Past

Jestliže stanovíme modifikaci, tak je to zatím nejčastěji s ohledem na hendikep, který by bránil studentovi osvojit si a posléze projevit znalosti v oblasti, která nás zajímá. Přitom tento hendikep nesouvisí přímo se zkoušeným obsahem. Jestliže dovolíme žákovi psát písemku z dějepisu na počítači, tak je to proto, že píše velmi pomalu a hlavně nečitelně (je úplně jedno, jestli na tento problém má oficiální diagnózu z PPP, nebo ne). Pokud ho donutíme, aby psal rukou čitelněji, píše ještě pomaleji a současně se nesoustředí tolik na řešený úkol. Jestliže ho však přesvědčíme, aby psal rychleji, nepřečteme vůbec nic nebo se počet chyb neúměrně zvýší, a to nejen gramatických, ale i věcných. Takže mu povolíme notebook a mírně mu zvýšíme časový limit. Jeho výkon pak může být zcela srovnatelný s výkony intaktních žáků. Analogicky uvažujeme u dítěte, které špatně čte, je slabozraké nebo je např. silně úzkostné či depresivní (pak se může stát, že takové dítě nebude zkoušeno ústně, protože bychom nezjistili validně, co umí).

V některých případech musíme provést i úpravy (občas redukci, někdy i obohacení) obsahu, případně v rámci modifikací poskytneme dítěti podpůrnou pomůcku. Zmíněný systémový problém je, že neustále srovnáváme s ostatními žáky ve třídě. Jenže přitom vcelku pochopitelně nezohledňujeme trvalejší předpoklady, aktuální možnosti, předchozí úroveň znalostí a dovedností, ale srovnáváme pouze výkonnost. Pak celkem logicky dojdeme k závěru, že dítě, které má na práci víc času nebo dostane nějakou oporu, nemůže dostat lepší známku než trojku, i když všechno vyřeší správně. Protože má přece pomůcku! A ve srovnání s ostatními je zvýhodněné! Je pak vcelku stejně logické, že některé dítě se brání takové podpoře, která mu dopředu znemožní bojovat o lepší známku. Přitom při samotném vzdělávání jednotlivce nemá srovnávání s druhými žádný velký význam – zajímají nás dosažené pokroky a výsledky každého jednotlivého dítěte. I samotné dítě může uplatnit při vzdělání a později v životě pouze vlastní znalosti a dovednosti. Jsem přesvědčený, že mému příteli Petrovi nikdy v životě nepomohlo, že měl ve škole vždy o něco lepší výsledky než já.

Když však budeme dítě hodnotit podle osobní normy, která bere ohled na jeho dosavadní výsledky (a tedy patrně i aktuální možnosti), a dáme mu jedničku, obáváme se, že rodiče je budou přihlašovat na náročné víceleté nebo čtyřleté gymnázium, protože má přece výborné známky. Podobně ostatní děti (a dříve či později i jejich rodiče) se budou bouřit, že je to nespravedlivé, když on má dvojku, zatímco druhé dítě, které to mělo mnohem jednodušší, dostalo jedničku. Jenže spravedlnost při učení přece nemůže být stejnost. Před léty se občas dokonce objevil názor, že žáci zvláštních škol by vůbec neměli dostávat nejlepší stupně známek, protože se učí méně, tedy látku nesrovnatelnou s tou na základce. Kde je v této chvíli motivační funkce známky? Kdyby dítě bylo zvýhodněné oproti ostatním, pak je možné námitky přijmout, ale tak tomu přece není. Dílčí pomoc představuje papír z poradny – pak je zřejmé, že si učitel „neobvyklosti“ nevymýšlí sám.

Za klíčovou pokládám v této souvislosti komunikaci s dětmi a rodiči. Ale ne ve chvíli, kdy už nastal problém, ale dávno předem – stejně jako jim sdělujeme, jak budou platit obědy nebo se přihlašovat do kroužků, jakou učebnici budou muset mít na angličtinu i jak učitel bude s rodiči komunikovat nevhodné chování dětí. Ono to totiž není tak, že by žáci i jejich rodiče byli zcela bez pochopení. Ale nevstřícně reagují, když jsou zaskočeni, když události neporozumějí. Hájí zájem svého dítěte a brání je, když cítí, že je ohroženo. Nutná je ovšem zároveň systémová změna: místo srovnávání žáků je třeba výrazně posílit srovnávání individuální výkonnosti každého dítěte. Současně je zapotřebí učinit ze známek soukromější záležitost. Když už je zatím nechceme zrušit.

Je pravda, že beru jako samozřejmý předpoklad, že smysl modifikací dobře chápe samotný učitel. Pak se nebude bát pustit se do sporu s dětmi nebo rodiči. Mám obavy, že u řady učitelů tomu tak ještě není a že pořád vnímají modifikace jako úlevy a vlastně pak s námitkami rodičů i dětí v zásadě souhlasí.

V čem tedy spočívá ona past? Vytvořili jsme systém založený na srovnávání žáků ve třídě, někdy i v rámci různých škol, celé republiky, což je snad v pohodě z hlediska systémového, ale absolutně to nevyhovuje efektivnímu vzdělávání jednotlivců. Každé dítě je jiné v každém parametru, má jiné rodinné prostředí, osobní historii, srovnávání je veskrze umělá záležitost. Srovnáváme hrušky s jablky – jediné kritérium, které mají děti v jedné třídě společné, je právě a pouze ročník. Možná je to příliš tvrdé, ale tento přístup vůbec nerespektuje deklarovaný požadavek individuálního přístupu a už vůbec ne existující vědecké poznatky.