo být něco z ředitele „sundáno dolů“? Ano, zajištění provozně ekonomických činností. Třeba mít zástupce pro provozně ekonomickou oblast, hlavního ekonoma, právníka, případně další, kteří by určité věci samostatně vykonávali. To bychom však na ně museli mít nejen limity zaměstnanců, ale zejména dostatek finančních prostředků pro jejich zaplacení.
Mít tedy kvestora školy?
Ano, někoho takového, nebo třeba tajemníka školy, který by byl odborníkem na tuto oblast, aby dál nezatěžovala ředitele. Člověka, který by si byl vědom své odpovědnosti, aby ředitel již nemusel do podobných věcí vstupovat v tom rozsahu jako nyní.
Mluví se o učitelské kariéře. Co si představíš, když se řekne „kariéra ředitele“? Několikrát nastavená, opět neschválená.
Ano, mělo by to být „oficializované“. I další vzdělávání ředitelů i zástupců. Prostě nastavená a pojmenovaná cesta, aby se dostávali výš – podobně, jako je navrhován kariérový systém učitele. Ředitel by měl mít svou cestu, systém kariéry vedoucího pracovníka, protože si nedovedu představit, že by učitel, který učí a najednou se dostane do pozice ředitele (nemusí to být na velké škole, může to být i na menší škole), neměl mít představu o odpovědnosti a zejména základy toho, co k vedení školy potřebuje. Je třeba, aby už byl připraven na komplexní řízení školy.
Tedy vzdělání a příprava předem?
Rozhodně ano.
A dovol, Jani, poslední otázku: Co se ti na ředitelování nejvíce líbí? A je nějaká věc, která tě zvláště přitahuje?
Jsou to střípky, které se skládají dohromady v podobě úspěchů a dobrého pocitu, když se něco daří a podaří, když mají všichni kolegové úsměv na rtech celý den, kdykoliv je potkám. Třeba i když se jedná o úspěchy našich žáků, zejména v soutěžích (jsme odborná škola, umisťujeme se na prvních místech), a když je vidět i zájem žáků. Přiznám se, že někdy učitelé „brblají“, že jsou pořád nějaké změny, ale beze změn to nejde, takže když se podaří zlepšit komunikaci, něco zavést (elektronické třídní knihy, snížit administrativu), potom má člověk dobrý pocit i z toho, že se mu podařilo také v této oblasti něco udělat.
V oblasti materiální je to uspokojení, že máme vybavenou školu, máme zajištěny třídy, odborný výcvik, používáme nové technologie, snažíme se jít s dobou a spolupracovat s hotely, restauracemi, asociacemi, firmami, potenciálními zaměstnavateli a všemi dalšími, kteří s námi spolupracují a o naši činnost se zajímají. To potom přináší uspokojení. Jsme rádi, když nás někdo někde pochválí, když se o nás ví, když třeba někdo řekne „Jo, děcka z Charbulky, to je garance toho, že umí“, když se k nám vracejí naši absolventi, vzpomínají na nás a jsou úspěšní.
Musím ale říci, že se zájmem žáků něco se naučit, být dobrý a chtít něčeho dosáhnout je to rok od roku horší, žáků ubývá a zásadní problém je, že děti nechodí do školy a někteří rodiče je v tom podporují. Pak se stává, že jim chybí smysl pro každodenní režim, nemají zažitý smysl pro odpovědnost a pracovní povinnosti. Pokud by se přitvrdilo a existovala by povinnost docházet do školy (to ovšem nevyřešíme my), tak by se i nám lépe učilo a výsledky by byly ještě lepší, stejně jako by byla větší naše spokojenost.
A co bych si přála na závěr? Aby všichni moji kolegové, naši zaměstnanci, žáci a absolventi vždy dělali svou práci rádi, aby je to bavilo, a když budou dělat to, co je baví, budou šťastní i ve svém životě.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor vedl Václav Trojan