Soukromé školy

Na první pohled a na povrchu to sice vypadá, že mají zcela odlišné podmínky a možná i trochu jiné děti a rodiče, takže jejich zkušenosti nejsou plně použitelné v běžném státním školství. To je určitě dílčí pravda. Věřím však, že vnímáme, že svět se globalizuje i v řešení pedagogických přístupů, takže renomované pedagogické časopisy přinášejí běžně výzkumy a zkušenosti z Turecka, Vietnamu, Indie, afrických států, tedy z destinací, které stále chápeme jako zcela odlišné – nejenom kulturně, ale z určité nafoukanosti i vývojově, tedy co se týče úrovně školství. Soukromé školy jsou však u nás, chodí do nich naše děti, učí se v zásadě stejnou látku, takže věřím, že dokážeme přenést do všeobecné školské praxe vše, co za přenesení stojí a co je jen trochu možné.

Vzhledem k tomu, že soukromé školy potřebují získat a udržet žáky (ve většině případů však zájem rodičů převažuje kapacitu míst), musejí nabízet něco, o čem je rodičovská veřejnost přesvědčena (koneckonců i mnozí učitelé), že je pro edukaci dítěte důležité a státní základní školy někde neposkytují vůbec, jinde zatím jen v menší míře, málokde zcela srovnatelně. Jsem přesvědčený, že pokud by státní škola poskytovala podobné podmínky a přístupy, rodiče by volili právě ji. Byla by bez přímých nároků na rodinné rozpočty a současně by se pravděpodobně nacházela blíž.

Určitě máme na mysli menší počet dětí ve třídě. Z psychologického hlediska se ukazuje, že jde o jednoznačně prospěšnou variantu prakticky jakékoli edukace. Umožňuje učitelům lépe naplnit individuální přístup i vytvořit intenzivnější socioemoční vztahy s dětmi. Podobně bývají soukromé školy celkově podstatně menší, čímž dále podporují utváření osobních vztahů. Platí to jak pro žáky, tak pro učitele. Zkrátka všichni se v nich znají. Anonymita velkých uskupení není pro rozvoj dítěte nejpříhodnější. To by ovšem samo o sobě nestačilo. I z minulosti máme zkušenosti, že z objektivních důvodů byl ve třídě státní školy malý počet žáků a na učitelově přístupu se nic nezměnilo a byl stejný jako předtím ve zcela zaplněné třídě. Nicméně v této oblasti mají státní ekonomové významný podnět.

Už dávno si snad nemyslíme, že děti v soukromých školách nemusejí nic dělat, jen se celé dopoledne válejí po koberci, hrají si s autíčky, absolutně se nemusejí přizpůsobovat ostatním dětem ani požadavkům učitele, dělají si, co chtějí. S takovým přístupem by totiž moc daleko nedošly a rodiče by velmi brzy hledali jiný vzdělávací ústav. Do soukromých škol totiž většinou nedávají své děti rodiče, kteří nemají zájem o jejich vzdělání. Rozdíl tedy v řadě z nich spočívá ve formách přístupu učitelů a v edukačních důrazech i odlišné spolupráci s rodiči.

Zásadní odlišnosti se tak zpravidla netýkají obsahu učiva. Děti přecházejí na státní „základky“ a později na střední školy a není možné je nechat padnout, protože požadavky těchto škol jsou léta vcelku neměnné. Takže mnohé soukromé školy nabízejí skutečně odlišný přístup k učení dítěte i k jeho rodičům. Zní to jako obehraná fráze, ale děti a někdy i rodiče skutečně časem vycítí, když je jako učitelé bereme vážně, respektujeme je jako partnery, byť jsme přitom nároční a máme požadavky. Nepřímo tím podporujeme i jejich větší vzdělávací angažovanost a odpovědnost ve škole i mimo ni. Důležitá charakteristika běžných soukromých škol je, že se děti do školy těší a že se jí nebojí. Většina učitelů v nich vychází při výuce z toho, co dítě aktuálně zvládá, čemu rozumí, a ne z toho, co by mělo umět, případně, co ještě neumí.

Podobně soukromé školy mnohem víc využívají činnostní formy výuky, víc se učí mimo budovu školy, posilují samostatnost i odpovědnost dětí při učení. Mám na mysli rozmanité individuální i skupinové projekty, prezentace, žáci mnohem víc sami rozvrhují vlastní učení. Samostatnost a zodpovědnost dětí při učení nezbytně potřebujeme – velmi dobře se to ukázalo právě během karantény.

V současné době se hodně mluví např. o využití formativního hodnocení. Vím, že právě v některých soukromých školách tento přístup důkladně rozpracovali do praktické podoby a již nějakou dobu ho využívají. Jistě ani v tomto případě nejde o mechanické použití pár principů, ale o kontext hlubších proměn, nicméně někde se začít musí. Jestliže státním školám je dnes formativní hodnocení doporučováno i panem ministrem, bez přípravy žáků i jejich rodičů (koneckonců i bez změny uvažování učitelů) se tento přístup mine účinkem a bude pokládán za nevhodný import ze zahraničí nebo dopad nátlaku neziskovek.

Jistě nejde o jedinou možnou inspiraci. Co pokládám za důležité, je, že soukromé školy uskutečňují rozmanitá „pokusná ověřování“, a ne výlučně za peníze daňových poplatníků. Je škoda, že nevnímáme zkušenosti, včetně podmínek, za kterých inovace funguje. Jestli ministerstvo a jím přímo řízené organizace nevyužívají poznatky ze soukromých škol, tak je to stejné, jako když říkáme, že zkušenosti ze zahraničí nemůžeme převzít ani jako inspiraci, protože jsou nepřenositelné. Věřím, že zejména ČŠI zohlední přínosy soukromých škol a bude předávat dál jejich dobré zkušenosti. Na druhé straně je samozřejmě profesní odpovědnost každého pedagoga, tedy i ze soukromé školy, aby seznamoval ostatní s výsledky své práce, se zkušenostmi, inovativními postupy.

Právě v dnešní době je žádoucí zamyslet se nad přínosem. Asi nejsme ve stavu měnit velikost škol a tříd, ale např. zlepšení školního a třídního klimatu či hodnocení žáků se jednoznačně nabízí.